© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 24. června 2014 ve věcech č. 77575/11, 19828/13 a 19829/13 – Markovics a ostatní proti Maďarsku
Senát druhé sekce Soudu rozhodl jednomyslně o zjevné neopodstatněnosti stížností týkajících se zákonem provedené změny povahy příspěvků vyplácených ze systému sociálního zabezpečení a jejich podřízení dani, ohledně nichž bylo namítáno porušení práva pokojně užívat majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1, práva na prostředek nápravy podle článku 13 Úmluvy a zákazu diskriminace zaručeného v článku 14 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Trojice stěžovatelů byla v letech 2005 až 2010 předčasně propuštěna ze služby v policii nebo armádě a získala nárok na služební důchod. Koncem listopadu 2011 přijal maďarský parlament zákon, který se vztahoval na všechny bývalé příslušníky bezpečnostních sborů, hasičů a ozbrojených sil a podle něhož se s účinností od 1. ledna 2012 mimo jiné služební důchody těchto osob narozených v roce 1955 a později mění na služební dávky podléhající dani z příjmu (v dané době o sazbě 16 %) a tyto osoby pozbývají postavení příjemce důchodu spojené s dalšími naturálními výhodami. Za určitých okolností mohla být navíc výplata služební dávky pozastavena nebo ukončena. Zákon plně dopadl na trojici stěžovatelů, jejichž nominální příjem se v důsledku toho snížil o 12 až 16 %.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelé především namítali, že v rozporu s článkem 1 Protokolu č. 1 a články 13 a 14 Úmluvy náhlým zrušením služebních důchodů, jemuž nebylo možné se přizpůsobit, došlo k neodůvodněnému a diskriminačnímu zásahu do pokojného užívání majetku, který nelze zvrátit účinným prostředkem nápravy.
Úvodem Soud především trojici stížností, jež byly obdobné jako tisíce dalších individuálních případů předložených Soudu, spojil ke společnému projednání.
a) K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
Poznamenal, že snížení dávky o 16 % v důsledku podřízení dani představuje zásah do pokojného užívání majetku ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 a rozhodl se přeměnu služebního důchodu na služební dávku hodnotit ve světle obecné zásady pokojného užívání majetku, obsažené v první větě článku 1 Protokolu č. 1, s přihlédnutím k jeho poslední větě, která umožňuje ukládání daní, nikoli tedy jako případ „zbavení majetku“ podle věty druhé. Soud dále podotkl, že naturální výhody, které byly rovněž předmětem sporu, nelze považovat za legitimní očekávání stěžovatelů, neboť ti neprokázali, že by k nim byli oprávněni bez ohledu na změnu právní úpravy, například v důsledku ústavního zakotvení takových výhod. Soud konečně poznamenal, že riziko změny sazby daně, na které stěžovatelé upozorňovali, je spekulativní a že může zkoumat pouze konkrétní důsledky změny právní úpravy pro stěžovatele, nikoli potenciální dopady budoucích zákonných změn.
Co se týče klíčové otázky souladu přeměny služebního důchodu na služební dávku podléhající dani z příjmu s článkem 1 Protokolu č. 1, Soud nepochyboval, že byla stanovena zákonem a sledovala obecný zájem hospodářské a sociální politiky. Soud připomněl, že prostor státu pro uvážení při zavádění politiky v oblasti důchodů nebo sociálních dávek je široký, ale že ochrana práv jednotlivce vyžaduje dosažení spravedlivé rovnováhy tak, aby jednotlivec nebyl nucen nést nadměrné individuální břemeno. V tomto směru je také důležité ověřit, zda nebylo právo stěžovatelů na důchod zasaženo ve své podstatě. Dovolávané ustanovení však nebrání volnosti států při rozhodování o druhu nebo výši příspěvků poskytovaných ze systému sociálního zabezpečení a nezaručuje právo na důchod v určité výši.
Stěžovatelé poukazovali na to, že se změna právní úpravy dotkla bilance penzijního systému pouze v rozsahu zlomku procenta. Za předpokladu, že zákonodárce zvolil rozumnou a vhodnou metodu pro dosažení sledovaného legitimního cíle, však nepřísluší Soudu zkoumat, zda je schválená právní úprava nejlepším řešením daného problému. Kritizované opatření bylo v každém případě součástí balíku různých opatření k omezení veřejných výdajů.
Stěžovatelé rovněž napadali krátkou dobu mezi přijetím a účinností sporného zákona. Soud však daný případ odlišil od jiných věcí, kdy byli stěžovatelé se zpětnou účinností zbaveni podstatné části svého nároku nebo dosud vlastněného aktiva a nedostatek uspokojivé alternativy je uvrhl do značné nejistoty. Z judikatury Soudu také vyplývá, že v občanskoprávních věcech zákonodárce v zásadě může přikročit k úpravě, která se projeví okamžitou změnou právního postavení jednotlivce. V projednávané věci stěžovatelé i nadále pobírali služební dávku ve výši, jež byla v rozumném poměru k předchozímu služebnímu důchodu. Za daných okolností tedy nebylo nezbytné přechodné období k tomu, aby se stěžovatelé změně právní úpravy přizpůsobili.
Podřízení vyplácených částek dani představovalo částečné snížení (12, resp. 16 %), nikoli úplnou ztrátu nároku. Stěžovatelé tak nebyli vystaveni riziku nedostatku prostředků k životu. Podle Soudu nelze mít za to, že by nesli nadměrné individuální břemeno nebo došlo k zásahu do samotné podstaty jejich práva na příspěvky ze sociálního zabezpečení.
b) K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy
K tvrzené diskriminaci Soud uvedl, že přiblížení situace příjemců služebních důchodů ostatním občanům v téže věkové skupině, tedy zrušení určitého privilegovaného postavení, nepředstavuje odlišné zacházení, na které dopadá článek 14 Úmluvy. Podle Soudu každopádně nedošlo k porušení rozumného vztahu přiměřenosti mezi sledovaným cílem spočívajícím v racionalizaci důchodového systému a použitými prostředky v podobě mírného snížení vyplácených dávek.
c) K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy
Stran namítaného nedostatku účinných vnitrostátních prostředků nápravy Soud připomněl, že článek 13 Úmluvy nezachází tak daleko, aby zaručoval možnost zpochybnit ustanovení zákona pro rozpor s Úmluvou.
d) Závěr Soudu
Soud tedy dospěl k závěru, že projednávané stížnosti jsou ve všech bodech zjevně neopodstatněné, a odmítl je podle čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy