© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 11. května 2010 ve věcech č. 29335/06 a 29801/06 – Opatství Staré Brno řádu sv. Augustina proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru o nepřijatelnosti stížností napadajících nedostatek soudní ochrany vlastnického práva k nemovitostem, na které zjevně nedopadají restituční zákony.
(i) Okolnosti případu
Některé nemovitosti ve vlastnictví opatství byly v roce 1950 převedeny na Náboženskou matici a následně na třetí osoby. Opatství se po roce 1989 pokoušelo uplatnit u soudu svůj názor, že tyto převody byly neplatné.
První stížnost se týkala nemovitostí v Luhačovicích. Žaloba opatství byla opakovaně projednána Okresním soudem ve Zlíně a Krajským soudem v Brně a byla nakonec zamítnuta s tím, že na restituce majetku církevních právnických osob lze použít toliko zákon o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého (zákon č. 298/1990 Sb.), který je založen na úplném výčtu vydávaných nemovitostí, mezi nimiž však sporné nemovitosti uvedeny nejsou. Nejvyšší soud v srpnu 2004 zamítl dovolání opatství, když odkázal na svoji dosavadní judikaturu ohledně vztahu obecné a zvláštní právní úpravy v oblasti restitucí. V lednu 2006 odmítl Ústavní soud stížnost opatství s odvoláním na stanovisko svého pléna ve věci posouzení zmíněného výčtového zákona (zveřejněné pod č. 13/2006 Sb.). Pokud zákonodárce, který by však měl své závazky splnit, dosud nevydal zákon, na který odkazuje § 29 zákona o půdě, vyjádřil tak svoji vůli, aby k vrácení dalších věcí církevním subjektům nedošlo; k takovému kroku je totiž nezbytně třeba zákona, který upraví veškeré s tím související otázky.
Druhá stížnost se týkala nemovitostí v Brně. Řízení probíhalo na prvním stupni před Městským soudem v Brně a skončilo obdobně jako řízení, které opatství kritizuje ve své první stížnosti.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Soud se v prvé řadě zabýval námitkou opatství opírající se o právo na spravedlivý proces, zejména pak právo na přístup k soudu (článek 6 odst. 1 Úmluvy). Opatství tvrdilo, že nemá žádnou možnost domáhat se u soudu ochrany svých vlastnických práv. Soud s ohledem na vnitrostátní právní úpravu a její použití ve vnitrostátní soudní praxi poznamenal, že žaloby opatství byly meritorně projednány s tím výsledkem, že žádné zákonné ustanovení neumožňovalo se úspěšně domoci vlastnického práva ke sporným nemovitostem; nešlo tedy ani o případ obecné výluky z pravomoci soudů, ani o negativní kompetenční konflikt. Dále Soud připomenul, že Úmluva nijak neomezuje zákonodárce při vymezení působnosti restitučních zákonů, a proto ani nelze vnitrostátním soudům vytýkat, že s ohledem na přednost restituční právní úpravy jako lex specialis před obecnou právní úpravou nezkoumaly opatstvím zpochybňovanou platnost sporných smluv. Soudy splnily svoji úlohu v právním státě při výkladu práva, jejich závěry nelze označit za svévolné a Soud je nemůže zpochybnit, a to ani ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 663/06 ze dne 24. června 2009. Tato část stížnosti je tudíž zjevně neopodstatněná.
Soud dále řešil námitku nedostatku právní ochrany vlastnického práva (článek 1 Protokolu č. 1) z toho důvodu, že stát doposud nerozhodl o způsobu řešení majetkových nároků církve. Podle mínění Soudu však opatství nesvědčilo vlastnické právo ani ve formě existujícího práva, ani ve formě legitimního očekávání, přestože Ústavní soud ve svém rozhodnutí vydaném v rámci prvního z řízení hovořil o „legitimním očekávání“. Samotné opatství připouští, že jsou na politické úrovni zvažována určitá řešení; to však za daných okolností neznamená, že by existoval jednoznačný právní základ povinnosti státu zajistit, aby opatství byly vráceny sporné nemovitosti. Tato část stížnosti je tudíž neslučitelná s Úmluvou ratione materiae.
Nakonec se Soud stručně vypořádal s námitkou porušení zákazu diskriminace (článek 14 Úmluvy), kterou prohlásil za zjevně neopodstatněnou.
Full & Egal Universal Law Academy