© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 5. března 2019 ve věci č. 78612/12 – Přibil proti České republice
Výbor první sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť vnitrostátní právní řád poskytoval stěžovateli účinné prostředky, kterými se mohl u soudu bránit proti exekučnímu příkazu postihujícímu jeho podíl v obchodní společnosti. Dále Soud konstatoval, že ohledně namítaného porušení práva na pokojné užívání majetku ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 stěžovatel nevyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy, jimiž se mohl proti státu či dotyčnému exekutorovi domáhat náhrady škody.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl od roku 2001 vlastníkem podílu ve společnosti s ručením omezeným v hodnotě přesahující 11 milionů Kč. V roce 2010 podala tato společnost návrh na vyloučení stěžovatele, následovaný návrhem na vydání předběžného opatření, jimiž by bylo stěžovateli zakázáno nakládání s dokumenty společnosti bez předchozího souhlasu jejích jednatelů. Vnitrostátní soudy návrh na vydání předběžného opatření akceptovaly, přičemž k jeho vymožení nařídily exekuci. Stěžovatel následně nereagoval na příkaz pověřeného exekutora k uhrazení nákladů exekuce ve výši cca 15 tis. Kč, a ten tak za účelem jejich vymožení přikázal provedení exekuce zajištěním celého stěžovatelova podílu ve společnosti.
Přestože byl exekuční příkaz zrušen a exekuce zastavena, došlo v mezidobí ze zákona k přechodu stěžovatelova podílu na společnost, která jej následně rozdělila mezi ostatní společníky. Zároveň došlo i k přeměně právní formy společnosti. Následkem této změny stěžovatel pozbyl titul k obnovení své účasti ve společnosti i po zastavení exekuce. Proti realizaci těchto změn stěžovatel brojil návrhy na příslušná předběžná opatření, kterým však soudy nevyhověly. Následnou ústavní stížnost stěžovatele proti výše popsanému exekučnímu příkazu Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost s tím, že zastavením exekuce všechny účinky příkazu zanikly. Obiter dictum Ústavní soud nicméně konstatoval, že postup příslušného exekutora byl zcela nepřiměřený.
V rámci mimosoudního vyrovnání bylo stěžovateli v květnu 2011 společností vyplaceno cca 8,5 mil. Kč. Svůj nárok na doplacení dalších cca 1,9 mil. Kč vzal stěžovatel v únoru 2013 zpět.
Stěžovatelem vznesená žádost o odškodnění za ušlý zisk ve výši 39,5 mil. Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, byla Ministerstvem spravedlnosti v říjnu 2014 zamítnuta. Stěžovatelem zahájené řízení o náhradě škody vůči Ministerstvu spravedlnosti v době rozhodnutí Soudu stále probíhalo.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel poukazoval na porušení svého práva na spravedlivý proces chráněného článkem 6 Úmluvy v důsledku skutečnosti, že se proti příslušnému exekučnímu příkazu nemohl bránit u soudu. Dále poukázal na porušení svého práva zaručeného článkem 1 Protokolu č. 1, jelikož byl postupem soudního exekutora zbaven svého podílu v obchodní společnosti.
A.K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
Soud předně shledal, že v souvislosti s porušením práv obsažených v článku 1 Protokolu č. 1 formuloval stěžovatel dvě námitky. První týkající se samotné ztráty podílu ve společnosti a druhou ohledně neúspěšně uplatněného nároku, který vznesl vůči vedení společnosti v reakci na tuto ztrátu. Soud nicméně mezi těmito námitkami neshledal po obsahové stránce žádný relevantní rozdíl.
Soud uvedl, že jakmile stěžovatel ztratil svůj podíl ve společnosti, stala se z pohledu článku 1 Protokolu č. 1 relevantní existence možnosti domáhat se odškodnění za vzniklou ztrátu. K dosažení odškodnění dle Soudu stěžovatel měl k dispozici prostředky, kterými se mohl vůči státu, potažmo pověřenému exekutorovi domáhat náhrady jak údajně vzniklé majetkové škody, tak i nemajetkové újmy. Navíc, z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že žaloba dle zákona č. 82/1998 Sb. je v případě nezákonné či nepřiměřené exekuce účinným a adekvátním prostředkem nápravy.
Ohledně námitky stěžovatele, že tyto kompenzační prostředky nebyly v jeho věci účinné, jelikož bylo obtížné určit rozsah škody vyplývající ze ztráty podílu ve společnosti, Soud uznal, že vlastnický podíl v obchodní společnosti má komplikovanou strukturu. Zároveň však konstatoval, že podíl lze vyjádřit v penězích a výši škody způsobené jeho ztrátou přesně vyčíslit. Pokud by se jednalo o škodu, jejíž výše by přesahovala částku, kterou stěžovatel obdržel v rámci majetkového vypořádání se společností, mohl se stěžovatel rozdílu mezi těmito částkami domáhat v soudním řízení o náhradu škody. Stěžovatel ostatně zahájil řízení o náhradu ušlého zisku proti státu, které dosud neskončilo.
Vzhledem k těmto úvahám Soud dospěl k závěru, že český právní řád poskytl stěžovateli účinnou možnost uplatnění jeho nároků vůči státu i soudnímu exekutorovi, kterou však stěžovatel nevyužil. Námitku porušení článku 1 Protokolu č. 1 proto Soud odmítl pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
B.K tvrzenému poručení článku 6 Úmluvy
Soud úvodem konstatoval, že ač se otázkou procesní ochrany majetkových práv často zabývá na poli článku 1 Protokolu č. 1 (např. Forminster Enterprises Limited proti České republice, č. 38238/04, rozsudek ze dne 9. října 2008, § 59), existují procesní aspekty, které je namístě posoudit z pohledu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tomu tak i v projednávané věci ohledně námitky stěžovatele týkající se možnosti soudního přezkumu exekučního příkazu postihujícího jeho majetek.
Soud úvodem připomněl, že stát je povinen organizačně zajistit účinné vymáhání rozhodnutí orgánů veřejné moci. Následně uznal, že exekuční příkaz nebylo možné před vnitrostátním soudem napadnout skrze řádný opravný prostředek. Zdůraznil však, že procesní úkony pověřeného exekutora, exekuční příkaz nevyjímaje, podléhají soudní kontrole. Pokud stěžovatel považoval exekuční příkaz za nepřiměřený, měl možnost podat k soudu návrh na zastavení exekuce. Exekuční příkaz jako takový stěžovatel navíc mohl napadnout přímo u Ústavního soudu, byť jeho přezkum je omezen na otázky ústavnosti.
Vzhledem k těmto skutečnostem Soud dospěl k závěru, že exekuční příkaz není v rámci českého právního řádu vyloučen ze soudního přezkumu. Stěžovatelovu námitku proto odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy