© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 2. května 2006 ve věci č. 18596/02 – Mokroš a Mokrošová proti České republice
Senát páté sekce Soudu jednomyslně odmítl pro zjevnou neopodstatněnost stížnost na nepřiměřenou délku trestního řízení (z hlediska oběti) a porušení práva na soudní ochranu (z hlediska absence výkonu civilního soudního rozhodnutí) (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelka se v dubnu 1993 obrátila se žalobou na zaplacení neuhrazených faktur ze strany L. M. na nepříslušný Okresní soud v Hodoníně. Po postoupení věci vydal Okresní soud v Břeclavi platební rozkaz, jenž nabyl právní moci v lednu 1994. K návrhu stěžovatelky z října 1994 nařídil Okresní soud v Hodoníně v únoru 1995 výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti, následně ustanovil znalce k určení ceny nemovitosti a v dubnu 1996 tuto cenu stanovil. V září 1996 nařídil soud dražbu, která se konala v listopadu 1996, avšak bez úspěchu, neboť nikdo neučinil ani nejnižší nabídku; okresní soud tedy rozhodl o zastavení řízení. Následovala řada dalších žádostí stěžovatelky o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, kterými se soud řádně zabýval, které však vždy ze stejného důvodu neuspěly. Stěžovatelka v roce 2004 postoupila svoji pohledávku třetí osobě.
Stěžovatelka také v únoru 1993 podala trestní oznámení pro nezaplacení faktur na J. Ž. a L. M. Ti byli v lednu 1995 obviněni z podvodu. Při hlavním líčení před okresním soudem v červnu 1997 uplatnila stěžovatelka své nároky z titulu náhrady škody. Řízení před soudem bylo výrazně komplikováno nepřítomnostmi obžalovaného L. M., který opakovaně pobýval v zahraničí a vůči němuž soud několikrát vydal zatýkací rozkaz, jakož i nepřítomností svědků nebo nemocí J. Ž. nebo právního zástupce L. M. Věc dvakrát projednal Okresní soud v Hodoníně a dvakrát Krajský soud v Brně; řízení definitivně skončilo v dubnu 2003.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Soud předně konstatoval, že stěžovatel na rozdíl od jeho manželky nebyl účastníkem řízení; stížnost z jeho strany byla tudíž neslučitelná s Úmluvou ratione personae.
Pokud jde o délku trestního řízení vedeného proti J. Ž. a L. M. z pohledu stěžovatelky, uznal Soud, že toto řízení začalo až v červnu 1997, kdy stěžovatelka uplatnila své nároky na náhradu škody; trvalo tedy necelých šest let pro dva stupně soudní soustavy, na nichž bylo rozhodováno opakovaně. Věc sice nebyla složitá a ani stěžovatelka k délce řízení nepřispěla, české soudy však musely čelit objektivním okolnostem (nemoc právního zástupce L. M.) nebo chování obžalovaného L. M., přičemž na skutečnosti jeho se týkající soudy adekvátně reagovaly a zabezpečily tak spravedlivou rovnováhu mezi požadavkem rychlosti řízení a potřebou řádného výkonu spravedlnosti. Tato část stížnosti byla tedy zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka dále poukazovala na to, že jí přiznaná částka stále nebyla zaplacena. Soud tuto část stížnosti vládě oznámil pod zorným úhlem práva na soudní ochranu, jež je součástí práva na soud. Námitkou, že se stěžovatelka v tomto ohledu řádně neobrátila na Ústavní soud, se Soud nezabýval, dospěl však k závěru, že tato část stížnosti je nepřijatelná z jiného důvodu. Soud připomněl, že ani právo na výkon konečných soudních rozhodnutí v sobě nezahrnuje právo na výkon každého rozhodnutí bez ohledu na okolnosti; stát je však povinen jednak mít odpovídající právní nástroje k dosažení výkonu rozhodnutí, jednak těchto nástrojů aktivně využít. Stěžovatelčiným dlužníkem byla soukromá osoba, nikoli státní instituce. Okresní soud vždy adekvátně reagoval na stěžovatelčin návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti a nemůže být činěn odpovědným za to, že opakované dražby nebyly úspěšné, když nikdo neučinil ani nejnižší nabídku. Nezdá se, že by stěžovatelka usilovala o jinou formu výkonu rozhodnutí, neobrátila se ani na soukromého exekutora, ačkoli jí své služby nabízel, přičemž o těchto možnostech rozhoduje soud výlučně k návrhu oprávněného. Soud se domnívá, že vnitrostátní soudy poskytly stěžovatelce dostatečnou součinnost; dlužník byl navíc odsouzen v trestním řízení. Tuto část stížnosti tudíž Soud označil za zjevně neopodstatněnou.
Konečně, stěžovatelka také poukazovala na nespravedlivost trestního řízení; v tomto ohledu se však neobrátila na Ústavní soud, a proto Soud tuto část stížnosti odmítl pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
Full & Egal Universal Law Academy