Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 7. května 2025 ve věci č. 40034/20 – Pokorný proti České republice
Výbor páté sekce Soudu jednomyslně odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost, v níž stěžovatel namítal porušení článku 8 Úmluvy, jelikož vnitrostátní soudy zamítly jeho návrh na prominutí lhůty k popření otcovství k jeho dvěma dětem. Soud shledal, že vnitrostátní soudy postupovaly v nejlepším zájmu dětí a nastolily spravedlivou rovnováhu mezi soupeřícími zájmy.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel je právním otcem dvou dětí narozených v manželství v letech 2003 a 2008. Po rozvodu s matkou dětí v roce 2016 se s dětmi stýkal a hradil výživné. V roce 2017 si nechal zhotovit test DNA, který odhalil, že není biologickým otcem dětí. O této skutečnosti děti informoval a odmítl se s nimi dále stýkat.
Stěžovatel následně podal návrh na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství ve smyslu § 792 občanského zákoníku, který umožňuje zmeškání lhůty prominout, pokud to vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek. Stěžovatel mimo jiné tvrdil, že jeho citové vazby k dětem byly přetrhány, že je pro něj důležité, aby nebyl považován za jejich otce, a že mu jejich matka bránila se s dětmi stýkat, ale trvala na tom, aby platil výživné.
Soudy na obou stupních návrh stěžovatele zamítly, přičemž zdůraznily, že se o děti staral patnáct, resp. jedenáct let, a to i po rozvodu manželství, a že matka odmítla sdělit jméno biologického otce, s nímž by však děti ve svém věku již stejně nemohly navázat vztah. Odvolací soud dále poukázal na to, že děti stěžovatele stále považují za svého otce a chtějí se s ním stýkat. Pro závěr odvolacího soudu byl relevantní i ekonomický aspekt věci, jelikož matka dětí pečuje o další dvě děti stěžovatele, z nichž jedno je zdravotně postižené. Vnitrostátní soudy tudíž neshledaly, že by popření otcovství bylo v zájmu dětí a veřejného pořádku.
Nejvyšší soud i Ústavní soud se ztotožnily se závěry nižších soudů.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že soudy nesprávně posoudily dotčené zájmy, že nebyly respektovány nejen jeho zájmy, ale ani zájem dětí na zápisu biologického otce do jejich rodného listu, a že nebylo zohledněno nemorální chování jejich matky.
Soud již v předchozích rozhodnutích připustil, že zavedení lhůty nebo jiných omezení pro zahájení řízení o určení otcovství může být odůvodněno snahou zajistit právní jistotu a chránit zájmy dítěte (R. L. a ostatní proti Dánsku, č. 52629/11, rozsudek ze dne 7. března 2017, § 40). V této souvislosti Soud považoval za podstatné, že § 792 občanského zákoníku umožňuje přímý přístup k soudu a zahájení řízení o popření otcovství i po uplynutí příslušné zákonné lhůty (srov. Novotný proti České republice, č. 16314/13, rozsudek ze dne 7. června 2018, § 46).
Soud zhodnotil, že vnitrostátní soudy návrh stěžovatele řádně přezkoumaly, pečlivě vyvážily protichůdné hodnoty a zájmy a své závěry náležitě odůvodnily. Soud uznal, že z důvodu právní jistoty rodinných vztahů lze uplatnit domněnku, podle níž je ženatý muž považován za otce dětí své manželky. Stejně tak je dle Soudu ospravedlnitelné, aby vnitrostátní soudy přikládaly větší váhu zájmům dětí a rodiny, v níž žijí, než zájmu stěžovatele na určení biologické skutečnosti, resp. na uvedení právního otcovství do souladu s biologickou realitou (Marinis proti Řecku, č. 3004/10, rozsudek ze dne 9. října 2014, § 70).
Soud konstatoval, že se vnitrostátní soudy řídily především nejlepším zájmem dětí. V tomto ohledu zdůraznily, že děti stále považují stěžovatele za svého otce, který o ně dlouhodobě jako otec pečoval (tamtéž, § 71), že jsou závislé na jeho platbách výživného a že není možné určit jejich biologického otce. Soud v této souvislosti připomněl, že pokud vnitrostátní orgány pečlivě posuzují nejlepší zájem dítěte, Soud by v zásadě neměl jejich zjištění rozporovat, zejména pokud je učinil nezávislý soud v soudním řízení (R.L. a ostatní proti Dánsku, cit. výše, § 47).
Z obsahu spisu a vyjádření stěžovatele dle Soudu vyplynulo, že motivací stěžovatele byla především snaha vyvázat se z vyživovací povinnosti a reagovat na jednání bývalé manželky, což nemohlo převážit nad zájmy dětí. Soud dále upozornil, že stěžovatel podal stížnost k Soudu pouze svým jménem, nikoli jménem dětí (srov. R.L. a ostatní proti Dánsku, cit. výše, § 1 a 38). Nemohl se tudíž dovolávat jejich práva znát svůj původ, jako to ve své stížnosti činil (Andrle proti České republice, č. 38633/08, rozhodnutí ze 22. ledna 2013).
Soud konečně poznamenal, že podle vnitrostátní judikatury předložené vládou nezakládá zamítnutí návrhu na prominutí lhůty k popření otcovství překážku věci pravomocně rozhodnuté. Stěžovatel tudíž může znovu podat návrh po nabytí zletilosti synů, kdy již pomine hodnocení nejlepšího zájmu nezletilých jako předního hlediska.
Soud proto s ohledem na výše uvedené prohlásil stížnost za zjevně neopodstatněnou.