Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 6. dubna 2023 ve věcech č. 72064/17, 19453/18 a 5027/19 – Marcoski a Rath proti České republice
Výbor páté sekce Soudu jednomyslně odmítl jako zjevně neopodstatněné námitky, že řízení o předběžné úpravě péče a styku bylo v rozporu s právem matky a dítěte na rodinný život ve smyslu článku 8 Úmluvy, že došlo k porušení práva na přístup k Ústavnímu soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a že Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí jako kolizní opatrovník neposkytl dítěti účinné právní zastoupení a řádně nehájil jeho nejlepší zájem. Konečně odmítl, že uložení povinnosti matce nést náklady na asistovaný styk bylo v rozporu s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatelka, matka nezletilého dítěte, podala celkem tři stížnosti k Soudu, jednu jménem svým a dvě jménem svým a svého nezletilého syna. Stěžovatelka syna bez souhlasu otce odvezla do Spojených států amerických. Následně bylo dítě navráceno do České republiky a české soudy ho předběžným opatřením ze dne 22. prosince 2016 svěřily do péče otce. Stěžovatelka nepodala návrh na úpravu styku s dítětem, jelikož neuznávala příslušnost českých soudů, avšak se synem se fakticky stýkala. Následně soud styk předběžným opatřením upravil a stěžovatelce nařídil povinnost nést náklady na asistovaný styk. Kolizním opatrovníkem dítěte byl jmenován Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Ústavní stížnosti byly ve dnech 25. května a 14. listopadu 2017 a 31. srpna 2018 odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. Do podání třetí stížnosti k Soudu (č. 5027/19) dne 15. ledna 2019 nebylo přijato meritorní rozhodnutí ve věci.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že bylo porušeno jejich právo na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy, a to v řízení o vydání řady předběžných opatření v otázkách péče o dítě a práva na styk matky s dítětem.
Soud odkázal na svoji judikaturu týkající se sporů mezi rodiči o péči o dítě (Mitrova a Savik proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, č. 42534/09, rozsudek ze dne 11. února 2016, § 77–79 a Suur proti Estonsku, č. 41736/18, rozsudek ze dne 20. října 2020, § 74–78). Zopakoval, že jeho úkolem není nahrazovat posouzení skutkového stavu vnitrostátními soudy svým vlastním posouzením a zpravidla je na těchto soudech, aby hodnotily důkazy, které jim byly předloženy (Khasanov a Rakhmanov proti Rusku, č. 28492/15 a 49975/15, rozsudek ze dne 29. dubna 2022, § 104). V projednávané věci bylo stěžovatelce umožněno účastnit se rozhodovacích procesů týkajících se vydaných předběžných opatření, zejména opatření z prosince 2016, kterým bylo dítě svěřeno do péče otce do doby, než bude vydáno konečné rozhodnutí, a následných předběžných opatření o právu na styk. Soud aproboval zjištění vnitrostátních soudů o protiprávním přemístění dítěte matkou do Spojených států amerických v roce 2016 a o schopnosti otce lépe chápat potřebu dítěte trávit čas s oběma rodiči. Vnitrostátní soudy relevantně a dostatečně odůvodnily předběžná opatření, dbaly na nejlepší zájem dítěte a na zajištění jeho kontaktu s oběma rodiči, nejprve v podobě asistovaného styku matky s dítětem. V průběhu řízení došlo k postupnému rozšiřování styku a omezení asistovaného styku. Dohled nad stykem byl stanoven s odkazem na konkrétní důvody, včetně posouzení rizika přemístění dítěte do zahraničí matkou. Vnitrostátní soudy zahájily řízení o úpravu styku z úřední povinnosti, a naplnily tak své pozitivní závazky. Soud proto dospěl k závěru, že stížnostní námitka je zjevně neopodstatněná.
B. K tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatelé na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy brojili proti jmenování Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí kolizním opatrovníkem dítěte a způsobu, jakým svoji roli vykonával. Dále namítali, že Ústavní soud jejich ústavní stížnosti prohlásil za zjevně neopodstatněné, aniž by je přezkoumal v meritu.
Soud konstatoval, že ústavní stížnosti byly řádně přezkoumány a byly v nich uvedeny důvody pro jejich odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost. Ačkoli tedy nebylo přijato formální rozhodnutí ve věci samé, nedošlo k nepřiměřenému zásahu do práva stěžovatelů na přístup k Ústavnímu soudu. Pokud jde o jmenování Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí kolizním opatrovníkem dítěte, skutečnost, že tento úřad byl zároveň ústředním orgánem dle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí a v této roli se dříve účastnil řízení o navrácení dítěte ze Spojených států amerických do České republiky, nebyla sama o sobě důvodem, který by měl vést soudy ke jmenování jiného opatrovníka. Soud se neztotožnil s argumentací stěžovatelů, že požadavky na „nestranný soud“ dle článku 6 Úmluvy se vztahují rovněž na opatrovníky. Bylo nutné provést konkrétní posouzení s ohledem na požadavky na spravedlivý proces, který se za daných okolností vztahoval i na rozhodnutí o předběžných opatřeních (viz mutatis mutandis Micallef proti Maltě, č. 17056/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2009, § 83–86). Soud neshledal žádný důvod se domnívat, že tento úřad neučinil konkrétní kroky k prosazování nejlepšího zájmu dítěte. Úřad argumentoval ve prospěch rozšíření stykových práv matky, když se domníval, že je to v nejlepším zájmu dítěte. Pokud jde o námitku, že úřad v některých aspektech v zájmu dítěte hájil podobné názory jako otec, skutečnost, že podobný názor hájí před soudem více stran, nemusí nutně protistranu stavět do „značně nevýhodné pozice“ (Menchinskaya proti Rusku, č. 42454/02, 15. ledna 2009, § 33). Soud tak nepovažoval za opodstatněná tvrzení stěžovatelů, že opatrovník neposkytl dítěti účinné právní zastoupení, nesledoval nejlepší zájem dítěte a vykonával své povinnosti způsobem, který by z jiných důvodů vedl k nespravedlivému procesu. Soud proto dospěl k závěru, že stížnostní námitka je zjevně neopodstatněná.
C. K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě
Stěžovatelé namítali, že uložením povinnosti nést náklady na asistovaný styk matky s dítětem bylo porušeno vlastnické právo matky zaručené čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Soud uvedl, že vnitrostátní orgány nařídily stěžovatelce nést náklady spojené s dohledem nad stykem z důvodu, že to byla ona, která vyvolala potřebu asistovaného styku. Stěžovatelé nevysvětlili své tvrzení, že rozhodnutí nemělo právní základ. Soud proto dospěl k závěru, že stížnostní námitka je zjevně neopodstatněná.