© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 23. října 2012 ve věci č. 36066/09 – Pekařová proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že stížnost vznesená na poli článků 6 a 8 Úmluvy je nepřijatelná částečně pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy a částečně pro zjevnou neopodstatněnost.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelka je matkou trojčat, která se jí narodila v roce 1999. V listopadu 2002 stěžovatelka podala k Okresnímu soudu ve Zlíně návrh na úpravu práv a povinností k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu a v listopadu 2003 společně s dětmi opustila otce dětí. V červenci 2004 rozhodly okresní soud a Krajský soud v Brně o svěření dětí do výchovy otce. Stěžovatelka následně neúspěšně napadla rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností.
V únoru 2006 podala stěžovatelka k okresnímu soudu mj. návrh na svěření dětí do své péče. Okresní a krajský soud však svými rozsudky z prosince 2007 a ledna 2009 tento návrh zamítly. Stěžovatelka se následně neúspěšně obrátila na Nejvyšší a Ústavní soud. V průběhu let 2009 až 2010 neúspěšně podala několik dalších návrhů na svěření dětí do své péče. V roce 2009 se stěžovatelka rovněž opakovaně domáhala určení lhůty k provedení procesního úkonu, které však postupně Vrchní soud v Olomouci a krajský soud zamítly.
V červenci 2006 podala stěžovatelka k okresnímu soudu návrh na úpravu styku s dětmi. K tomu došlo následně rozsudkem okresního soudu z listopadu 2006 a částečně také usnesením krajského soudu z dubna 2007. Při jednom ze styků s dětmi však stěžovatelka v srpnu 2008 odvezla děti do Velké Británie, kde s nimi setrvala až do prosince 2008, dokud britský High Court of Justice nerozhodl o navrácení dětí do České republiky. V prosinci 2008 následně okresní soud předběžným opatřením rozsah styku stěžovatelky s dětmi omezil, nicméně v březnu 2009 jej opět rozšířil s tím, že stěžovatelce zakázal vycestovat s dětmi z České republiky. Krajský soud v dubnu 2009 rozsah styku znovu změnil a nařídil vypracování znaleckého posudku v oboru dětské psychologie. V září 2009 stěžovatelka podala návrh na výkon rozhodnutí o svém právu na styk s dětmi a v květnu 2010 se domáhala nařízení předběžného opatření, kterým by soud mj. otci dětí za nerespektování práva stěžovatelky na styk s dětmi uložil pokutu. V lednu 2011 okresní soud ustanovil nového znalce, který vyšetřil otce i děti. Stěžovatelka se k vyšetření nedostavila, přičemž podle dostupných informací minimálně od března 2011 pobývá mimo Českou republiku.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelka před Soudem předně namítala, že jí děti nebyly svěřeny do péče a že rozsah jejího styku s dětmi byl upraven značně omezujícím způsobem. Kritizovala rovněž skutečnost, že vnitrostátní orgány nereagovaly na její návrhy týkající se výkonu její práva na styk, ačkoliv jí otec dětí ve styku s dětmi od roku 2005 bránil.
Soud nejprve uvedl, že námitky stěžovatelky je třeba posoudit ve světle záruk, které skýtají články 6 a 8 Úmluvy, zaručující po řadě právo na spravedlivý proces a právo na rodinný život. Jako zjevně neopodstatněnou odmítl nejprve námitku, kterou stěžovatelka poukazovala na nepřiměřenou délku řízení zahájeného v únoru 2006. Podotknul, že zatímco požadavek přiměřenosti délky řízení v daném případě byl zřejmě naplněn, stěžovatelka jednak nevyčerpala vnitrostátní prostředek nápravy spočívající v žádosti o zadostiučinění podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jednak k délce řízení značně přispěla svým vlastním jednáním (procesní aktivitou a únosem dětí).
Soud dále připomněl, že článek 8 Úmluvy nezaručuje tomu kterému rodiči právo na svěření dětí do jeho péče. K posouzení takových otázek jsou povolány příslušné státní orgány, které musí vzít při svém rozhodování v úvahu zejména zájem nezletilých dětí. Právě ve světle tohoto zájmu nedospěly vnitrostátní soudy k závěru o potřebě změny prostředí, ve kterém se dětem jinak dařilo, přičemž svá rozhodnutí řádně odůvodnily. I námitka směřující k výsledku řízení, kterým byly děti svěřeny do péče otce, je proto zjevně neopodstatněná.
Ohledně námitky týkající se rozsahu práva stěžovatelky na styk s dětmi Soud předně stěžovatelce vytknul, že předmětná soudní rozhodnutí nenapadla ústavní stížností, a v tomto ohledu označil námitku za nepřijatelnou pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
Zaměřil se tedy toliko na postup vnitrostátních orgánů v rámci řízení o výkonu stěžovatelčina práva na styk s dětmi. Připomněl, že v situacích, kdy dojde ke konfliktu mezi rodiči ohledně výkonu styku s jejich dětmi, článek 8 Úmluvy vyžaduje, aby státní orgány přijaly opatření za účelem sjednocení rodiče s jeho dětmi, a to s ohledem na zájmy a práva všech zúčastněných osob a zejména nejlepší zájem dítěte. Nic však neopravňuje rodiče, aby sám podnikal kroky, kterými by mohl poškodit zdraví a rozvoj dítěte.
S ohledem na skutkové okolnosti případu se Soud podivil nad tím, proč stěžovatelka, která tvrdí, že jí otec dětí neumožňuje styk již od roku 2005, podala první návrh na úpravu styku s dětmi až v červenci 2006. Tomuto návrhu bylo přitom vyhověno a následně byl rozsah styku pouze nepatrně změněn v dubnu 2007. V té době bylo současně prokázáno, že stěžovatelka se s dětmi vídala v rozsahu určeném příslušnými rozhodnutími soudů. Později však bylo potřeba reagovat na situaci, kdy stěžovatelka své děti unesla, a rozsah styku byl proto v prosinci 2008 omezen. Pokud stěžovatelka tvrdí, že měla v následujícím období potíže se s dětmi vídat, měla se s příslušným návrhem obrátit na vnitrostátní soud. V naprosté většině svých podání nicméně navrhovala svěření dětí do své péče, přičemž návrh na výkon styku podala poprvé až v září 2009. V této době se nicméně dvě ze tří dětí se stěžovatelkou stýkat odmítaly, na což reagoval opatrovník doporučením otci, aby navštívil s dětmi psychologa. Otec dětí však stěžovatelce ve styku nebránil.
V dané situaci tedy nelze státním orgánům vytýkat, že předpokládaly vydání nového rozhodnutí ve věci, podmíněného vypracováním znaleckého posudku. Znaleckému zkoumání naopak brání sama stěžovatelka. Nebyla přitom nikdy zcela zbavena kontaktu se svými dětmi, mimo období, kdy setrvávala ze své vlastní vůle v cizině, přičemž otec dětí její právo na styk s dětmi respektoval. Státní orgány, které byly ostatně lépe postaveny k tomu, aby nastolily rovnováhu mezi jednotlivými zájmy dotčených osob, projevily úsilí složitou situaci řešit. Pozitivní povinnosti státu vyplývající z Úmluvy přitom nespočívají v povinnosti dosáhnout konkrétního výsledku, ale pouze v povinnosti vynaložit k tomu určité prostředky. Podstatným faktorem je potom vždy vzájemné porozumění a spolupráce všech dotčených osob. Ve světle relevantních okolností případu tedy ani skutečnost, že soudy nikdy formálně nerozhodly o návrhu ze září 2009, kterým se stěžovatelka domáhala výkonu rozhodnutí o právu na styk, neměla za následek porušení práva stěžovatelky na soukromý život.
I tuto námitku proto Soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Full & Egal Universal Law Academy