© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 8. dubna 2014 ve věci č. 29100/07 – Marro a ostatní proti Itálii
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že vnitrostátní orgány přijaly dostatečná opatření týkající se zákazu užívání a obchodu s drogami ve věznici a za předávkování příbuzného stěžovatelů odpovědnost nenesou. K porušení článku 2 Úmluvy tedy nedošlo.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelé, matka a sourozenci S. M., na něho podali trestní oznámení v souvislosti s dlouhodobým užíváním omamných látek. K tomuto kroku údajně přistoupili s cílem izolovat ho od narkomanů, se kterými se stýkal. V srpnu 1995 byl S. M. zatčen a vzat do vazby. V září 1995 však ve vazbě zemřel. Dle lékařské zprávy bylo příčinou jeho úmrtí předávkování látkou podobnou morfiu – pravděpodobně heroinem. V červenci 1996 stěžovatelé zažalovali ministerstvo spravedlnosti o náhradu újmy, kterou utrpěli v souvislosti s úmrtím svého příbuzného. Tvrzený nárok odůvodnili tím, že užívání drog bylo ve věznici zakázáno a skutečnost, že se jejich příbuzný k drogám dostal, svědčí o nedbalosti zaměstnanců věznice pověřených dozorem. Vnitrostátní soudy, včetně nejvyššího soudu, ale náhradu újmy nepřiznaly. Argumentovaly zejména tím, že stěžovatel užil drogu dobrovolně a vzhledem k jeho plné způsobilosti nad ním zaměstnanci věznice neměli povinnost zvláštního dohledu. Také opatření přijatá věznicí v souvislosti s omezením užívání a prodeje drog byla přiměřená.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy
Soud předně připomněl, že článek 2 Úmluvy státu ukládá nejen povinnost zabránit úmyslnému a protiprávnímu zbavení života, ale rovněž povinnost přijmout náležitá opatření k ochraně životů osob, které spadají do jeho pravomoci (L. C. B. proti Spojenému království, č. 23413/94, rozsudek ze dne 9. června 1998, § 36; Osman proti Spojenému království, č. 23452/94, rozsudek velkého senátu ze dne 28. října 1998, § 115). Ve vztahu k osobám zbaveným svobody Úmluva státu ukládá pozitivní povinnost dohlížet, aby bylo přiměřeným způsobem zajištěno, kromě jiného, zdraví a blaho vězňů (ve vztahu k článku 3 Úmluvy srovnej zejm. Kudła proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. října 2000, § 94; Riviere proti Francii, č. 33834/03, rozsudek ze dne 11. července 2006, § 62).
Ohledně projednávané věci Soud podotkl, že příslušné orgány nedisponovaly podklady, které by naznačovaly, že S. M. je ve zvláště nebezpečné situaci a že mu hrozí ve srovnání s jinými zajištěnými narkomany vyšší riziko smrtelných následků. V projednávané věci tak šlo spíše o povinnost zajistit obecnou ochranu zranitelné skupiny osob, narkomanů, nikoli o povinnost ochrany konkrétního jednotlivce. Je tomu tak tím spíše, že S. M. sám několik dní před svou smrtí uvedl, že již delší dobu omamné látky neužíval, a nejevil žádné známky toho, že by byl ve zvláště zranitelném postavení.
Soud za daných okolností nemohl samotnou skutečnost, že se stěžovatel dostal k drogám, označit za porušení pozitivních závazků státu. Uznal sice, že vnitrostátní orgány jsou povinny přijmout opatření pro boj proti obchodu s drogami, a to tím spíš, pokud k němu dochází na zabezpečeném místě, jakým je věznice. Současně však nemohou zaručit jeho úplné potlačení. Vnitrostátní orgány jsou krom toho vázány povinností náležité péče, nikoliv povinností za výsledek (obdobně Giuliani a Gaggio proti Itálii, č. 23458/02, rozsudek velkého senátu ze dne 24. března 2011, § 251). Ve vztahu k projednávané věci Soud uvedl, že ve věznici byly zakázány kromě drog i různé jiné předměty, jako např. mýdlo, injekční stříkačky či výrobky práškové konzistence. Prohlídce přitom podléhala každá vstupující osoba, stejně jako balíky a návštěvníci věznice, a dozorci i vězni museli procházet elektromagnetickým detektorem. Přijetím těchto opatření dle Soudu stát dostál povinnosti bojovat proti obchodu s drogami ve vězeňském zařízení. V této souvislosti Soud dodal, že vzhledem k širokému prostoru pro uvážení, kterého v dané oblasti stát požívá, nelze z článku 2 Úmluvy vyvodit obecnou povinnost států použít psy vycvičené k hledání drog.
S. M. byl sice umístěn do cely s jinou osobou obviněnou z obchodu s omamnými látkami, to však neznamená, že lze tuto skutečnost považovat za příčinu jeho úmrtí. Soud konstatoval, že není znám způsob, jakým si jmenovaný drogy obstaral, a nelze říci, jakým pochybením se drogy do vězení dostaly ani to, že byl spoluvězeň jakýmkoliv způsobem do okolností případu zapojen. Vzhledem k počtu zadržených narkomanů v Itálii by bylo v praxi velice náročné izolovat příležitostné uživatele drog a překupníky omamných látek od narkomanů. V souvislosti s objevením těla S. M. bylo navíc zahájeno trestní stíhání i kárné řízení a byla včas provedena pitva, přičemž stěžovatelé neúčinnost těchto řízení nebo jiný rozpor s Úmluvou nenamítali.
Soud proto uzavřel, že skutečnost, že se S. M. ve vazbě dostal k drogám a užil je, nemůže sama o sobě založit odpovědnost státu za jeho úmrtí. Stížnost proto jednomyslně prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy