© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace částečného rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 5. července 2005 ve věci č. 1414/03 – Mareš proti České republice
Senát druhé sekce Soudu ve svém částečném rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti jednomyslně odročil projednávání části stížnosti týkající se respektování zásady „rovnosti zbraní“ v řízení před Ústavním soudem a prohlásil stížnost za nepřijatelnou v ostatních aspektech pro zjevnou neopodstatněnost.
(i) Okolnosti případu
Po zrušení svého prvního rozsudku Městským soudem v Praze uznal Obvodní soud pro Prahu 7 v červnu 1999 stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele a přijímání úplatků a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu v říjnu 1999 potvrdil.
Stěžovatel, v dané době vysoký policejní důstojník, měl v osobě K. B. vyvolat dojem, že je schopen zajistit, aby K. B. nebyl ve vyšetřované věci vzat do vazby a následně trestně stíhán; toto nebezpečí mu mělo hrozit. Stěžovatel měl naznačit, že za uvedenou aktivitu od K. B. očekává blíže neurčenou finanční částku. Měl tedy navodit situaci tak, aby mu byl nabídnut úplatek, což se také v březnu 1998 stalo, když stěžovatel od K. B. převzal částku ve výši 250 tis. Kč. Před předáním finanční hotovosti se K. B. (jenž v rámci trestního řízení vystupoval jako svědek) obrátil na policii, věcí se následně začala zabývat Inspekce ministra vnitra, která K. B. vybavila na další schůzky se stěžovatelem odposlouchávacím zařízením a dohodla s ním, že K. B. stěžovateli v určitou dobu předá uvedenou částku. Inspekce tyto peníze opatřila, jejich předání stěžovateli monitorovala a následně stěžovatele zadržela.
Stěžovatel se bránil ústavní stížností, v níž nastolil problém, zda lze považovat za ústavně konformní postup policie, která prostřednictvím jiné osoby vyprovokovala předání částky peněz ve vlastnictví státu, jejíž výši sama určila, a to jako předstíraný úplatek, tedy zda lze akceptovat provokaci trestného činu. Za podstatné pokládal, že nebyl obviněn (a tedy ani odsouzen) za žádný trestný čin, který by spáchal do okamžiku převzetí finanční částky od K. B. Mimo jiné rovněž namítal, že to byl svědek, který ve spolupráci s policií rozhodl o výši částky a tedy i o právní kvalifikaci takového jednání.
V nálezu z června 2000 Ústavní soud stěžovateli přisvědčil. Především konstatoval, že stěžovatel měl být poté, co vzniklo podezření, že žádá o poskytnutí úplatku, obviněn a souzen pro příslušný trestný čin či přípravu k němu nebo pokus o něj. To se však nestalo a policie vytvořila podmínky pro to, aby byl trestný čin dokonán. Svědek ve spolupráci s policií rozhodl o výši peněžní částky a tím i o právní kvalifikaci jednání stěžovatele a trestní sazbě příslušného trestného činu. Podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace takového jednání, označil Ústavní soud za nepřípustný.
Rozsudkem obvodního soudu z července 2001 ve spojení s rozsudkem městského soudu z listopadu 2001 byl stěžovatel znovu odsouzen pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele a přijímání úplatků a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Soudy se na základě nálezu Ústavního soudu zabývaly jen událostmi předcházejícími předání úplatku, neboť jen tuto záležitost kritizoval stěžovatel u Ústavního soudu. Dovolání stěžovatele bylo v květnu 2002 odmítnuto. Následně však prezident republiky udělil stěžovateli milost a zbytek trestu odnětí svobody mu prominul.
Stěžovatel podal proti soudním rozhodnutím novou ústavní stížnost. Soudce zpravodaj Ústavního soudu vyzval účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení k předložení písemného vyjádření k ústavní stížnosti. Ta byla následně bez nařízení jednání v červenci 2002 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud odkázal i na dříve vyžádaná písemná vyjádření, jež nebyla stěžovateli zaslána, a tudíž na ně nemohl reagovat, a dospěl k závěru, že jednání stěžovatele předcházející předání a převzetí předstíraného úplatku, kterým byl již před zásahem policie dokonán trestný čin přijímání úplatku formou žádosti o úplatek, se předchozí nález Ústavního soudu netýkal a o tomto jednání byly tudíž obecné soudy oprávněny rozhodnout.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel ve své stížnosti k Soudu poukázal na mnohočetné porušení práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy), jakož i práva na účinný prostředek nápravy (článek 13 Úmluvy). Soud rozhodl, že se bude všemi aspekty stížnosti zabývat pouze ve světle článku 6 odst. 1 a 3 Úmluvy, a po jejich přezkoumání je až na jedinou výjimku prohlásil za nepřijatelné pro zjevnou neopodstatněnost.
a) K procesu dokazování před nalézacími soudy
Stěžovatel předně napadal použití nahrávek jeho rozhovorů s K. B. jako důkazu. Soud k tomu uvedl, že podle spisu mělo pořízení nahrávek základ v zákoně o policii a že jeho účelem bylo odhalit spáchání trestného činu, který by bylo jen obtížně možné prokázat jinak. Důkaz byl řádně a kontradiktorně projednán v přítomnosti stěžovatele, a proto jeho práva na obhajobu nebyla omezena způsobem neslučitelným s Úmluvou.
Stěžovatel dále podotýkal, že neměl přístup k celému spisu Inspekce ministra vnitra, o jehož předložení odvolacímu soudu požádal. Odvolací soud tento utajovaný spis prostudoval a konstatoval, že v souladu s tvrzením inspekce vedle již známých dokumentů neobsahuje žádné další skutečnosti relevantní pro daný případ. Soud konstatoval, že tento spis, k němuž stěžovatel neměl možnost se vyjádřit, nebyl zahrnut mezi důkazy stěžovatelovy viny.
Stěžovatel konečně poukazoval na rozpory mezi použitými důkazy. Soud k tomu poznamenal, že není jeho úkolem hodnotit důkazy předložené vnitrostátním soudům a že tyto důkazy byly kontradiktorně projednány na vnitrostátní úrovni a stěžovatel měl možnost se k nim vyjádřit.
b) K policejní provokaci
Soud obecně uvedl, že zásah infiltrovaných agentů musí být omezen a doprovázen zárukami a že veřejný zájem nemůže ospravedlnit použití informací zjištěných v návaznosti na policejní provokaci. V kauzách tohoto typu je zejména třeba zjistit, zda tito agenti zkoumali činnost dotyčného způsobem ryze pasivním, či zda jej ke spáchání trestného činu navedli.
Soud dále konstatoval, že po zrušovacím nálezu Ústavního soudu všechny soudy odmítly tvrzení stěžovatele o policejní provokaci. Stěžovatel navíc spíše než cokoli jiného zpochybňuje skutková zjištění jednotlivých soudů. Není úkolem Soudu, aby rozhodl o stěžovatelově vině. České soudy shromáždily celou řadu důkazů, které byly veřejně a kontradiktorně projednány, a učinily na jejich základě závěry, které se nezdají být svévolné.
c) Ke skutkovým okolnostem, na nichž se zakládá stěžovatelovo odsouzení
Stěžovatel tvrdil, že byl původně obžalován z jiných skutků, než z jakých byl následně uznán vinným. Stěžovatel tento problém otevřel ve svých opravných prostředcích a české soudy se k němu podrobně vyjádřily, když měly za to, že skutkový stav popsaný v obvinění a obžalobě byl v průběhu soudního řízení pouze zpřesněn, navíc, jak poznamenal Ústavní soud, záleželo výlučně na stěžovateli, jakým způsobem povede svoji obhajobu po zrušovacím nálezu. Ježto nedošlo k překvalifikování skutku podle přísnějších ustanovení trestního zákona, nebylo nutno na to stěžovatele zvláště upozornit.
Soud názorům vnitrostátních soudů přisvědčil. Stěžovateli byla konečná právní kvalifikace známa nejpozději v odvolacím řízení a mohl se k ní náležitě vyjádřit.
d) K postupu Ústavního soudu
Stěžovatel předně podrobil kritice, že navzdory složitosti věci prohlásil Ústavní soud jeho druhou stížnost za „zjevně“ neopodstatněnou. Podle Soudu však zákon takovou možnost Ústavnímu soudu přiznává a Ústavní soud své usnesení obšírně odůvodnil. Výklad vnitrostátního práva přísluší v prvé řadě vnitrostátním orgánům.
Stěžovatel též napadal, že o jeho druhé stížnosti nekonal Ústavní soud veřejné jednání. Soud k tomu poznamenal, že se veřejné jednání konalo na prvním a druhém stupni a že v řízení před Ústavním soudem byly řešeny toliko otázky ústavnosti; vnitrostátní orgány též musejí dbát určité procesní ekonomie, kterou by systematické konání veřejných jednání mohlo narušit.
Konečně, stěžovatel poukázal na fakt, že v řízení o jeho druhé ústavní stížnosti neobdržel vyjádření dalších účastníků a vedlejších účastníků řízení (obecných soudů a státního zástupce), aby na ně mohl případně reagovat. Soud ponechal právě tento dílčí aspekt stížnosti otevřený.
Full & Egal Universal Law Academy