© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC. RADA EVROPY
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
DRUHÁ SEKCE
ROZHODNUTÍ
O PŘIJATELNOSTI
stížnosti č. 27726/03
Oldřich MEZL proti České republice
Evropský soud pro lidská práva (druhá sekce), zasedající dne 31. ledna 2006 v senátu ve složení
pánovéJ.-P. Costa, předseda,
I. Cabral Barreto,
R. Türmen,
K. Jungwiert,
M. Ugrekhelidze,
paníA. Mularoni,
E. Fura-Sandström, soudci,
a panS. Naismith, zástupce tajemnice sekce,
na základě výše uvedené stížnosti podané dne 23. srpna 2003,
s ohledem na rozhodnutí projednat stížnost přednostně na základě článku 41 Jednacího řádu Soudu
a vzhledem ke stanovisku předloženému žalovanou vládou a vyjádření stěžovatele k němu,
vynesl po poradě následující rozhodnutí:
SKUTKOVÝ STAV
Stěžovatel, pan Oldřich Mezl, narozený v roce 1947 a bytem v Praze, je českým občanem. Před Soudem jej zastupuje paní K. Veselá-Samková, advokátka zapsaná u České advokátní komory.
Žalovanou vládu zastupuje její zmocněnec, pan V. A. Schorm.
A. Okolnosti případu
Skutkové okolnosti případu, tak jak byly předestřeny stranami, lze shrnout následovně.
V roce 1986 se z manželství stěžovatele s J. M. narodila D. M.
V lednu roku 1993 stěžovatelova manželka opustila společnou domácnost a odvedla si D. M. s sebou. V únoru roku 1993 podala návrh na rozvod manželství.
Dne 28. dubna 1993 podal stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 8 návrh na úpravu výkonu rodičovské zodpovědnosti, jímž se domáhal, aby dítě bylo svěřeno do jeho výchovy. J. M. učinila totéž dne 5. května 1993.
Rozsudkem ze dne 30. září 1993 bylo manželství rozvedeno, výchova dítěte byla svěřena J. M. a stěžovateli byla stanovena povinnost platit výživné.
Již v prosinci roku 1993 žádal stěžovatel o vydání předběžného opatření o úpravě styku s dítětem. Dne 13. ledna 1994 se konalo ústní jednání.
Vzhledem ke konfliktům panujícím mezi rodiči a nemožnosti stěžovatele stýkat se s dcerou zahájil soud z moci úřední dne 3. února 1994 řízení o úpravě styku s dítětem pro dobu před rozvodem.
Dne 15. dubna 1994 byl soudu předložen znalecký posudek z oboru psychologie, podle kterého byli oba rodiče schopni nezletilou vychovávat, a přestože ji matka ovlivňovala, byla nezletilá na styk s otcem připravena, neboť ve vztahu k němu neměla vlastní negativní zkušenost. Znalec doporučil, aby se stěžovatel s dcerou nejprve stýkal jednou za dva týdny ve specializovaném zařízení. Dne 18. května 1994 sdělil opatrovník soudu, že takové zařízení nalezl.
Rozsudkem ze dne 3. května 1994, který nabyl právní moci dne 24. května 1994, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 30. září 1993.
Ústní jednání konané dne 19. května 1994 bylo odročeno na 14. června 1994, kdy soud vyslechl znalce a vyžádal si další důkazy.
Na jednání dne 27. září 1994 soud zastavil řízení o úpravě poměrů dítěte pro dobu před rozvodem. Stěžovatel trval na tom, aby bylo rozhodnuto o jeho právu na styk s dítětem pro dobu po rozvodu.
Dne 20. října 1994 soud rozhodl, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s dcerou jednou za měsíc ve specializovaném zařízení v přítomnosti J. M. a psychologa.
Dne 16. března 1995 Městský soud v Praze k odvolání obou rodičů rozšířil právo stěžovatele na styk s dcerou tak, že k setkání mělo docházet v příslušném centru dvakrát měsíčně v nepřítomnosti matky dítěte. Dle názoru soudu bylo v zájmu nezletilé co nejdříve obnovit kontakt s otcem, u něhož nebyl na rozdíl od tvrzení stěžovatelovy bývalé manželky zjištěn žádný náznak agresivity vůči dítěti. Rozsudek nabyl právní moci dne 13. dubna 1995.
Vzhledem k nemožnosti dosáhnout výkonu svého práva na styk s dítětem podal stěžovatel v době od 19. května do 21. září 1995 sedm návrhů na výkon rozhodnutí.
Dne 8. června 1995 zaslal soud na základě stěžovatelových návrhů J. M. výzvu ve smyslu § 272 odst. 2 občanského soudního řádu. Rovněž požádal opatrovníka, aby matku přiměl k plnění jejích povinností.
Dne 12. června 1995 se stěžovatel setkal se svou dcerou v přítomnosti psychologa. K následujícímu setkání nedošlo, neboť jej nezletilá odmítla. Na doporučení psychologa navrhl opatrovník přerušení styků v období srpna a září, aby bylo možné dítě náležitě připravit.
Dne 20. července 1995 soud zamítl návrh J. M. na zákaz styku stěžovatele s dítětem.
Za zmaření styků stěžovatele s dítětem v době od 12. června do 17. srpna 1995 byla dne 17. srpna 1995 J. M. uložena pokuta ve výši 500 Kč.[1] K odvolání matky bylo toto rozhodnutí pro vady dne 14. listopadu 1995 zrušeno.
Po uzavření specializovaného centra v září roku 1995 zahájil soud dne 12. října 1995 řízení o změně úpravy styku. V rámci tohoto řízení byl dne 31. října 1995 zamítnut další návrh matky na zakázání styku stěžovatele s dítětem. V říjnu a listopadu roku 1995 podal stěžovatel tři návrhy na výkon rozhodnutí o úpravě styku.
V říjnu roku 1995 vyzval opatrovník soud k přijetí potřebných opatření s ohledem na pokračující neplnění povinností ze strany matky. Dne 5. prosince 1995 pak navrhl, aby byl nad výchovou nezletilé stanoven dohled.
V době od 17. ledna do 12. června 1996 se konalo celkem sedm ústních jednání, z nichž dvě byla pro nemoc J. M. odročena.
Soud dne 27. června 1996 ustanovil znalce z oboru dětské psychiatrie. Ten však dne 5. září 1996 provedení posudku odřekl, a proto byl dne 3. ledna 1997 jmenován nový znalec.
Námitka podjatosti vznesená stěžovatelem dne 19. července 1996 byla městským soudem dne 11. listopadu 1996 zamítnuta.
Stěžovatel dne 9. srpna 1996 podal soudu návrh na svěření dítěte do své výchovy a na zbavení J. M. jejích rodičovských práv.
Znalecký posudek byl soudu předložen na počátku března roku 1997. Podle znalců nebylo na místě vyloučit stěžovatele z výchovy dítěte. Stěžovatel totiž značně trpěl tím, že svou dceru nemůže vídat, a své povinnosti plnil. Obnovení styků je naopak pro harmonický rozvoj nezletilé nezbytné, ovšem za předpokladu, že ji k tomu bude matka náležitě připravovat. Pozitivní zkušenost s otcem totiž může změnit odmítavý postoj dítěte, převzatý od matky.
Znalci byli vyslechnuti na jednáních konaných ve dnech 7. a 28. dubna 1997.
Rozsudkem ze dne 5. května 1997 obvodní soud zamítl návrh J. M. na zákaz styku otce s dítětem jakož i návrhy stěžovatele na svěření dítěte do jeho výchovy. Úpravu styku však změnil tak, že stěžovatel byl oprávněn stýkat se svou dcerou dvakrát měsíčně, přičemž předávání dítěte otci mělo zpočátku probíhat v přítomnosti sociálních pracovnic. Aby obnovení vztahů mezi stěžovatelem a dcerou nebylo ztěžováno spory a nevraživostí mezi rodiči, byl na výchovu nezletilé u matky ustanoven dohled. Oba rodiče podali odvolání, která doplnili v červnu roku 1997. Stěžovatel žádal o svěření nezletilé do své výchovy nebo o rozšíření styku s ní.
Dne 14. května 1997 soud rozhodl matce pokutu neuložit; nebylo totiž možné se domnívat, že by pouze ona byla odpovědná za neuskutečnění styků v době od 21. června do 16. října 1995.
V závěru ústního jednání konaného dne 29. srpna 1997 soud zamítl návrh stěžovatele na stanovení předběžné vykonatelnosti rozhodnutí o úpravě styku.
Městský soud dne 11. listopadu 1997 potvrdil rozsudek ze dne 5. května 1997 v části, v níž byly zamítnuty jednotlivé návrhy rodičů, a stěžovateli přiznal širší právo na styk, a sice jednou týdně. Soud rovněž zdůraznil roli matky v rozvíjení pozitivního postoje dítěte vůči otci a dodal, že pokud by tak nečinila, mohlo by být její chování považováno za zneužívání rodičovských práv. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 8. ledna 1998.
Dne 19. listopadu 1997 změnil městský soud rozhodnutí ze dne 14. května 1997, jímž byly J. M. uloženy pokuty ve výši 500 Kč za každý styk, který se stěžovateli nepodařilo ve dnech 12. a 19. června 1995 uskutečnit. Soud mimo jiné uvedl, že po dobu letních prázdnin lze uplatňovat jiný režim, než jaký byl stanoven v jeho rozhodnutí, a že v září a říjnu roku 1995 se styky neuskutečnily z objektivních příčin.
Podle zprávy vypracované dne 2. února 1998 sociální pracovnicí, která byla přítomna pokusům o styk stěžovatele s dcerou, bylo zjevné, že dítě je již několik let naváděno proti otci a že matka dceru na styk s otcem nepřipravovala. Nicméně setkání proběhlo dne 26. ledna 1998 bez vážnějších problémů.
Dne 5. února 1998 byla J. M. zaslána další výzva.
Dne 15. února 1998 se nezletilá obrátila na krizové centrum, kde u ní psychiatr zjistil psychické trauma z vynucovaného styku s otcem. Doporučil jí individuální psychoterapii a kontaktoval otce, který údajně odmítl spolupracovat.
Dne 16. února 1998 se navzdory přítomnosti psycholožky (stěžovatel s její přítomností nesouhlasil) nezletilá dcera odmítla se stěžovatelem setkat a dne 24. února 1998 s ním pobyla jen krátce.
Dne 3. března 1998 podal stěžovatel ústavní stížnost. S odvoláním na své právo na soudní ochranu a na skutečnost, že dotyčné rozhodnutí nestanovilo žádnou výjimku, se ohradil proti tomu, že J. M. nebyla uložena pokuta za zmaření styků v průběhu letních prázdnin roku 1995.
Dne 24. března 1998 podal stěžovatel návrh na výkon rozhodnutí a vznesl námitku podjatosti soudce. Městský soud dne 27. dubna 1998 rozhodl, že soudce není z projednávání věci vyloučen.
Ve dnech 1. června, 9. července a 25. srpna 1998 podal stěžovatel návrhy na výkon rozsudku ze dne 11. listopadu 1997. K jeho návrhům se připojil opatrovník dítěte, který soudu sdělil, že se styky od ledna roku 1998 neuskutečňují.
V návaznosti na podněty stěžovatele a jeho zmocněnce navrhla soudkyně své vyloučení z projednání věci, s čímž městský soud vyslovil dne 29. července 1998 souhlas. Dne 10. srpna 1998 byla věc přidělena jiné soudkyni.
Dne 17. srpna 1998 předvolal soud nezletilou k výslechu. S tím nesouhlasil stěžovatelův zmocněnec, když namítl, že postoj dítěte byl zjištěn znaleckými posudky a že ji nelze vyslýchat v nepřítomnosti rodičů.
Dne 1. září 1998 zahájil soud z moci úřední řízení o změně výchovy.
Soud dne 3. září 1998 nezletilou i přes protesty stěžovatele vyslechl a poučil ji o nutnosti plnit platné rozhodnutí o úpravě styku.
Dne 21. září 1998 se ve věci výkonu rozhodnutí, změny výchovy a úpravy styku konalo jednání. Při této příležitosti byl proveden výslech rodičů a stěžovatel podal nový návrh na výkon rozhodnutí, když žádal o snížení výživného z důvodu, že se nemůže podílet na výchově své dcery. V závěru jednání soud uložil J. M. pokutu ve výši 34 000 Kč[1] za sedmnáct neuskutečněných styků od ledna roku 1998; návrh na výkon rozhodnutí za styk, který se neuskutečnil dne 6. června 1998, soud vyloučil k samostatnému projednání. Zmocněnci stěžovatele byla uložena pořádková pokuta ve výši 2 000 Kč[1] za ztěžování průběhu jednání. Oba dotčení se odvolali.
V době od 15. října 1998 do 2. února 1999 podal stěžovatel pět návrhů na výkon rozhodnutí o úpravě styku.
Městský soud dne 2. února 1999 změnil rozhodnutí ze dne 21. září 1998 tak, že J. M. nelze vytýkat neuskutečnění čtyř styků během letních prázdnin roku 1998. Pokuta uložená za zmaření ostatních styků byla proto snížena na 26 000 Kč.[2] Rozhodnutí o uložení pokuty stěžovatelovu zmocněnci bylo potvrzeno.
Dne 1. března 1999 vznesl stěžovatel námitku podjatosti. Na výzvu soudu ji odůvodnil tak, že mu soudkyně bránila v účasti na výslechu dítěte. Jeho námitka byla dne 6. května 1999 zamítnuta.
Ústavní soud dne 8. března 1999 odmítl ústavní stížnost podanou stěžovatelem dne 3. března 1998 pro zjevnou neopodstatněnost s tím, že s ohledem na zájem nezletilých dětí nelze při výkonu rozhodnutí o úpravě styku postupovat přísně formálně a že není nutné ukládat pokutu, jestliže neuskutečnění styku nebylo neodůvodněné.
Ze zprávy vypracované opatrovníkem dne 13. dubna 1999 po pohovoru s nezletilou vyplývá, že tato nadále odmítá styk se svým otcem a se soudními rozhodnutími nesouhlasí, jelikož neberou ohled na její názor. Stěžovatel opatrovníka obvinil z manipulace s dítětem. Podle zprávy o výchovném dohledu nad nezletilou ze dne 10. června 1999 se při setkáních pouze řeší konflikt mezi J. M. a stěžovatelem.
Dne 16. července 1999 podal stěžovatel návrh na pokračování v řízení o výkon rozhodnutí.
Na jednání konaném dne 27. srpna 1999, které bylo původně nařízeno na 24. června 1999 a odloženo na žádost J. M., soud zamítl námitku matky, že opatrovník nadržuje stěžovateli.
Dne 31. srpna 1999 soud rozhodl, že nepřipouští zastoupení stěžovatele obecným zmocněncem, jemuž zákon nedovoluje vystupovat v několika soudních věcech najednou. Stěžovatel sice podal odvolání (zamítnuté dne 30. ledna 2001), avšak od 10. ledna 2000 se dal zastupovat advokátem.
Podle zpráv opatrovníka a orgánu péče o dítě z 5. října a 7. prosince 1999, 9. března, 12. června, 14. září a 12. prosince 2000 a 6. března 2001 se styky neuskutečňovaly, protože nezletilá odmítala jakýkoli kontakt s otcem. Nezletilá mimo jiné prohlásila, že se stěžovatele bojí a že ji nikdo nemůže nutit k respektování rozhodnutí soudu. Bylo konstatováno, že k jedinému styku mezi stěžovatelem a jeho dcerou došlo dne 26. ledna 1998 a že po něm dítě nejevilo známky napětí či pláče; ostatní pokusy se nezdařily. Přestože bylo matce zasláno několik výzev, bylo zjevné, že nemá v úmyslu plnit soudní rozhodnutí o úpravě styku a že dítě manipuluje proti otci. Ostatně z těchto důvodů opatrovník navrhl změnu rozhodnutí o výkonu rodičovské zodpovědnosti a svěření dítěte do výchovy stěžovateli (řízení bylo zahájeno dne 1. září 1998).
J. M. dne 26. června 2000 navrhla, aby byl stěžovateli styk s dítětem zakázán.
Ústavní soud dne 14. září 2000 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost stěžovatelovu ústavní stížnost namířenou proti rozhodnutí městského soudu ze dne 2. února 1999. Odkázal zejména na své stanovisko vyjádřené v rozhodnutí ze dne 8. března 1999, a uvedl, že dodržování práv rodičů je podmíněno ochranou zájmů dítěte.
Na jednání konaném dne 4. dubna 2001 ve věci výkonu rozhodnutí, změny výchovy a úpravy styku došlo ke konfrontaci mezi soudem a obecným zmocněncem stěžovatele, který hodlal v řízení ve své funkci nadále vystupovat; na tomto jednání stěžovatel vznesl námitku podjatosti, kterou odůvodnil existencí průtahů v řízení. J. M. navrhla zvýšení výživného.
Městský soud dne 4. května 2001 rozhodl o vyloučení soudkyně z projednávání věci s tím, že by kroky podniknuté stěžovatelem mohly zpochybnit její nestrannost. Dne 25. května 2001 byla věc přidělena jiné soudkyni.
Rozsudkem městského soudu ze dne 30. května 2001 byla J. M. za maření výkonu rozhodnutí o úpravě styku od března 1999 pravomocně odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Soud shledal, že J. M. své dceři vědomě vštěpovala negativní postoj vůči otci a nepřipravovala ji na styk s ním. Ve zkušební době J. M. spolupracovala s poradenským centrem a byla pod dohledem probační služby. Ze zprávy probační služby ze dne 27. září 2002 vyplývá, že si dcera nepřála se stěžovatelem komunikovat a že ten neprojevil dostatek vůle k tomu, aby změnil průběh jejich setkání (nezletilá se chtěla procházet a odmítala s ním nastoupit do vozu).
Ze zprávy opatrovníka ze dne 11. června 2001 vyplývá, že se nezletilá ke stěžovateli chová agresivně a že spolupráce s matkou je velmi problematická.
Dne 23. srpna 2001 soud vyzval J. M., aby objasnila důvody neuskutečnění styků, které byly předmětem návrhů stěžovatele na výkon rozhodnutí. J. M. dne 5. října 2001 odpověděla, že dceru na styk připravuje a že jí nelze přičítat odpovědnost za to, že dítě styk odmítá.
Ústní jednání konané dne 11. září 20001, na němž stěžovatel zpochybnil nestrannost soudu s odůvodněním, že jeho zmocněnci byl odepřen přístup do budovy soudu, bylo odročeno na neurčito. Městský soud jeho námitku dne 23. listopadu 2001 zamítl.
Dne 15. března 2002 soud opětovně rozhodl nepřipustit zastoupení stěžovatele obecným zmocněncem. K odvolání ze dne 6. května 2002 bylo toto rozhodnutí zrušeno pro překážku věci rozsouzené.
Podle zprávy opatrovníka předložené soudu dne 25. března 2002 se stěžovatel pravidelně dostavoval do bydliště nezletilé, se kterou však strávil nejvýše deset minut s tím, že není řádně připravena, nezletilá s ním zase odmítala nastoupit do vozu. Ze zpráv z 27. června a 24. září 2002 vyplývá, že se situace nezměnila.
Ústní jednání nařízené na 21. srpna 2002 bylo nejprve na žádost matky odročeno na 8. října 2002 a poté pro nemoc soudkyně na neurčito.
Dne 16. října 2002 zahájil obvodní soud bez návrhu řízení o nařízení ústavní výchovy nezletilé a vydal předběžné opatření, kterým matce nezletilé uložil, aby ji předala do péče do diagnostického ústavu. Soud dospěl k závěru, že za stavu, kdy nezletilá nerespektuje svého otce a matka neplní své rodičovské povinnosti, nemůže dítě setrvávat v prostředí, které ohrožuje jeho výchovu, a potřebuje odbornou péči. Soud rovněž poznamenal, že toto opatření by mělo stěžovateli umožnit styk s dcerou.
Dne 11. listopadu 2002 pověřil soud psychiatrickou léčebnu k podání znaleckého posudku o nezletilé a k posouzení, zda (a pokud ano, proč) trpí syndromem zavrženého rodiče a zda její rodiče trpí psychickými potížemi.
Městský soud dne 3. prosince 2002 zrušil k odvolání matky dítěte rozhodnutí ze dne 16. října 2002 a věc vrátil soudu prvního stupně s tím, že má být přidělena jinému soudci. Podle odvolacího soudu pouhá skutečnost, že se dcera se svým otcem nestýká, nemůže odůvodnit její předání do péče diagnostického ústavu, neboť by tak byla potrestána za situaci, za níž nenese odpovědnost, a to tím spíše, že povinnosti stanovené v rozsudcích byly určeny jejím rodičům a nikoli jí samotné.
Dne 6. prosince 2002 byla věc přidělena jiné soudkyni.
V době od 30. prosince 2002 do 26. března 2004 předložil opatrovník několik zpráv o situaci v rodině.
Dne 3. března 2003 požádali znalci, aby byla za účelem vyšetření nezletilé nařízena její krátkodobá hospitalizace, a dále o prodloužení lhůty stanovené k vypracování posudku. Matka dítěte s tím nesouhlasila.
Dne 10. března 2003 podal stěžovatel návrh na postoupení věci jinému soudu.
Dne 22. dubna 2003 soud rozhodl, že znaleckého posudku již není třeba.
Dne 8. srpna 2003 sdělil soud rodičům, že hodlá provést výslech nezletilé. Vzhledem k tomu, že se nezletilá dne 30. září 2003 k soudu nedostavila, konal se její výslech až dne 21. října 2003. Nezletilá vypověděla, že nechce zůstávat s otcem, který je agresivní a kritizuje ji, sama a že je na něm, aby připravil program jejich setkání.
Dne 21. srpna 2003 bylo proti dceři stěžovatele zahájeno trestní stíhání pro trestný čin krádeže. Dne 16. ledna 2004 bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno.
Ústní jednání, které se mělo konat dne 5. prosince 2003 ve věci zvýšení výživného, bylo na žádost matky odloženo.
Dne 5. ledna 2004 byla věc přidělena nové soudkyni.
Dne 22. července 2004 soud s ohledem na dosažení zletilosti stěžovatelovy dcery zastavil řízení o úpravě výchovy nezletilé a jejího styku s otcem, o výkon styku a o nařízení ústavní výchovy. Dle informací poskytnutých vládou toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. srpna 2004, z dokumentu předloženého stěžovatelem však vyplývá, že se dne 29. prosince 2004 proti rozhodnutí o zastavení řízení o výkon styku odvolal s tvrzením, že utrpěl hmotnou újmu, když se bezvýsledně dostavoval na setkání se dvou dcerou.
Řízení o výživném nadále probíhá. Ústní jednání nařízené na 22. dubna 2005 bylo pro nepřítomnost soudce zrušeno. Další jednání bylo nařízeno na 8. února 2006.
B. Příslušné vnitrostátní právo a praxe
Příslušné vnitrostátní právo a praxe jsou popsány v rozhodnutí Choc proti České republice (č. 25213/03, ze dne 29. listopadu 2005).
PŘEDMĚT STÍŽNOSTI
1. S poukazem na článek 6 odst. 1 Úmluvy stěžovatel tvrdí, že jeho věc týkající se výkonu rodičovské zodpovědnosti nebyla projednána spravedlivě, nestranně a v přiměřené lhůtě. V tomto směru namítá, že soudy nerespektují svá vlastní rozhodnutí a že vůbec první úkon v řízení zahájeném dne 1. září 1998 byl učiněn teprve dne 16. října 2002.
2. Stěžovatel se rovněž domnívá, že tak došlo k zásahu do jeho práva na respektování rodinného života zaručeného článkem 8 Úmluvy, neboť soudy jen zahajují další a další řízení, místo aby zajistily výkon jeho práva na styk tak, jak bylo stanoveno v jejich rozhodnutích. Tvrdí, že mu jeho bývalá manželka soustavně a beztrestně brání ve styku s jeho dcerou a v účasti na její výchově, v důsledku čehož se u nezletilé vyvinul syndrom zavrženého rodiče a poruchy chování (o čemž svědčí i trestní stíhání, které bylo proti ní zahájeno).
3. Stěžovatel konečně tvrdí, že se v rozporu s článkem 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 stal obětí diskriminace z důvodu pohlaví, své občanské činnosti a účasti v občanských sdruženích. V této souvislosti poukazuje rovněž na článek 5 Protokolu č. 7 a tvrdí, že se české soudy v rodinných věcech dopouštějí systematické diskriminace vůči otcům dětí (výchova dětí je v 98 % případů svěřována matkám), což dokládá různými články a rozhovory publikovanými v domácím tisku, jakož i analýzou vypracovanou psychologem.
PRÁVNÍ POSOUZENÍ
1. K námitkám opírajícím se o článek 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel uplatňuje několik námitek na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy, jehož příslušná část zní:
„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) a v přiměřené lhůtě projednána (...) nestranným soudem (...), který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...).“
1.1. Stěžovatel na prvním místě kritizuje nepřiměřenou délku řízení.
Vláda sice připouští, že řízení mělo pro stěžovatele velký význam, poznamenává však, že věc byla po skutkové stránce dosti složitá, zejména kvůli nepřátelským postojům rodičů a značnému počtu prováděných důkazů. Délka řízení byla navíc ovlivněna chováním účastníků řízení a jejich mohutnou procesní aktivitou, jejíž účinky lze stěží označit za produktivní. Vláda v této souvislosti uvádí, že rodiče podávali soudu četné návrhy a opravné prostředky, z nichž některé byly stiženy vadami nebo byly nedostatečně odůvodněny, vznášeli řadu námitek podjatosti a měnili zástupce. Třebaže nelze účastníkům řízení tyto kroky vytýkat, potřeba neustálého přemísťování spisu objektivně přispěla k prodlužování řízení, za něž nelze činit odpovědným stát. Pokud se jedná o vnitrostátní soudy, vláda se domnívá, že věc vyřizovaly plynule a že v jejich postupu nelze shledat žádné období nečinnosti. Věcí bylo navíc v prvním stupni pověřeno postupně sedm soudců a na jejím projednávání se podílely soudy čtyř stupňů.
Stěžovatel zdůrazňuje, že věc dosud nebyla skončena a že je v současné době přidělena v pořadí již osmému soudci. Dle jeho názoru soudy neprojednaly všechny jeho návrhy a přednostně se zbývaly vyřizováním účtů s jeho zmocněncem.
Soud nejprve poznamenává, že účastníky řízení vyzval, aby mu předložili na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy stanoviska k délce „řízení o změnu výkonu rodičovské zodpovědnosti“. S ohledem na článek 35 odst. 1 Úmluvy pak konstatuje, že rozhodnutí z 30. září 1993 a 3. května 1994, na jejichž základě byla výchova o dítě svěřena matce, jakož i rozhodnutí z 20. října 1994, 16. března 1995, z 5. května 1997 a 11. listopadu 1997, jimiž bylo stěžovateli přiznáno právo na styk s nezletilou, nabyla právní moci více než šest měsíců před datem podání této stížnosti. Soud tedy nemůže posuzovat délku řízení, v nichž byla tato rozhodnutí vydána. Z popisu skutkových okolností naproti tomu vyplývá, že soud dne 1. září 1998 zahájil z moci úřední řízení o změně výchovy, k němuž bylo následně připojeno projednání dalších návrhů (zákaz styku, úprava styku, výživné atd.) podaných účastníky řízení. Podle sdělení vlády skončilo toto řízení dne 28. srpna 2004, tedy přibližně šest let poté; výjimkou je část řízení týkající se výživného, o níž se nadále jedná.
Soud se s ohledem na předložené skutečnosti a na kritéria vyvozená ze své judikatury ve věci přiměřené délky domnívá, že o této námitce je třeba rozhodnout v rámci meritorního projednání věci.
Soud dále nepovažuje za vhodné, aby v projednávaném případě zaujal odlišný přístup než ve věci Kříž proti České republice [(rozh.), č. 26634/03, ze dne 29. listopadu 2005], kde se omezil na přezkoumání délky a průběhu řízení o výkon styku výhradně na poli článku 8 (a nikoli článku 6 odst. 1) Úmluvy.
1.2. Stěžovatel na druhém místě namítá, že jeho věc nebyla projednána spravedlivě, neboť soudy nerespektují zásadu rovnosti účastníků řízení, a poukazuje na nedostatek jejich nestrannosti. Tyto nedostatky dle jeho názoru vyplývají zejména ze skutečnosti, že soudy nechrání pouto, které jej váže k jeho dceři, a nesnaží se skoncovat s nezákonným chováním matky.
Soud poznamenává, že stěžovatel neupřesnil, k jakému řízení se uvedené námitky vztahují. Soud podotýká, že postup vnitrostátních soudů v řízení o výkon rozhodnutí práva na styk je každopádně předmětem zkoumání na poli článku 8 Úmluvy. Přestože tento článek neklade žádný výslovný požadavek na řízení, je nezbytné, aby rozhodovací proces vedoucí k zásahu do práv byl spravedlivý a respektoval zájmy, jejichž ochranu ukládá článek 8 (Kutzner proti Německu, č. 46544/99, § 56, ESLP 2002-I).
Soud nadto nemůže zkoumat, zda byly požadavky na spravedlivost a nestrannost respektovány v řízeních, v nichž byla vydána rozhodnutí z 30. září 1993 a 3. května 1994, na jejichž základě byla výchova dítěte svěřena matce, jakož i rozhodnutí z 20. října 1994 a 16. března 1995 a z 5. května 1997 a 11. listopadu 1997, jimiž bylo stěžovateli přiznáno právo na styk, neboť tato rozhodnutí nabyla právní moci více než šest měsíců před podáním této stížnosti.
Pokud se jedná o řízení zahájené dne 1. září 1998 za účelem změny výchovy, je třeba uvedené námitky zamítnout pro nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy. Ze spisu totiž nevyplývá, zda, a případně jak, bylo rozhodnuto o odvolání podaném stěžovatelem proti rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 22. července 2004. S ohledem na informace poskytnuté vládou se spíše zdá, že toto odvolání bylo podáno opožděně. Stěžovatel navíc opomněl vznést tyto námitky před českým Ústavním soudem.
Z toho vyplývá, že tuto část stížnosti je nutné odmítnout za základě článku 35 odst. 1 a 4 Úmluvy.
2. K námitce opírající se o článek 8 Úmluvy
Stěžovatel na jedné straně tvrdí, že délka rozhodovacího procesu měla nepříznivý dopad na jeho právo na respektování rodinného života, a na straně druhé namítá, že neměl možnost dosáhnout výkonu práva na styk s dítětem, které mu bylo soudními rozhodnutími přiznáno. Přitom se dovolává článku 8 Úmluvy, který zní:
„1. Každý má právo na respektování svého (...) rodinného života (...).
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu (...) ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“
Dle názoru vlády musí být tato námitka posuzována z hlediska pozitivních povinností, které článek 8 ukládá státu.
Vláda podotýká, že první rozhodnutí, jimiž bylo stěžovateli přiznáno právo na styk, byla vydána ve dnech 20. října 1994 a 16. března 1995. V reakci na jejich nerespektování matkou jí soud dne 8. června 1995 zaslal výzvu a požádal o asistenci opatrovníka. Po jistých soudních peripetiích byla matce dne 19. listopadu 1997 uložena pokuta za dva zmařené styky, které se měly uskutečnit ve dnech 12. a 19. června 1995.
Právo na styk stěžovatele bylo nově upraveno ve dnech 5. května a 11. listopadu 1997. Až do 8. března 1998 měly být při předávání dítěte přítomny sociální pracovnice, což bylo dodrženo. Dne 16. února 1998 je pak doprovázela psycholožka. Přes jejich snahu se podařilo uskutečnit setkání pouze dne 26. ledna 1998, ostatní pokusy narážely na odpor nezletilé. Nezletilá tuto situaci prožívala dosti negativně a dne 15. února 1998 se dokonce obrátila na krizové centrum. Dne 5. února 1998 soud vyzval matku k plnění jejích povinností a dne 21. září 1998 jí uložil pokutu, jejíž výše byla dne 2. února 1999 na základě odvolání snížena. Vzhledem k tomu, že J. M. v průběhu roku 1999 nadále bránila styku stěžovatele s dítětem, byla v trestním řízení dne 30. května 2001 pravomocně odsouzena. Vláda v této souvislosti odkazuje na zprávu probační služby ze dne 27. září 2002.
Vláda konečně zdůrazňuje, že opatrovník v rozmezí let 1993 až 2003, kdy byl v pravidelném kontaktu s oběma rodiči, vyčerpal veškeré zákonem stanovené možnosti, tj. předkládal soudu zprávy, vykonával dohled na výchovou nezletilé, konal pohovory se všemi dotčenými osobami a zajišťoval jejich kontakt se specializovanými zařízeními.
Vláda se proto domnívá, že vnitrostátní orgány přijaly veškerá opatření, která od nich bylo možné spravedlivě očekávat. Naproti tomu stěžovatel a jeho bývalá manželka pouze soudní cestou řešili své vzájemné konflikty a nesnažili se o spolupráci či o dosažení kompromisu. Počátek řízení se sice vyznačoval odporem matky, ta si však posléze uvědomila nutnost umožnit stěžovateli styk s dcerou; tou dobou již však byl vztah mezi stěžovatelem a jeho dcerou značně komplikovaný. Vláda poznamenává, že stěžovatel, namísto aby za daného stavu vyšel dceři vstříc, zjevně setrvával na svých postojích.
Stěžovatel označuje stanovisko vlády za lživé a zkreslené. Tvrdí, že soudní rozhodnutí, na jejichž základě mu bylo přiznáno velmi omezené právo na styk (původně dvě hodiny měsíčně, tedy méně, než kolik přiznává zákon zadrženým osobám), jej přivedla do postavení občana třetí kategorie a způsobila mu psychickou újmu. Nehledě na skutečnost, že se pravidelně dostavoval na stanovené místo, což bylo nákladné, nikdy se nemohl se svou dcerou setkat. Od roku 1998 se již soud nijak nezabýval jeho návrhy na výkon rozhodnutí, a to až do zastavení řízení dne 22. července 2004. Soudní rozhodnutí, kterým mu bylo přiznáno právo na styk, se tak stalo pouhým bezcenným papírem a on sám jen beznadějně přihlížel, nakolik matka, která u dítěte rozvinula syndrom zavrženého rodiče, dceru doslova „ničí“. Soudy mu tedy po dobu deseti let nezajistily možnost podílet se, byť jen v minimálním rozsahu, na výchově dcery a rozvíjet s ní vztahy. To je podle jeho mínění důkazem, že otec nemá před českými soudy stejné postavení jako matka a nezbývá mu než se jich doprošovat.
Soud se ve světle všech argumentů předložených účastníky řízení domnívá, že tato část stížnosti nastoluje závažné otázky skutkové i právní, které nelze vyřešit v této fázi projednávání stížnosti a které vyžadují meritorní posouzení. Z toho vyplývá, že tuto část stížnosti nelze považovat za zjevně neopodstatněnou ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy. Žádný další důvod nepřijatelnosti Soud neshledal.
3. K námitce opírající se o článek 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy
a článek 5 Protokolu č. 7
Stěžovatel s poukazem na tato ustanovení namítá, že se stal obětí diskriminace z důvodu pohlaví, svých občanských aktivit a členství ve sdružení a zřejmě také z důvodu, že jeho otec za bývalého režimu zastával vysoké funkce. Na základě výňatků z vnitrostátního tisku a analýzy vypracované psychologem stěžovatel tvrdí, že rozvedení otcové trpí soustavnou diskriminací ze strany českých soudů, které automaticky svěřují děti do výchovy matkám, a těmto tolerují nerespektování rozhodnutí o právu otců na styk, čímž ohrožují jejich duševní zdraví.
Článek 14 Úmluvy zní:
„Užívání práv a svobod přiznaných (...) Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“
Článek 5 Protokolu č. 7 zní:
„Při uzavírání manželství, za jeho trvání a při rozvodu mají manželé rovná práva a povinnosti občanskoprávní povahy mezi sebou a ve vztazích ke svým dětem. Tento článek nebrání státům přijmout opatření, jež jsou nezbytná v zájmu dětí.“
Vláda s poukazem na skutečnost, že stěžovatel tuto námitku neuplatnil před Ústavním soudem, namítá nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. Zároveň uvádí, že jelikož článek 14 Úmluvy obsahuje zákaz jakékoli diskriminace v rámci respektování rodinného života, není třeba se tvrzeními stěžovatele na poli článku 5 Protokolu č. 7 zabývat odděleně.
Pokud jde o odůvodněnost námitky, vláda nepopírá, že dle statistických údajů pro Českou republiku, které má k dispozici, bývá v okamžiku prvého rozhodování o této otázce svěřována péče o nezletilé děti většinou matce.[1] Právo na styk s dítětem je tudíž obvykle přiznáváno otcům, což objasňuje, proč se tito mohou při výkonu svého práva častěji setkat s obtížemi. Nicméně původ těchto obtíží nespočívá ve skutečnosti, že návrhy na výkon práva na styk s dítětem podávají otcové; nejedná se tedy o diskriminaci na základě pohlaví nebo nerovnosti manželů. Nelze totiž tvrdit, že soudy tolerují odmítání podrobit se rozhodnutí, jestliže tak činí matky. Vláda dále zdůrazňuje nutnost vykládat statistiky v kontextu dalších skutečností. Tyto údaje především neumožňují zjistit, který z rodičů o svěření do výchovy skutečně požádal. V tomto ohledu vláda uvádí jako příklad částečný místní průzkum provedený v roce 1999 u jednoho z okresních soudů, z něhož vyplývá, že zatímco pouze 16 % otců požadovalo svěření dětí do výchovy, 34 % z nich mělo úspěch ve věci a ve 23 % případů byly děti svěřeny do střídavé nebo společné výchovy. Ze sociologických studií pak jednoznačně vyplývá, že ačkoliv tradiční rozdělení rodičovských rolí v České republice pomalu směřuje k překonání rozdílů, výchova dětí se stále soustřeďuje v rukou žen. Takto lze konečně pochopit, že děti nízkého věku jsou v prvé řadě svěřovány do výchovy matkám.
Pokud se jedná o projednávaný případ, vláda uvádí, že stěžovatel nikterak neupřesňuje domnělé diskriminační zacházení, jehož se měl stát obětí. Dle jejího mínění nelze v postupu vnitrostátních orgánů pozorovat žádné nedostatky, které by bylo možné považovat za diskriminační nebo které by ukazovaly na nerovné zacházení.
Stěžovatel na své námitce trvá s tím, že se na něm soudy mstí zejména pro jeho aktivity ve sdružení, které bojuje za práva dětí a rodičů. Dle jeho názoru existují v České republice práva otců jen na papíře.
Soud předně bere na vědomí argumenty vlády týkající se podmínky vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. Nepovažuje však za nutné zabývat se v daném případě otázkou, zdali stěžovatel této podmínce vyhověl, neboť i za předpokladu, že by tak učinil, jsou jeho námitky nepřijatelné z jiných dále uvedených důvodů.
Soud připomíná, že na poli článku 14 Úmluvy může být nastolena sporná otázka pouze tehdy, jedná-li se o neodůvodněné rozdíly v zacházení s některými osobami oproti jiným osobám, které se nacházejí v obdobných situacích. Stěžovatel však v daném případě jednak předkládá obecná tvrzení podepřená výňatky z domácího tisku, jednak opakuje argumenty o neschopnosti orgánů zajistit mu přes odpor matky výkon jeho práva na styk. Tyto argumenty se však shodují s argumenty, které byly předloženy na poli článku 8 a které jsou nadále předmětem zkoumání ze strany Soudu. Stěžovatel ostatně netvrdil, že diskriminace otců je důsledkem příslušných právních předpisů nebo rozdílů v řízení viz, a contrario, Sommerfeld proti Německu [velký senát], č. 31871/96, § 94 a 98, ESLP 2003-VIII (výňatky).
Mimoto nic z obsahu spisu nenasvědčuje tomu, že by na postup soudů mělo vliv pohlaví stěžovatele. Rozhodnutí přijatá v průběhu řízení vedených v projednávané věci dostatečně prokazují, že soudci se při rozhodování řídili takovými skutečnostmi, jako jsou rodinné poměry a postoj rodičů a dítěte.
Soud se tudíž domnívá, že na základě skutečností předložených stěžovatelem nelze odhalit žádný náznak diskriminace z důvodu pohlaví.
Pakliže stěžovatel namítá porušení článku 5 Protokolu č. 7, případně v kombinaci s článkem 14, Soud konstatuje, že tato námitka se překrývá s námitkami, o nichž bylo pojednáno výše. Za těchto okolností nespatřuje žádný důvod, aby se jí zabýval odděleně viz, mutatis mutandis, Tiemann proti Francii a Německu (rozh.), č. 47457/99 a 47458/99, ESLP 2000-IV.
Z toho vyplývá, že tato část stížnosti je ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy zjevně neopodstatněná a je třeba ji v souladu s článkem 35 odst. 4 odmítnout.
Z těchto důvodů Soud jednomyslně
prohlašuje za přijatelné námitky stěžovatele týkající se délky řízení o změnu výchovy a stanovení výživného, jakož i zásahu do jeho práva na respektování rodinného života; tím není dotčeno rozhodování ve věci samé;
prohlašuje stížnost ve zbývajících částech za nepřijatelnou.
S. Naismith
J.-P. Costa
zástupce tajemnice
předseda
[1] Přibližně 17 €.
[1] Přibližně 1 172 €.
[1] Přibližně 69 €.
[2] Přibližně 896 €.
[1] V roce 2003 tomu tak bylo v 89,9 % případů oproti 7,1 % případů, ve kterých byly děti svěřeny do výchovy otcům.
Full & Egal Universal Law Academy