© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 4. května 2010 ve věci č. 21990/08 – Peterka proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru o zjevné neopodstatněnosti stížnosti poukazující na diskriminaci, neboť kritérium, na jehož základě mělo být se stěžovatelem zacházeno odlišně (druh pracovního poměru), nepřestavuje příklad „jiného postavení“ ve smyslu antidiskriminační klauzule obsažené v článku 14 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel v červnu 2005 požádal o přiznání starobního důchodu od září 2005 s tím, že hodlá nadále pracovat na základě pracovní smlouvy na dobu neurčitou. Rozhodnutím z listopadu 2005 příslušný úřad sociálního zabezpečení nárok na důchod sice přiznal, avšak současně uvedl, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro výplatu důchodu, neboť pokračuje v práci na základě smlouvy na dobu neurčitou (ustanovení § 37 odst. 1 tehdy účinného znění zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění).
Stěžovatel se bránil správní žalobou s tím, že je diskriminován, neboť zmíněné omezení se neuplatní vůči aktivním důchodcům, kterým právní úprava nedovoluje uzavřít smlouvy na dobu určitou nejvýše na jeden rok. Městský soud v Praze v dubnu 2006 žalobu zamítl, když uvedl, že nemůže jít o diskriminaci, je-li ponecháno na rozhodnutí dotčené osoby, do jakého typu pracovního poměru vstoupí. U osob, které objektivně nemohou uzavřít smlouvy na dobu určitou, jde o výkon funkcí vzniklých volbou nebo jmenováním, u nichž nelze omezit pracovněprávní vztah, a tyto osoby na výběr nemají.
Nejvyšší správní soud v rozsudku z února 2007 mj. uvedl, že zákon sledoval omezení negativních důsledků omezení profesní činnosti v okamžiku důchodového věku a je sociálně spravedlivé, pokud ti, kdo hodlají v činnosti bez omezení pokračovat, nepobírají důchod; současně však základ pro výpočet důchodu u těchto osob roste rychleji. Ve srovnání s jinými skupinami aktivních důchodců, jak je vymezil zákonodárce, nedochází k diskriminaci; pokud by jedna skupina měla možnost přejít ke smlouvě na dobu určitou a současně pobírat mzdu i důchod, neexistence jakéhokoli rozlišení by vedla k diskriminaci druhé skupiny, které zvláštní předpisy nedovolují uzavřít smlouvu na dobu určitou.
Ústavní soud stížnost odmítl v říjnu 2007 pro zjevnou neopodstatněnost.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel poukazoval na údajnou diskriminaci při výkonu vlastnického práva, zakázanou článkem 14 Úmluvy ve spojení se článkem 1 Protokolu č. 1.
Soud uvedl, že ustanovení zmíněné na druhém místě se na projednávaný případ vztahuje, neboť stěžovateli byl nárok na důchod přiznán, a tudíž se použije i ustanovení zmíněné na prvním místě, podle něhož je zakázána diskriminace při užívání práv a svobod chráněných Úmluvou a jejími protokoly.
Dále se Soud zabýval otázkou, zda byl stěžovatel vyloučen z nároku na výplatu důchodu na základě „postavení“ ve smyslu článku 14 Úmluvy, který obsahuje demonstrativní výčet různých rozlišovacích kritérií zakončený slovy „nebo jiné postavení“. Stěžovatel přitom tvrdil, že je diskriminován v závislosti na druhu pracovního poměru, neboť měl uzavřenu smlouvu na dobu neurčitou tam, kde zákon připouští existenci smluv na dobu určitou. Takové rozlišovací kritérium není výslovně zmíněno v článku 14 Úmluvy, a proto je třeba určit, zda se tu jedná o rozlišení na základě „jiného postavení“.
Podle judikatury Soudu pouze rozdíly v zacházení založené na určitelné osobní charakteristice („postavení“), kterou se osoba nebo skupina osob liší od jiných, může představovat zakázanou diskriminaci. Pojem „jiné postavení“ byl sice již judikaturou vyložen poměrně široce, avšak demonstrativní výčet znamená, že je třeba se držet pojetí ostatních výslovně zmíněných typů postavení založených na osobní charakteristice. To je klíčové, ať už jednotlivec má v závislosti na osobní charakteristice na výběr (např. u náboženství, politických názorů, sexuální orientace a identity) nebo nemá (např. u pohlaví, rasy, zdravotního postižení nebo věku). Nad rámec výčtu obsaženého v článku 14 Úmluvy sem spadají i kritéria zmíněná v článku 21 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (etnický původ, genetické rysy, přesvědčení, zdravotním postižení, věk nebo sexuální orientace).
Podle názoru Soudu kritéria, jako je doba, na kterou je uzavřena pracovní smlouva, nebo skutečnost, že dotyčný je momentálně zaměstnancem nebo samostatně výdělečně činnou osobou, zřejmě neodrážejí žádnou osobní charakteristiku nebo přesvědčení a mohou se nahodile měnit, a proto nejsou příklady „jiného postavení“ ve smyslu článku 14 Úmluvy. Nelze tudíž hovořit o diskriminaci a stížnost je zjevně neopodstatněná.
Full & Egal Universal Law Academy