© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 21. června 2011 ve věci č. 2615/10 – Polednová proti České republice
Stížnost opírající se o tvrzení, že stěžovatelka byla odsouzena za skutek, který v době, kdy byl spáchán, nebyl trestným činem, a že trestní řízení proti ní vedené nebylo spravedlivé, byla senátem páté sekce Soudu jednomyslně prohlášena za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelka byla jedním z prokurátorů v procesu s Miladou Horákovou a spol., v němž byl v červnu 1950 čtyřem obžalovaným uložen trest smrti. V roce 2005 byla za svůj podíl na této tzv. justiční vraždě obviněna a v roce 2008 odsouzena jako přímý účastník trestného činu vraždy podle § 136 zákona trestního o zločinech, přečinech a přestupcích (zákon č. 117/1852 říšského zákoníku).
Klíčovým z hlediska právní kvalifikace jednání stěžovatelky bylo první rozhodnutí Nejvyššího soudu v její věci (usnesení sp. zn. 7 Tdo 549/2008 ze dne 4. června 2008), kterým byl zrušen předcházející osvobozující rozsudek Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud v něm odkázal na jiný svůj judikát (usnesení sp. zn. 7 Tz 179/99 ze dne 7. prosince 1999), v němž vymezil některé základní předpoklady, které musí být splněny, aby rozsudek mohl být považován za akt spravedlnosti, a formuloval podmínky trestní odpovědnosti soudce za smrt osob, které byly nevinně odsouzeny k trestům smrti rozsudkem, na jehož vynesení se soudce podílel s vědomím, že odsouzené osoby jsou ve skutečnosti nevinné. Zdůraznil přitom, že společným znakem těchto podmínek je absence základních nadčasových etických atributů výkonu soudcovské funkce. Konstatoval také, že podobné zásady lze uplatnit i na odpovědnost žalobce. Konkrétní okolnosti daného případu potom podle něj svědčily o tom, že jednání stěžovatelky je možné kvalifikovat tak, jak výše uvedeno.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 7 Úmluvy
Soud předně konstatoval, že stěžovatelka byla odsouzena na základě zákona účinného v době činu a že jeho použití a výklad ze strany vnitrostátních soudů nebyly svévolné. Dodal dále, že striktní výklad příslušných trestněprávních ustanovení byl v souladu s článkem 7 Úmluvy, který nemůže poskytovat ochranu likvidování politických oponentů prostřednictvím trestů smrti ukládaných v řízení, které flagrantním způsobem porušuje právo na spravedlivý proces a zejména právo na život.
Soud neakceptoval argument stěžovatelky, že se v průběhu procesu s Miladou Horákovou a spol. pouze řídila pokyny nadřízených, ve které měla plnou důvěru. Připomněl, že také na ni se vztahovala zásada „neznalost zákona neomlouvá“ a že se nemohla zcela a slepě odvolávat na pokyny, které flagrantním způsobem porušovaly nejen zásady vnitrostátního právního řádu, ale též lidská práva chráněná na mezinárodní úrovni a zejména právo na život. Stěžovatelka navíc měla v dané době určité právnické vzdělání i zkušenosti z jiných procesů a shromážděné důkazy svědčily o tom, že si musela být vědoma toho, že proces byl dopředu zmanipulován. Stěžovatelka, která ze své pozice prokurátorky přispěla k vytvoření zdání zákonnosti politického procesu proti Miladě Horákové a spol. a ztotožnila se s touto nepřijatelnou praxí, se podle Soudu nemůže dovolávat ochrany poskytované článkem 7 Úmluvy.
Připomněl také věc Glaessner proti Německu (č. 46362/99, rozhodnutí ze dne 28. června 2001), která se týkala prokurátora bývalé NDR, jenž byl po přechodu země k demokratickému režimu odsouzen za trestný čin zbavení svobody, kterého se dopustil tím, že se podílel na uložení nepřiměřeného trestu odnětí svobody tehdejšímu známému disidentovi. Také v případě stěžovatelky dospěl Soud k závěru, že její odsouzení bylo v souladu s článkem 7 Úmluvy, neboť její čin byl definován – s dostatečnou mírou přístupnosti a předvídatelnosti – jako trestný podle vnitrostátního práva účinného v době, kdy byl spáchán.
b) K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
Pokud jde o námitku porušení práva na spravedlivý proces, stěžovatelka kromě jiného namítala, že její obhájce se při hlavním líčení nemohl vyjadřovat postupně k jednotlivým prováděným důkazům, neboť soud prvního stupně dospěl k závěru, že takové právo má pouze obžalovaný, nikoli jeho obhájce, na čemž nic nemění ani skutečnost, že bylo vyhověno žádosti stěžovatelky, aby se hlavní líčení konalo v její nepřítomnosti.
Soud však dospěl k závěru, že stěžovatelka a její obhájce i tak měli v průběhu vnitrostátního řízení dostatek příležitostí se vyjádřit ke všem důkazům shromážděným v přípravném řízení a provedeným v řízení před soudy. V rozporu s právem stěžovatelky zaručeným v článku 6 Úmluvy nebyla ani skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o její ústavní stížnosti bez jednání, neboť jednak se zabýval pouze otázkami ústavnosti, jednak se jednání konala před obecnými soudy všech tří stupňů.
c) K dalším tvrzeným porušením Úmluvy
Stěžovatelka dále s odkazem na článek 14 Úmluvy namítala, že byla diskriminována, neboť jiný prokurátor známý z politických procesů v padesátých letech (Karel Vaš) na rozdíl od ní odsouzen nebyl. Na poli článku 6 Úmluvy poukazovala také na mediální kampaň proti ní vedenou a na způsob, jakým byla v jejím případě aplikována jednotlivá rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii vydaná v minulosti.
Soud především uvedl, že nelze považovat za diskriminaci skutečnost, že vnitrostátní soudy dospěly ve dvou trestních kauzách založených na odlišných skutcích a na odlišné právní kvalifikaci k odlišným závěrům. Poznamenal také, že stěžovatelka nemohla očekávat, že její případ unikne mediální pozornosti, a neprokázala, že by proti ní byla vedena kampaň takové intenzity, která by mohla ovlivnit názor soudců rozhodujících v její věci. Konstatoval také, že otázky amnestie nespadají pod článek 6 Úmluvy. Také tyto námitky byly tudíž prohlášeny za nepřijatelné pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy