© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 6. září 2005 ve věci č. 75115/01 – Mohylová proti České republice
Stěžovatelka v řízení před Soudem namítala porušení svého práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Senát druhé sekce Soudu prohlásil stížnost v obou bodech za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelka vystupovala jako odpůrce v řízení o povinnosti uzavřít písemnou dohodu o vydání věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Řízení bylo zahájeno před Okresním soudem ve Frýdku-Místku v dubnu 1995 a skončilo v listopadu 2001. Věc byla projednávána celkem na čtyřech stupních soudní soustavy, přičemž soud prvního stupně rozhodoval dvakrát a soud druhého stupně třikrát. Nejvyšší soud rozhodoval o dvou dovoláních a Ústavní soud o třech ústavních stížnostech.
Stěžovatelce byla rozhodnutími vnitrostátních soudů uložena povinnost vydat navrhovatelům nemovitost, kterou v roce 1989 koupila od státu jako konfiskát (předmětná nemovitost připadla státu v důsledku odsouzení původních vlastníků za trestný čin opuštění republiky).
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) Právo na pokojné užívání majetku
Případ stěžovatelky se typově shoduje s jiným případem stížnosti osob povinných vydat věc v restituci, kterým se Soud zabýval v rozsudku Pincová a Pinc proti České republice (č. 36548/97, rozsudek ze dne 5. listopadu 2002).
V projednávané věci Soud znovu nijak nezpochybnil legitimitu restitučních zákonů, pouze zopakoval, že snaha o zmírnění minulých křivd nemůže vést ke křivdám novým. Následně zejména zkoumal, zda na stěžovatelku nebylo vnitrostátními soudy uvaleno nepřiměřené břemeno. V této souvislosti zohlednil řadu aspektů, kterými se případ stěžovatelky odlišuje od případu stěžovatelů Pincových: stěžovatelka Soudu nedoložila, že by náhrada, kterou za vydaný majetek obdržela nebo mohla obdržet, byla neadekvátní; okolnosti, za kterých stěžovatelka majetek nabyla, byly z hlediska osobních a sociálních poměrů povinných osob podstatně odlišné od případu Pincových: nemovitost nebyla pro stěžovatelku jedinou možností bydlení a tato nemohla ani tvrdit, že majetek nabyla v dobré víře.
Soud proto uzavřel, že v případě stěžovatelky se státním orgánům podařilo zachovat spravedlivou rovnováhu mezi obecným zájmem a ochranou práva na pokojné užívání majetku. Stížnost na porušení článku 1 Protokolu č. 1 byla proto prohlášena za zjevně neopodstatněnou.
b) Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě
Předmětné vnitrostátní řízení trvalo zhruba šest a půl roku.
Soud uvedl, že řízení bylo do určité míry složité. Stěžovatelka k jeho délce přispěla tím, že opakovaně žádala o odročení nařízených soudních jednání. Vzhledem k těmto skutečnostem a k tomu, že v postupu vnitrostátních soudů nebyla zjištěna žádná významná období nečinnosti, konstatoval Soud, že délka řízení nebyla nepřiměřená. Také tuto část stížnosti proto prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy