Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 30. května 2024 ve věci č. 17796/20 – Patočka proti České republice
Výbor páté sekce Soudu jednomyslně odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost týkající se zastavení řízení o náhradu škody od státu kvůli ztrátám způsobeným regulací nájemného na odvolací úrovni poté, co stěžovatel nezaplatil soudní poplatek. Povinnost zaplatit soudní poplatek byla pro stěžovatele předvídatelná. Podstata práva stěžovatele na přístup k soudu byla zachována, jelikož prvostupňový soud se jeho věcí meritorně zabýval.
I. Skutkové okolnosti
V červnu 2007 uplatnil stěžovatel u obvodního soudu nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva ve výši rozdílu mezi nájemným vybraným na základě předpisů o regulaci nájemného a obvyklým tržním nájemným v daném čase a místě. V tomto případě nebyl stěžovatel povinen zaplatit soudní poplatek. Rozsudkem z dubna 2015 obvodní soud žalobě částečně vyhověl. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání.
V říjnu 2015 vyzval obvodní soud stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání. Stěžovatel následně požádal o opravu tohoto usnesení, neboť měl za to, že předmětné řízení je jakožto řízení ve věci náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem od soudních poplatků osvobozeno. Vzhledem k tomu, že stěžovatel vyměřený soudní poplatek ve stanovené lhůtě neuhradil, obvodní soud v prosinci 2015 odvolací řízení zastavil. Proti usnesení o zastavení řízení podal stěžovatel odvolání. Odvolací soud usnesení obvodního soudu potvrdil, přičemž konstatoval, že dané řízení je třeba posuzovat jako řízení o náhradu škody za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, tedy řízení sui generis, nikoli podle zákona č. 82/1998 Sb., a proto není od placení soudních poplatků osvobozeno. Rozhodnutí potvrdil Nejvyšší i Ústavní soud.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel namítal porušení práva na přístup k soudu zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na pokojné užívání majetku podle článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Soud úvodem připomněl ustálené zásady týkající se práva na přístup k soudu (viz např. Kreuz proti Polsku, č. 28249/95, rozsudek ze dne 19. června 2001, § 52; Zubac proti Chorvatsku, č. 40160/12, rozsudek velkého senátu ze dne 5. dubna 2018, § 76–79). Podotkl, že omezení přístupu k soudu, kupř. finanční, musí sledovat legitimní cíl a být tomuto cíli přiměřené (Kreuz proti Polsku, cit. výše, § 55). Soud přitom bere v úvahu výši vyměřeného soudního poplatku, schopnost stěžovatele poplatek zaplatit, poměr jeho výše k nároku, který by byl stěžovateli vnitrostátními soudy přiznán, fázi řízení, ve které k omezení došlo, předvídatelnost vyměření soudního poplatku, jakož i zda je systém soudních poplatků dostatečně flexibilní, aby stěžovateli umožnil úplné nebo částečné osvobození od soudních poplatků (Podbielski a PPU Polpure proti Polsku, č. 39199/98, rozsudek ze dne 26. července 2005, § 64; Chorbadzhiyski a Krasteva proti Bulharsku, č. 54991/10, rozsudek ze dne 2. dubna 2020, § 60).
Soud přisvědčil námitce vlády, že povinnost zaplatit soudní poplatek byla pro stěžovatele v dané době předvídatelná. Podle Soudu je důvodné, aby vnitrostátní soudy uplatňovaly zásadu tempus regit actum, pokud jde o procesní pravidla (viz. např. Mione proti Itálii, č. 7856/02, rozhodnutí ze dne 12. února 2004; Rasnik proti itálii, č. 45989/06, rozhodnutí ze dne 10. července 2007). Dále uvedl, že pokud by stěžovatel alespoň částečně uspěl se svým odvoláním, soudní poplatek by mu byl vrácen. Stěžovatel přitom netvrdil, že není schopen poplatek uhradit, ani že český systém není dostatečně flexibilní a neumožňuje mu získat úplné nebo částečné osvobození od poplatku (srov. Chorbadzhiyski a Krasteva proti Bulharsku, cit. výše, § 64). Podstata stěžovatelova práva na přístup k soudu byla navíc zachována, jelikož prvostupňový soud se jeho věcí meritorně zabýval. Konečně, i po rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení věci mohl stěžovatel dosáhnout zrušení tohoto rozhodnutí, pokud by do konce lhůty pro podání odvolání proti němu příslušný poplatek uhradil. Ve světle uvedeného proto Soud uzavřel, že rozhodnutí vnitrostátních orgánů v této věci nelze hodnotit jako svévolná ani zjevně nerozumná.
Soud proto stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.