© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 31. května 2016 ve věci č. 34827/11 – Meissner a ostatní proti České republice
Výbor tří soudců první sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že stížnost, v níž stěžovatelé namítali porušení zásady kontradiktornosti v rámci posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem, tj. porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelé jsou vnuky a závětními dědici A. M., která do r. 1939 vlastnila 1/8 domu s pozemkem v Praze. Zbylé části nemovitosti patřily jejímu švagrovi a jeho synům.
V listopadu 1939 za nacistické okupace byla nemovitost prodána pojišťovací společnosti, aniž byla kupní cena rodině Meissnerových, která byla židovského původu, vyplacena. V roce 1947 bylo na základě dekretu č. 103/1945 Sb. a vyhlášky č. 2088/1946 Sb. vlastnické právo k nemovitosti vloženo ve prospěch nové pojišťovny, národního podniku, kterou následovala další pojišťovna (také národní podnik) v roce 1948. Konečně v roce 1953 bylo k nemovitosti vloženo vlastnické právo ve prospěch československého státu na základě zákona č. 85/1952 Sb.
V roce 1994 A. M. neúspěšně požádala hlavní město Prahu, na které vlastnické právo přešlo v roce 1993, o vydání majetku a podala žalobu na vydání ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Po smrti A. M. v roce 1995 v řízení pokračovali stěžovatelé.
Obvodní soud pro Prahu 1 přiznal každému ze stěžovatelů 1/5 požadovaného majetku s tím, že k přechodu na stát došlo v rozhodném období a že městem provedená přestavba nebrání vydání, neboť k ní došlo až po podání žádosti o vydání. Odvolací soud rozsudek potvrdil co do 1/40 majetku pro každého stěžovatele a ve zbytku zrušil, neboť obvodní soud se dostatečně nezabýval otázkou, zda A. M. svědčilo právo na 7/8 dotčeného majetku, které kdysi patřily jejím příbuzným zahynuvším za války. Nejvyšší soud rozsudky zrušil v části nařizující vydání, jelikož nesouhlasil s jejich výkladem ustanovení § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích ohledně majetku, jenž prošel zásadní přestavbou.
V novém řízení obvodní soud žalobu stěžovatelů s odkazem na zadaný znalecký posudek zamítl s tím, že provedená přestavba zásadně změnila charakter nemovitosti a brání jejímu vydání, ačkoli současně potvrdil, že k přechodu majetku na stát došlo v rozhodném období a A. M. měla na vydání nárok. Odvolací soud rozsudek potvrdil a konstatoval, že jedinou spornou otázkou ve věci je rozsah přestavby nemovitosti.
Nejvyšší soud nové dovolání v únoru 2010 odmítl. V odůvodnění nejprve konstatoval, že přestavbu lze považovat za natolik zásadní, že sama o sobě brání vydání nemovitosti. Dále se nicméně rozhodl posuzovat, zda tato výjimka obstojí ve světle dalších okolností, a shledal, že existuje ještě další překážka vydání, která způsobuje bezpředmětnost dalšího řízení.
Nejvyšší soud totiž došel k závěru, že k přechodu majetku na stát nedošlo až v roce 1953, ale před rozhodným obdobím, neboť konstitutivní účinek měl v projednávaném případě dekret č. 103/1945 Sb., o znárodnění soukromých pojišťoven, nikoli až zapsání vlastnictví podle zákona č. 85/1952 Sb. Pojišťovna vlastnící předmětnou nemovitost tedy byla dle jeho názoru znárodněna ex lege již v roce 1945.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že Nejvyšší soud posoudil věc nad rozsah jimi uplatňovaných dovolacích důvodů, když na základě vlastního dokazování došel k závěru, že k přechodu majetku na stát došlo před rozhodným obdobím, což nikdy předtím nebylo předmětem řízení, a stěžovatelé tedy nedostali možnost se k této otázce vyjádřit.
Vláda v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu, kterým byla ústavní stížnost stěžovatelů odmítnuta, argumentovala, že názor Nejvyššího soudu o okamžiku přechodu majetku na stát byl vyřčen pouze coby obiter dictum nezpůsobilé ovlivnit hlavní důvod odmítnutí dovolání, kterým bylo nesplnění požadavku zásadního významu po právní stránce.
Soud nejprve konstatoval, že v rozhodné době byla právní úprava přípustnosti dovolání poměrně složitá. Dle tehdejšího znění § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu bylo dovolání přípustné proti rozsudku či usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a dovolací soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní význam napadeného rozhodnutí přitom nezakládalo samotné řešení sporné otázky v rozporu s hmotným právem.
Soud dále konstatoval, že v předmětném rozhodnutí o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud vyjádřil pochybnosti o správném použití hmotného práva na případ stěžovatelů. Navzdory tomu však Nejvyšší soud neměl za to, že napadené rozhodnutí vyvolává otázku zásadního právního významu, neboť otázka týkající se povinnosti zkoumat rozsah přestavby nemovitosti byla v judikatuře soudů ustálená. Dovolání proto odmítl jako nepřípustné.
Soud se ztotožnil s argumentem vlády, že hypotetická úvaha Nejvyššího soudu o správnosti použití hmotného práva, kterou Nejvyšší soud podrobně nerozvedl, byla vyslovena toliko obiter dictum a nebyla důvodem pro odmítnutí dovolání. Dle Soudu Nejvyšší soud pouze upozornil na ustanovení právních předpisů, která soudy nižšího stupně opomněly vzít v úvahu. K jejich výkladu ovšem sám nepřistoupil. Soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že právní předpisy zmíněné Nejvyšším soudem jsou veřejně přístupné. Dále shledal, že stěžovatelé v dovolání nenamítali, že otázka přechodu předmětných nemovitostí na stát měla zásadní právní význam, a jejich námitky učiněné v tomto smyslu byly Ústavním soudem odmítnuty.
Námitky ohledně spravedlivosti řízení Soud tudíž prohlásil za nepřijatelné pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy