© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 9. prosince 2003 ve věci č. 61805/00 – Mísařová proti České republice
Senát druhé sekce Soudu prohlásil většinou hlasů za nepřijatelnou stížnost opírající se o právo na soud jako součást práva na spravedlivý proces, a to pro neslučitelnost s Úmluvou ratione materiae, neboť stěžovatelka na vnitrostátní úrovni uplatňovala nárok, který neměl oporu v zákoně.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelka požádala v roce 1997 Obvodní úřad pro Prahu 10 o přiznání přídavku na dítě podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Žádost byla zamítnuta, protože měsíční příjem v rodině přesahoval zákonem stanovenou částku.
Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, v němž namítala, že z měsíčního příjmu v rodině je třeba odečíst částku, kterou platí její manžel jako výživné na svou dceru žijící v jiné rodině. Jelikož zákon podle jejího názoru fakticky diskriminuje ty děti, jejichž rodiče platí výživné na osoby žijící v jiných rodinách, požádala zároveň Ministerstvo práce a sociálních věcí o odstranění tvrdosti zákona.
Ministerstvo odvolání zamítlo, neboť zákon taxativně upravuje výčet částek, které je možné odečíst od výše příjmu v rodině, a neobsahuje žádné ustanovení umožňující odstranit případnou tvrdost.
Vzhledem k tomu, že ustanovení § 248 odst. 2 písm. i) občanského soudního řádu neumožňovalo podle názoru stěžovatelky soudní přezkum výše uvedených rozhodnutí, obrátila se rovnou na Ústavní soud se stížností na porušení zásady rovnosti. Ústavní soud její podání odmítl pro nevyčerpání všech prostředků ochrany práva. Takovým prostředkem měla být právě žaloba podle ustanovení občanského soudního řádu o správním soudnictví.
Proti tomuto usnesení Ústavního soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, která byla odmítnuta s poukazem na to, že proti rozhodnutím Ústavního soudu nejsou opravné prostředky přípustné.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Soud připomněl, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je v oblasti sociálního zabezpečení zpravidla použitelný. Odlišná situace ovšem nastává tehdy, jestliže se jedná o vztah mezi osobou a správním orgánem užívajícím své diskreční pravomoci. Článek 6 odst. 1 Úmluvy se také vztahuje pouze na spory o občanských právech nebo povinnostech, o nichž je obhajitelné tvrdit, že jsou zakotveny ve vnitrostátním právu.
V daném případě se však stěžovatelka domáhala práva, které nebylo takto zakotveno, neboť zákon neumožňoval odečtení částky, kterého se stěžovatelka domáhala. Posouzení žádosti o odstranění tvrdosti zákona je plně v diskreci správního orgánu a jako takové rovněž nemůže být považováno za občanské právo ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Soud proto stížnost odmítl pro neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy