© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 6. dubna 2004 ve věci č. 46148/99 – Novotný proti České republice
Senát druhé sekce Soudu ve svém konečném rozhodnutí o stížnosti, která se týkala protiprávního vyklizení stěžovatelova nájemního bytu městskou částí, dospěl k závěru, že stížnost je třeba ve všech aspektech prohlásit za nepřijatelnou, dílem pro zjevnou neopodstatněnost, dílem pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
(i) Okolnosti případu
V souvislosti se schválenou nezbytnou rekonstrukcí domu v Praze 4 bylo stěžovateli v roce 1989 v souladu se zákonem zrušeno užívací právo k bytu; byt měl vyklidit do patnácti dnů poté, kdy mu bude přidělen byt náhradní a kdy se rozhodnutí o tom stane vykonatelným. Stěžovatel totiž uvedl, že je ženatý a jeho manželka spolu s dětmi bydlí u rodičů v Praze 10. Bytové poměry své manželky nedoložil, naopak bylo úředním postupem zjištěno, že manželka stěžovatele bydlí v družstevním bytě, jehož je nájemkyní, a že na evidenčním listě je jako spolubydlící osoba uveden také stěžovatel. Stěžovatel odmítal vyklidit byt bez náhrady, proto byla proti němu v roce 1992 podána žaloba o vyklizení k Obvodnímu soudu pro Prahu 4. V roce 1995 byl vydán rozsudek, na jehož základě byl stěžovatel povinen vyklidit a vyklizený byt odevzdat Městské části Praha 4, a to bez zajištění bytové náhrady. Stěžovatel se proti rozsudku odvolal. V souvislosti s chybně vyznačenou doložkou právní moci na rozsudku pak městská část v srpnu 1997 svévolně (a zcela protiprávně) byt vyklidila a věci mu uložila ve skladišti. Řízení skončilo na základě zpětvzetí žaloby žalující městskou částí. Ta vzala žalobu zpět s odvoláním na faktický vývoj situace, když byt, jehož vyklizení požadovala, přestal jako byt existovat byv přeměněn na nebytový prostor. Stěžovatel se zpětvzetím žaloby souhlasil. Řízení probíhalo též před Nejvyšším soudem a Ústavním soudem.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že podání odvolání proti nepravomocnému rozsudku, na jehož základě byl stěžovatel zbaven užívacího práva k bytu, ztratilo smysl. Stěžovatel tvrdil, že tímto způsobem byl zbaven práva na přístup k soudu. Vláda poukazovala na skutečnost, že vyznačení doložky právní moci ještě neopravňovalo městskou část k realizaci rozsudku o vyklizení bytu, k tomu bylo třeba nařídit soudní výkon rozhodnutí. Nezbylo tu než konstatovat, že městská část postupovala naprosto protiprávně. Soud konstatoval, že řízení o vyklizení bytu neztratilo ani faktickým výkonem rozhodnutí svůj smysl. Soudní řízení neskončilo vydáním rozhodnutí ve věci samé o právech a povinnostech stran. Oba účastníci, jak žalobkyně (městská část), tak žalobce (stěžovatel), s takovým ukončením sporu souhlasili. Stěžovatel se tak sám zbavil svého práva na přístup k soudu, když se zastavením řízení souhlasil. Soud tudíž odmítl tuto část stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
b) K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel tvrdil, že vyklizením bytu bylo porušeno právo na ochranu soukromého života a obydlí. Soudu neušlo, že stěžovatel v jednání s městskou částí neprojevil žádnou dobrou vůli, když nepřijal náhradní byty, které mu byly postupně nabídnuty. Stěžovatel nepokračoval v řízení o vyklizení bytu, jímž by bylo možno dosáhnout nápravy. V době podání stížnosti stále probíhalo řízení proti Ministerstvu spravedlnosti o náhradě škody. Stěžovateli zůstala ještě možnost podat na městskou část novou žalobu, např. o určení nájemního práva k náhradnímu bytu. Stěžovatel tudíž nevyčerpal všechny vnitrostátní prostředky nápravy a Soud tuto část stížnosti rovněž odmítl.
c) K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy
Soud připomněl, že dodržení článku 13 Úmluvy může být zkoumáno jen za předpokladu, že stěžovateli svědčilo hajitelné tvrzení o porušení Úmluvy, tedy že jeho tvrzení nebylo zcela nedůvodné a představovalo na první pohled problém z hlediska Úmluvy. Ve světle předchozích závěrů však stěžovatel takové tvrzení neměl a i tato část stížnosti byla prohlášena za zjevně neopodstatněnou.
Full & Egal Universal Law Academy