© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 2. dubna 2013 ve věci č. 27725/10 – Mohammed Hussein a ostatní proti Nizozemsku a Itálii
Senát třetí sekce Soudu shledal námitku stěžovatelky, že dojde-li k jejímu předání z Nizozemska do Itálie podle Dublinského nařízení, bude (spolu se svými dětmi) vystavena zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy, jako zjevně neopodstatněnou.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelkou byla občanka Somálska, matka dvou nezletilých dětí (narozených 2009 a 2011 v Nizozemsku), která v srpnu 2008 přicestovala do Itálie a požádala zde o udělení azylu. Stěžovatelka byla po několika dnech od podání azylové žádosti přemístěna do přijímacího azylového střediska a o dva měsíce později obdržela povolení k přechodnému pobytu udělované žadatelům o azyl, na jehož základě byla oprávněna i k výkonu zaměstnání. V lednu 2009 jí byla udělena doplňková ochrana, povolení k pobytu s platností do ledna 2012 a vydán cestovní doklad. V dubnu 2009 stěžovatelka opustila přijímací azylové středisko v Itálii a podala žádost o azyl v Nizozemsku. Žádost o azyl byla Nizozemskem zamítnuta, neboť podle nařízení Rady (ES) č. 343/2003 Sb. (dále jen „Dublinské nařízení“) byla k posouzení žádosti o azyl příslušná Itálie.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že podmínky jejího předchozího pobytu v Itálii byly v rozporu s článkem 3 Úmluvy a v případě, že by byla předána zpět do Itálie spolu se svými nezletilými dětmi, byli by opět vystaveni zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy.
Soud uvedl, že na rozdíl od případu M.S.S proti Belgii a Řecku (č. 30696/09, rozsudek ze dne 21. ledna 2011), bylo stěžovatelce zajištěno tři dny po jejím příjezdu do Itálie ubytování v přijímacím azylovém středisku, do tří měsíců jí byl umožněn výkon zaměstnání a do pěti měsíců jí byla italskými orgány udělena doplňková ochrana. V souvislosti s udělenou doplňkovou ochranou obdržela povolení k pobytu na dobu tří let, dále jí byl umožněn výkon zaměstnání a vystaven cestovní doklad. Stěžovatelka byla rovněž oprávněna využívat výhod italského systému sociálního zabezpečení v obdobném rozsahu jako občané Itálie. I za předpokladu, že stěžovatelka skutečně byla nucena opustit přijímací azylové středisko, aby uvolnila místo pro nově příchozí žadatele o azyl, měla by (s ohledem na její těhotenství) nárok na přednostní umístění do některého z integračních azylových zařízení. Soud též nenašel jakýkoliv doklad o tom, že stěžovatelka se při hledání zaměstnání či náhradního ubytování obracela s žádostí o pomoc na veřejné i soukromé subjekty poskytující služby osobám ohroženým chudobou či bezdomovectvím. Soud proto konstatoval, že i pokud by stížnost splňovala podmínky přijatelnosti uvedené v čl. 35 odst. 1 Úmluvy, nelze usuzovat na to, že by podmínky jejího předchozího pobytu v Itálii (ať už jako žadatele o azyl či osoby, které byla poskytnuta mezinárodní ochrana) byly v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Tuto část stížnosti proto prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
Soud se dále zabýval otázkou, zda by stěžovatelka, pokud by došlo k jejímu transferu z Nizozemska do Itálie podle Dublinského nařízení, nebyla v budoucnu vystavena zacházení v rozporu článkem 3 Úmluvy. Soud v této souvislosti zmínil, že o transferu by byly italské státní orgány předem informovány a mohly by se na přijetí stěžovatelčiny rodiny připravit. Stěžovatelka jako matka dvou malých dětí bude mít v takovém případě i nadále nárok na přednostní zajištění ubytování v azylových zařízeních. Soud připustil, že zprávy vládních i nevládních institucí a organizací, které se zabývaly přijímacími podmínkami žadatelů o azyl a osob s přiznanou mezinárodní ochranou v Itálii, odhalily některé nedostatky. Soud nicméně zdůraznil, že ve vztahu k přijímacím podmínkám žadatelů o azyl a osob s přiznanou mezinárodní ochranou náležejících do zvláště zranitelných skupin (kam by náležela i stěžovatelčina rodina) tyto zprávy nezjistily žádné nedostatky systematické povahy. Ve světle těchto skutečností Soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že v případě svého návratu do Itálie by v průběhu dalšího pobytu byla vystavena skutečné a bezprostřední hrozbě takového strádání, jehož závažnost by jej řadila pod rozsah článku 3 Úmluvy. Z toho důvodu Soud tuto námitku prohlásil za zjevně neopodstatněnou ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) a 4 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy