© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 10. září 2013 ve věci č. 1002/09 – Orel – jednota Hranice proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že stížnost vznesená na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy a článku 1 Protokolu č. 1, jež se týkala vrácení nemovitostí nesprávně vydaných v restituci, je nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost.
(i) Okolnosti případu
Dohodou uzavřenou v září 1991 podle zákona č. 232/1991 Sb. převedla státní příspěvková organizace Okresní správa kin v Hranicích na stěžovatelské sdružení majetková práva k objektu kina „Orlovna v Hranicích“ a k pozemku, na kterém byl objekt postaven. V březnu 2000 podal Okresní úřad Přerov (právní nástupce výše uvedené příspěvkové organizace) k Okresnímu soudu v Přerově žalobu na určení vlastnického práva k uvedeným nemovitostem a v únoru 2001 okresní soud rozhodl, že vlastníkem nemovitostí je Česká republika. Krajský soud v Ostravě následně prvostupňový rozsudek zrušil a okresnímu soudu mj. uložil, aby se znovu zabýval platností dohody uzavřené v září 1991. Okresní soud poté rozsudkem z března 2006 žalobě opět vyhověl s tím, že příslušná dohoda byla od počátku absolutně neplatná, neboť mj. nebyla uzavřena povinnou osobou ve smyslu uvedeného zákona. Krajský soud v dubnu 2007 rozsudek okresního soudu potvrdil, v prosinci 2007 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelského sdružení a stejně učinil v červnu 2008 i Ústavní soud ve vztahu k jeho ústavní stížnosti.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Soud předně odmítl námitku stěžovatelského sdružení, podle něhož nebylo vnitrostátní soudní řízení spravedlivé ve smyslu článku 6 Úmluvy, neboť soudy neprovedly všechny navrhované důkazy a nesprávně posoudily právní situaci týkající se převodu předmětných nemovitostí. Podle Soudu příslušné ustanovení Úmluvy nestanoví žádná pravidla přípustnosti důkazů, která je především záležitostí vnitrostátní právní úpravy. Soud považoval za rozhodující, že projednávaná věc byla předmětem posouzení na několika stupních soudní soustavy, přičemž stěžovatelské sdružení disponovalo množstvím příležitostí k tomu, aby předneslo své argumenty, se kterými se soudy nakonec také náležitě vypořádaly. Odůvodnění rozhodnutí soudů byla konzistentní, v souladu se zákonem i příslušnou rozhodovací praxí, přičemž nic nenasvědčovalo tomu, že by posouzení důkazů bylo nespravedlivé či svévolné. Tuto námitku proto Soud označil za zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatelské sdružení dále namítalo, že k zásahu do jeho majetkových práv došlo v rozporu s článkem 1 Protokolu č. 1, neboť bylo neprávem zbaveno svého majetku, který vlastnilo v dobré víře.
Soud nejprve konstatoval, že stěžovatelské sdružení v rozhodné době disponovalo majetkem ve smyslu příslušného ustanovení Úmluvy, neboť nemovitosti po několik let fyzicky užívalo, za vlastníka nemovitostí bylo pro veškeré právní účely považováno a přinejmenším do července 2007 (tedy do právní moci rozsudku krajského soudu z dubna 2007) svá vlastnická práva také vykonávalo. Zbývalo proto posoudit, zda zásah do jeho majetkových práv byl odůvodněný.
Soud podotkl, že zásah byl „zákonný“ ve smyslu příslušného ustanovení Úmluvy, neboť byl založen na vnitrostátní právní úpravě určení vlastnických vztahů a zákonech č. 173/1990 Sb. a 232/1991 Sb., podle kterých stěžovatelské sdružení nebylo k restituci předmětných nemovitostí oprávněno. Zásah současně sledoval legitimní cíl spočívající v ochraně státního majetku a zachování sociální spravedlnosti, a to zejména s ohledem na to, že bylo třeba napravit chybu, v jejímž důsledku došlo k neoprávněnému převodu nemovitostí na stěžovatelské sdružení. Při posuzování proporcionality zásahu, tedy otázky, zda státní orgány nastolily spravedlivou rovnováhu mezi veřejným zájmem a zájmem stěžovatelského sdružení na ochraně svého práva na pokojné užívání majetku, Soud přihlédl především k tomu, že stěžovatelské sdružení nabylo daný majetek bezúplatně, po několik let jej užívalo a mělo z něj prospěch. S ohledem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu nakonec zdůraznil, že pokud stěžovatelské sdružení zásahem do svého majetkového práva utrpělo škodu, vnitrostátní právo umožňovalo se v občanskoprávním řízení účinně domáhat vydání bezdůvodného obohacení, případně náhrady škody vzniklé v souvislosti s uzavřením právně vadného aktu. Stěžovatelské sdružení účinnost daných prostředků nápravy nijak nezpochybnilo ani nevysvětlilo, z jakého důvodu jich nevyužilo. S ohledem na výše uvedené argumenty proto Soud dospěl k závěru, že zásah do majetkových práv stěžovatelského sdružení nebyl v rozporu s článkem 1 Protokolu č. 1, a tuto námitku rovněž odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy