© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 8. ledna 2007 ve věci č. 31885/05 – Polášek proti České republice
Soud jednomyslně rozhodl, že v souvislosti s nařízením ústavní výchovy dětí stěžovatele a následným opatrovnickým řízením nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a na respektování rodinného života ani zákazu diskriminace v užívání práv a svobod přiznaných Úmluvou.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel je otcem tří dětí (narozených v letech 1994, 1995 a 1998), o které se po odchodu matky ze společné domácnosti v prosinci 1999 staral sám. V lednu 2000 zahájil u Okresního soudu Brno-venkov řízení o svěření dětí do své péče. Jelikož bylo zjištěno, že stěžovatel se často nezdržuje doma, ačkoli je na rodičovské dovolené, a o děti se stará babička, že na děti křičí a trestá je a že nejstarší z dětí uteklo z domova, protože mělo z otce strach, nařídil soud vypracování znaleckého psychologického posudku o schopnostech rodičů zajistit výchovu dětí.
Situace v rodině stěžovatele se v průběhu času dále zhoršovala. V dubnu 2001 informoval orgán sociálně-právní ochrany dětí, že stěžovatel již nezvládá zajistit výchovu dětí, zanedbává jejich výživu a hygienu a o děti se stará nejstarší z nich. V květnu se situace opět zhoršila, zdálo se, že stěžovatelovo agresivní chování přecházelo v psychickou poruchu, a nejstarší z dětí opět uteklo z domova. Okresní soud proto vydal předběžné opatření, kterým byly děti svěřeny do ústavní výchovy. Předběžné opatření bylo v září 2001 potvrzeno odvolacím soudem.
Znalecký posudek o výchovných schopnostech rodičů byl předložen v květnu 2001. Znalec konstatoval, že matka o děti nejeví zájem a otec žije ve svém vlastním světě, aniž se stará o praktické věci. O děti z velké části pečuje babička, otec na děti křičí, má na ně nepřiměřené nároky a bije je. Znalec proto doporučil svěření dětí do ústavní výchovy a následně tak v únoru 2002 rozhodl i soud. Odvolací soud v říjnu 2003 toto rozhodnutí potvrdil a uvedl, že otec sice schopnost starat se o děti má, ovšem jelikož s nimi manipuluje a ony z něj mají strach, mohla by na nich výchova otce zanechat vážné následky.
Od června 2004 byly zakázány pobyty dětí u stěžovatele doma, jelikož vyšlo najevo, že je při každé návštěvě bil a následně jim o tom zakazoval mluvit. Děti z něj proto měly strach a nechtěly trávit prázdniny doma. Proti stěžovateli bylo na základě těchto informací zahájeno trestní stíhání pro týrání svěřené osoby, které však bylo v dubnu 2005 přerušeno, jelikož státní zástupce na základě odborných posudků dospěl k závěru, že stěžovatel, ačkoli daný skutek zřejmě spáchal, není vzhledem ke své duševní poruše schopen rozumět smyslu řízení, které je proti němu vedeno.
Stěžovatel přesto mohl své děti navštěvovat. Jeho chování však nabývalo na agresivitě a nebezpečnosti a děti v řadě případů odmítly se s ním sejít. Jeho žádost o svěření dětí do péče soudy rozsudky z října 2004 a září 2005 zamítly, když dospěly k závěru, že ústavní výchovou je výchova dětí řádně zajištěna, jejich zdraví ani život nejsou ohroženy a děti ničím nestrádají.
V dubnu 2005 zamítl Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, když shledal, že se příslušné orgány řádně zabývaly všemi aspekty případu a zvolené řešení nebylo vzhledem ke všem okolnostem nepřiměřené či diskriminační, jak tvrdil stěžovatel. Případem se zabýval i veřejný ochránce práv, který dospěl k závěru, že děti ústavní výchovou nijak netrpí.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Ve stížnosti k Soudu stěžovatel s odkazem na čl. 6 odst. 1, článek 8 a článek 14 Úmluvy tvrdil, že nařízení ústavní výchovy bylo tvrdým a nepřiměřeným opatřením, že vnitrostátní orgány o jeho záležitosti nerozhodly v přiměřené lhůtě a že se stal obětí diskriminace, jelikož soudy rozhodly, že není schopen zajistit svým dětem výchovu, pouze proto, že je muž.
a) K článku 8 Úmluvy
Soud konstatoval, že nařízením ústavní výchovy dětí stěžovatele došlo k zásahu do jeho práva na ochranu rodinného života, tento zásah však sledoval legitimní cíl ochrany práv, svobod a zdraví dětí. Při zkoumání nezbytnosti tohoto zásahu v demokratické společnosti Soud připomněl zásady, které vyplývají z jeho předchozí judikatury, tedy že rozbití rodiny představuje velice závažný zásah do práva na ochranu rodinného života a opatření mající tento důsledek musí vycházet ze zájmu dítěte a být dostatečně podepřená. Skutečnost, že dítěti se jinde může dostat vhodnější výchovy, sama o sobě nestačí pro jeho odebrání biologickým rodičům a musí zde existovat i další důležité důvody. Odebrání dítěte rodičům je nutno vždy považovat za dočasné opatření, které je nezbytné zrušit, jakmile to okolnosti dovolí. Soud ve svých rozhodnutích hledá rovnováhu mezi zájmy dítěte a rodičů, přičemž zájem dítěte může nad zájmem rodičů žít s dítětem převážit.
Při uplatnění těchto zásad na skutkové okolnosti projednávané věci Soud připomněl, že důvodem pro nařízení ústavní výchovy nebyly jen materiální nedostatky v rodině stěžovatele, které by mohly příslušné orgány zmírnit, ale zejména nedostatečné výchovné schopnosti obou rodičů a psychická nerovnováha otce. Vnitrostátní soudy své závěry opřely o hodnověrné zprávy orgánů péče o dítě, vyjádření dětského lékaře a znalecký posudek z května 2001. Soud vzal též do úvahy, že všechny tři děti byly umístěny do dětského domova pohromadě, jejich vztahy s rodiči nebyly nikdy přerušeny a stěžovatel měl prakticky neomezenou možnost je navštěvovat. Před červnem 2004, kdy proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, jezdily děti dokonce na pravidelné návštěvy ke stěžovateli domů. Soud dospěl k závěru, že vývoj dětí se během jejich ústavní výchovy zlepšil, ubírá se správným směrem a dětem nic nechybí. Během opatrovnického řízení byly zájmy a práva stěžovatele náležitě chráněny.
Soud uzavřel, že vnitrostátní orgány, které ve věci působily, se věcí řádně a podrobně zabývaly, jejich činnost vždy sledovala zájmy dětí a usilovala o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi stěžovatelovými právy a právy nezletilých dětí.
b) K čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Soud připomenul, že řízení ve věcech péče o nezletilé je třeba vzhledem k významu, který tato řízení mají pro jejich účastníky, vést obzvláště rychle. V daném případě Soud konstatoval, že řízení bylo zahájeno v lednu 2000 a skončilo v dubnu 2005 a trvalo tedy pět let a tři měsíce. V řízení bylo rozhodováno na čtyřech stupních soudní soustavy, přičemž na třech stupních bylo rozhodováno dvakrát. Soud zohlednil skutečnost, že stěžovatel způsobil zbytečné prodloužení řízení, když podal dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo zjevně nepřípustné, což vyplývalo nejen z textu zákona, ale i z rozsudku odvolacího soudu. Předmět řízení byl navíc velice složitý a vyžadoval sledování vývoje stěžovatelova zdravotního stavu a přehodnocování zájmů dětí. Jediným průtahem v řízení, za který by mohly být odpovědné státní orgány, byly dva roky, které soud prvního stupně od roku 2000 potřeboval pro vynesení prvního rozsudku ve věci. Soud nicméně připomněl, že otázka eventuálního svěření dětí do ústavní výchovy v řízení vyvstala až v květnu 2001 a do té doby soud řešil pouze otázku, kterému z rodičů děti do výchovy svěřit. Průtahy v řízení byly též způsobeny těhotenstvím matky dětí, která mohla být vyslechnuta až v prosinci 2000. Soud dále připomněl, že rozsudek o svěření dětí do ústavní výchovy nabyl právní moci počátkem října 2003, tedy po dvou letech a devíti měsících řízení a další průtahy v řízení po tomto datu jsou přičitatelné pouze stěžovateli. Jeho stížnost na nepřiměřenou délku opatrovnického řízení je tedy zjevně neopodstatněná.
c) Ke článku 14 Úmluvy
Námitky stěžovatele na poli článku 14 Úmluvy zakazujícím diskriminaci byly Soudem odmítnuty s odkazem na úvahy, které uvedl v odůvodnění svých závěrů na poli článků 6 a 8, tedy že vnitrostátní orgány svá rozhodnutí opřely o řadu objektivních a relevantních skutečností. Žádný náznak diskriminace v jejich rozhodování nebylo možné vysledovat.
Full & Egal Universal Law Academy