© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 15. května 2018 ve věci č. 52256/15 – Polcarová proti České republice
Výbor první sekce Soudu odmítl pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy stížnost, v níž stěžovatelka namítala porušení článků 2 a 3 Úmluvy, jelikož vnitrostátní orgány nepřijaly dostatečná a včasná opatření na ochranu jejího života a zdraví a vyšetřování událostí, za nichž byla vystavena týrání ze strany své matky, nebylo účinné, když pachatelka nebyla nikdy odpovídajícím způsobem potrestána.
I.Skutkové okolnosti
Rodina stěžovatelky, ani ne ročního dítěte, byla od roku 2003 pod dohledem orgánu sociálně-právní ochrany dětí („OSPOD“). V souvislosti s rozvodem rodičů byla v březnu 2014 stěžovatelka svěřena do péče matky a určen styk otce s jeho dvěma dcerami. V průběhu téhož měsíce se otec stěžovatelky obrátil na OSPOD s tím, že se mu jeho starší dcera svěřila, že matka stěžovatelku pohlavkuje, když pláče. Po výslechu sestry stěžovatelky vyhotovil OSPOD o této skutečnosti záznam. K dotazu otce stěžovatelky mu pracovnice OSPOD sdělila, že musí sám zvážit, zda je za dané situace vhodné vrátit stěžovatelku matce zpět. Otec stěžovatelky posléze vyrozuměl OSPOD, že si matka stěžovatelku vyzvedla. Druhého dne okolo poledne volala matka stěžovatelky otci, že jejich dcera se údajně uhodila o zábradlí postýlky a ustavičně pláče. Ve večerních hodinách, po dalším telefonickém rozhovoru s matkou, ohlásil otec stěžovatelky na policejní lince podezření, že stěžovatelka mohla utrpět v péči své matky závažná poranění. Zároveň sdělil, že mu není známa stávající adresa, na které se matka zdržuje. Jakmile policie určila místo jejího pobytu, byla tam vyslána hlídka. Policisté shledali, že i když má stěžovatelka na hlavě pohmožděninu, kterou vyfotografovali, zdála se být v pořádku. V době šetření neplakala, reagovala na vnější podněty a její matka navíc policisty ubezpečila, že raději neprodleně vyhledá pomoc lékaře. O svých zjištěních policie ještě téhož večera vyrozuměla příslušný OSPOD. Po dohodě s jeho pracovnicí, která byla ujištěna, že stěžovatelka není v bezprostředním ohrožení života a zdraví, byla záležitost odložena na ráno. Druhého dne zrána policie zaslala pracovnici OSPOD fotografie pořízené hlídkou při šetření na místě. Jakmile je uviděla, kontaktovala otce, kterého přesvědčila, aby jel okamžitě stěžovatelku na danou adresu vyzvednout, neboť její zdravotní stav může být závažný. Po příjezdu na místo otec zavolal rychlou záchrannou službu. Stěžovatelka byla tou dobou již zcela apatická a nijak nereagovala na vnější podněty. Proto byla urgentně převezena do nemocnice. Dle lékařské zprávy se nacházela v bezprostředním ohrožení života. I přes veškerou snahu došlo k velmi závažnému a nevratnému poškození stěžovatelčina mozku, které ji činí doživotně invalidní a těžce závislou na péči jiné osoby (částečná slepota, psychomotorická retardace, epilepsie atd.). Z podnětu OSPOD soudy posléze zbavily matku rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k oběma dcerám.
Matka stěžovatelky doznala, že předmětného dne ji rušil dceřin pláč, načež se neubránila a udeřila ji silným pohlavkem do tváře. Za to byla obžalována ze spáchání dvou trestných činů. Týrání svěřené osoby se měla dopustit v období od narození dcery do předmětného útoku, a to rovněž tím, že měla stěžovatelku opakovaně bít do hlavy a obličeje. Kromě toho se měla špatným zacházením v osudný den dopustit i trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Rozsudkem Městského soudu v Praze byla matka stěžovatelky zproštěna obžaloby v rozsahu, v němž jí bylo kladeno za vinu týrání svěřené osoby. Dle soudu se nepodařilo prokázat, že by se dopouštěla týrání stěžovatelky opakovaně. Naopak byla uznána vinnou zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví, za což jí soud uložil trest odnětí svobody v délce trvání deseti roků. Vzhledem k vážným a trvalým následkům byla stěžovatelce přiznána náhrada utrpěné škody ve výši 4 mil. Kč. Do výroku, jímž byla shledána vinnou, se matka stěžovatelky odvolala. Státní zástupkyně naopak odvolání nepodala, a proto zprošťující výrok rozsudku soudu prvního stupně nabyl právní moci. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací vyhodnotil útok, pro nějž byla stěžovatelka shledána vinnou, v souladu s doktrínou o totožnosti skutku jako dílčí útok pokračujícího trestného činu týrání svěřené osoby. Jelikož byla z tohoto jednání již stěžovatelka soudem prvního stupně pravomocně zproštěna obžaloby, odvolací soud považoval konstatování viny za porušení zásady ne bis in idem. Svým usnesením proto trestní stíhání stěžovatelčiny matky zastavil. Z pozice poškozené nebyla stěžovatelka oprávněna k podání dovolání, a proto se prostřednictvím právního zástupce obrátila na nejvyššího státního zástupce s žádostí, aby zvážil jeho podání on. Nejvyšší státní zástupce se však ztotožnil se závěry odvolacího soudu a dovolání nepodal. Stěžovatelka proto podala ústavní stížnost, v níž poukazovala na pochybení prvoinstančního i odvolacího soudu. Dle mínění Ústavního soudu vrchní soud nepochybil, když se v kolizi mezi právem stěžovatelky na účinné vyšetřování na straně jedné a právem obžalované nebýt dvakrát trestána za totožný skutek na straně druhé přiklonil, a to zejména s přihlédnutím k výkladu pojmu „tentýž trestný čin“ v judikatuře Soudu, k ochraně práv obžalované. Ústavní stížnost proto jako zjevně neopodstatněnou odmítl. V rozsahu namítaného pochybení městského soudu, který v odsuzujícím i zprošťujícím výroku rozsudku rozhodoval o témže skutku, Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána opožděně. Za situace, kdy stěžovatelka jako poškozená neměla právo na podání odvolání, počala totiž dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti plynout ode dne nabytí právní moci zprošťujícího výroku. Ústavní soud stěžovatelku dále poučil o možnosti domáhat se odškodnění v občanskoprávním řízení vedeném proti své matce.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
V řízení před Soudem stěžovatelka zejména tvrdila, že příslušné orgány v rozporu s články 2 a 3 Úmluvy nepřijaly dostatečná a účinná preventivní opatření na ochranu jejího života a zdraví a že vyšetřování předmětných událostí nebylo účinné, když v důsledku chybné právní kvalifikace skutku unikla pachatelka spravedlnosti. S ohledem na povahu dané námitky Soud rozhodl, že ji bude posuzovat výhradně pod úhlem práva na život dle článku 2 Úmluvy.
a)Obecné zásady
Soud nejprve připomenul, že stěžovatelé jsou v souladu s čl. 35 odst. 1 Úmluvy v zásadě povinni předložit námitky, které později zamýšlí uplatnit před mezinárodním soudem, k tomu povolanému vnitrostátnímu orgánu, a to při nejmenším co do jejich podstaty a v souladu s procesními pravidly stanovenými vnitrostátním právním řádem, ledaže jde o prostředky nápravy, které nejsou adekvátní nebo účinné (Akdivar a ostatní proti Turecku, č. 21893/93, rozsudek velkého senátu ze dne 16. září 1996, § 65–67). V právních řádech, v nichž existuje institut ústavní stížnosti, je obecně povinností stěžovatele tento prostředek nápravy využít. Jde-li o stížnosti proti České republice, Soud tak v minulosti obvykle vyžadoval, aby se stěžovatelé uchýlili k podání ústavní stížnosti (např. Vomočil a Art 38, a. s. proti České republice, č. 38817/04 a další, rozhodnutí ze dne 5. března 2013, § 48). Je úkolem žalované vlády, která namítá nevyčerpání vnitrostátního prostředku nápravy, aby unesla důkazní břemeno a přesvědčila Soud o tom, že daný prostředek nápravy není účinný jen teoreticky, nýbrž i v praxi, a že tedy v situaci stěžovatele skýtal přiměřené vyhlídky na úspěch. V případech tvrzeného pochybení státních orgánů, které spočívá v nepřijetí odpovídajících opatření k ochraně životů osob, představuje za normálních okolností možnost dosažení odškodnění vhodnou a dostatečnou formu nápravy (Branko Tomašić a ostatní proti Chorvatsku, č. 46598/06, rozsudek ze dne 15. ledna 2009, § 38; či E. a ostatní proti Spojenému království, č. 33218/96, rozsudek ze dne 26. listopadu 2002, § 110).
b)Použití těchto zásad na okolnosti projednávané věci
Ve vztahu k námitce porušení pozitivního závazku státu přijmout odpovídající opatření k ochraně života stěžovatelky Soud shledal, že nevyužila možnosti domáhat se odškodnění skrze žalobu v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Existují-li pochybnosti o účinnosti vnitrostátního prostředku nápravy, je dle Soudu na stěžovateli, aby je odstranil tím, že daný prostředek nápravy zkusí vyčerpat (Roseiro Bento proti Portugalsku, č. 29288/02, rozhodnutí ze dne 30. listopadu 2004). Soud totiž nemůže spekulovat o tom, zda by podání žaloby na náhradu škody za nesprávný úřední postup, jehož se dopustil policejní orgán či OSPOD, vedlo k výsledku, který by byl z hlediska stěžovatelky příznivý, či nikoliv. Stěžovatelka alespoň nevznesla žádné pádné argumenty, proč by daný prostředek nápravy v její věci být účinný neměl, zatímco vláda na několika příkladech doložila, že za daných okolností by měl přiměřené vyhlídky na úspěch.
Co se týče tvrzeného porušení procesní složky daného ustanovení, Soud se ztotožnil s názorem Ústavního soudu, dle něhož stěžovatelka nevyčerpala ústavní stížnost řádně, když ji nepodala v předepsané dvouměsíční lhůtě. Ta totiž počala plynout ode dne, kdy jí byl doručen rozsudek soudu prvního stupně. Soud přihlédl k tomu, že stěžovatelka byla právně zastoupena. Jejímu obhájci mělo být zřejmé, že soud prvního stupně rozhodl o totožném skutku dvěma vzájemně protichůdnými výroky. Jelikož z pozice poškozené nemohl podat proti výrokům o vině a trestu odvolání, měl bez váhání podat ústavní činnost. Pokud tak učinil až v návaznosti na usnesení odvolacího soudu a v mezidobí již uplynula lhůta pro podání ústavní stížnosti, nemohl se jeho námitkami již Ústavní soud náležitě zabývat. Ústavní stížnost tedy nebyla vyčerpána řádně, a proto musí být i tato námitka odmítnuta a stížnost jako celek prohlášena za nepřijatelnou.
Full & Egal Universal Law Academy