© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 2. července 2013 ve věci č. 27126/11 – Nobel a ostatní proti Nizozemsku
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně odmítl stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, neboť shledal, že s ohledem na široký prostor pro uvážení, který je smluvním státům ponechán v oblasti bytové politiky, lze úpravu regulace nájemného v projednávaném případě považovat za opatření upravující užívání majetku v souladu s obecným zájmem dle druhého odstavce článku 1 Protokolu č. 1. Soud rovněž odmítl pro zjevnou neopodstatněnost námitku stěžovatelů, že byli diskriminováni ve smyslu článku 1 Protokolu č. 12 a článku 14 ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1 oproti jiným pronajímatelům, na jejichž byty se regulace nájemného nevztahovala.
(i) Okolnosti případu
První stěžovatel pronajímal byt v Amsterdamu za měsíční nájemné ve výši 565 eur. Návrh, kterým se stěžovatel obrátil na Radu pro regulaci nájemného (Huurcommissie; dále jen jako „Rada“) v úmyslu jednostranně navýšit vybírané nájemné na 835 eur měsíčně, byl zamítnut, neboť podle platného práva bylo možné jednostranně navýšit nájemné pouze o 2,5 %, což ostatně stěžovatel již v daném roce učinil. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Rady bylo Okresním soudem v Amsterdamu (rechtbank) zamítnuto s odůvodněním, že nájemné vybrané stěžovatelem za uplynulé roky se jeví být postačujícím, když pokrývá náklady prosté reprodukce předmětného bytu a rovněž přináší stěžovateli přiměřený zisk. Sám stěžovatel ostatně uvedl, že za uplynulý rok utržil na nájemném z daného bytu zisk v celkové výši 626 eur.
Druhý stěžovatel je vlastníkem nemovitosti, ve které se nachází pět bytů, z nichž pouze jeden podléhal v době, kdy stěžovatel nemovitost zakoupil, zákonné regulaci nájemného. Stěžovatel usiloval o jednostranné navýšení regulovaného nájemného ve výši 154 eur na tržní nájemné 914 eur za měsíc. Rada však žádost stěžovatele o navýšení nájemného zamítla s odkazem na platnou právní úpravu, která v jeho případě umožňovala jednostranně navýšit nájemné pouze o 1,2 %, tj. na 156 eur. Dle názoru Rady, ačkoliv výše regulovaného nájemného v daném případě nepokrývala náklady prosté reprodukce bytu, stěžovatel si této skutečnosti musel být dobře vědom již v době, kdy se rozhodl nemovitost zakoupit a bylo tedy pouze na něm, aby byla v kupní ceně nemovitosti existence jednoho bytu s regulovaným nájemným zohledněna. S uvedenými závěry se ztotožnil rovněž Okresní soud v Amsterdamu, který rozhodoval o odvolání stěžovatele.
Třetí stěžovatel je vlastníkem nemovitosti, která je rozdělena na sedm bytových jednotek, z nichž dvě podléhají regulaci nájemného. V prvém případě se stěžovatel domluvil s nájemcem panem Z. na měsíčním nájemném ve výši 501 eur, zatímco v druhém případě bylo s panem Q. sjednáno nájemné ve výši 524 eur měsíčně. Oba nájemci se následně obrátili na Radu s žádostí o snížení nájemného. Jejich žádostem bylo vyhověno a nově byla v souladu s právními předpisy stanovena výše jimi placeného nájemného na 485 eur (pan Z.) resp. 412 eur (pan Q.). Okresní soud v Amsterodamu k odvolání stěžovatele konstatoval, že Rada postupovala v souladu se zákonem, když snížila výši nájemného na úroveň stanovenou zákonem.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
Stěžovatelé namítali, že zatímco regulace nájemného v poválečném období, ke které bylo přistoupeno z důvodu všeobecného nedostatku bytových kapacit, nepochybně sledovala legitimní cíl ve veřejném zájmu, není tento cíl ospravedlnitelný v současné době, kdy došlo k podstatnému rozšíření bytového fondu. Stěžovatelé dále tvrdili, že byla porušena spravedlivá rovnováha mezi obecnými zájmy společnosti a jejich základním právem na pokojné užívání majetku, neboť platná právní úprava klade na stěžovatele nepřiměřené břemeno, když jejich vlastnické právo k předmětným nemovitostem omezuje do té míry, že nemohou z užívání svého majetku jinou osobou získat přiměřený zisk. Druhý stěžovatel navíc namítal, že v důsledku umělého udržování nájemného ve výši pod úrovní nákladů prosté reprodukce předmětného bytu utrpěl jen v průběhu roku 2010 škodu ve výši 3 474 eur.
Soud úvodem vyzdvihl, že pokud vnitrostátní právní úprava omezuje smluvní svobodu do té míry, že neponechává smluvním stranám volnost pro sjednání libovolné výše nájemného, jedná se nepochybně o zásah do práva na pokojné užívání majetku ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1.
Následně Soud zdůraznil, že v projednávaném případě nebyli stěžovatelé majetku zbaveni, ani omezeni v možnosti s ním volně nakládat. Z tohoto důvodu se Soud rozhodl posoudit stížnost podle druhého odstavce daného článku, tj. jako opatření státu upravující užívání majetku (srov. Hutten-Czapska proti Polsku, č. 35014/97, rozsudek velkého senátu ze dne 19. června 2006, § 160-161).
Jelikož mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že předmětné opatření bylo stanoveno zákonem, ověřil Soud, zda opatření sledovalo legitimní cíl ve veřejném zájmu. S ohledem na přímou znalost potřeb dané společnosti jsou žalované vlády zásadně v lepší pozici než mezinárodní soudce, aby posoudily existenci obecného zájmu společnosti na přijetí určitého opatření. Soud dodal, že při uskutečňování sociální a hospodářské politiky státu, včetně regulace v oblasti bydlení, je zákonodárci ponechán široký prostor pro uvážení (margin of appreciation), co lze považovat za věc obecného nebo veřejného zájmu, ledaže by takové rozhodnutí zcela postrádalo rozumné odůvodnění (viz Hutten Czapska, cit. výše, § 165-166). Soud seznal, že v projednávaném případě regulace nájemného sledovala legitimní cíl spočívající v sociální ochraně nájemnců.
Klíčovou tedy zůstávala otázka, zda přijaté opatření lze považovat za přiměřené, totiž zda jím byla nastolena spravedlivá rovnováha mezi obecnými zájmy společnosti a ochranou individuálních práv dotčených jednotlivců. Při hledání spravedlivé rovnováhy přitom nelze za souladný s Úmluvou považovat stav, kdy je na dotčené osoby kladeno nepřiměřené břemeno (viz např. Mellacher a ostatní proti Rakousku, č. 10522/83 a další, rozsudek ze dne 19. prosince 1989, § 48; Spadea a Scalabrino proti Itálii, č. 12868/87, rozsudek ze dne 28. září 1995, § 33). Ve vztahu k prvnímu a třetímu stěžovateli Soud podotkl, že v řízení nebylo prokázáno, že by jimi vybírané nájemné nepostačovalo na krytí nákladů prosté reprodukce předmětných bytů a úhradu daňových povinností. Naopak nelze přehlížet, že po odečtení všech výdajů dosahovali stěžovatelé dokonce určitého, byť ve srovnání s tržním nájemným nízkého zisku. Nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že by byli nuceni nést nepřiměřené břemeno. U druhého stěžovatele Soud sice připustil, že jím vybírané nájemné nepokrývá veškeré náklady související s udržováním bytu ve stavu způsobilém k řádnému užívání, přesto dospěl k závěru, že ani v tomto případě nelze břemeno uvalené na stěžovatele považovat za nepřiměřené. V této souvislosti zohlednil skutečnost, že stěžovatel předmětnou nemovitost zakoupil dobrovolně a v době koupě si mohl a měl být vědom toho, že jedna z bytových jednotek podléhá regulaci nájemného a do jaké míry. Soud se tak ztotožnil s názorem vnitrostátních orgánů, že bylo odpovědností stěžovatele, aby při sjednávání kupní ceny nemovitosti měl tuto skutečnost na paměti.
Soud tedy uzavřel, že stát nepřekročil prostor pro uvážení, který je mu ponechán při regulaci užívání bytů a že v daném případě nedošlo k narušení spravedlivé rovnováhy mezi obecnými zájmy společnosti a právem stěžovatelů na pokojné užívání majetku. Z uvedených důvodů Soud odmítl stížnost na poli článku 1 Protokolu č. 1 pro zjevnou neopodstatněnost.
b) K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 12 a článku 14 ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1
První a druhý stěžovatel dále namítali diskriminaci, neboť s nimi, jakožto s pronajímateli, kteří vstoupili koupí nemovitosti do již existujících nájemních vztahů, bylo zacházeno rozdílně v porovnání s pronajímateli později vystavěných nemovitostí, kteří měli možnost sjednávat výši nájemného v maximální povolené výši dle platné právní úpravy. Soud se neztotožnil s argumentací stěžovatelů, neboť dospěl k závěru, že i kdyby v daném případě byly obě uvedené kategorie pronajímatelů v obdobné situaci a bylo s nimi zacházeno rozdílně, je tento přístup odůvodněn obecným zájmem na sociální ochraně nájemců. Soud tedy shledal stížnost i v této části nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy