© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 13. května 2014 ve věci č. 42941/05 – Příplata proti Rumunsku
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně prohlásil stížnost na porušení článku 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy v souvislosti trestním řízením vedeným proti stěžovateli v Rumunsku za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel, občan České republiky, se v roce 1998 podílel na zprostředkování privatizace rumunské obchodní společnosti. Přechod podniku pod kontrolu nového vlastníka provázely značné protesty tamní odborové organizace, která před soudy zpochybňovala platnost privatizační smlouvy a organizovala stávky. Počátkem září 2000 byl zavražděn předák odborové organizace a nedlouho poté policie v souvislosti s vraždou zadržela stěžovatele. Ten byl následně vzat do vazby a v listopadu 2000 spolu s dalšími osobami obžalován z trestných činů podvodu proti státnímu majetku, spolčování za účelem spáchání trestného činu a podněcování k vraždě.
K žádosti stěžovatele a českého velvyslanectví poukazující na politické tlaky, které případ provázely, došlo ke změně místní příslušnosti soudu. Trestní řízení opakovaně provázely obtíže se zajištěním tlumočníka. Rumunský předseda vlády v rámci vystoupení na jedné z demonstrací zaměstnanců dotčeného podniku veřejně kritizoval rozhodnutí soudu o propuštění stěžovatele z vazby, v návaznosti na což příslušný okresní soud z podnětu nejvyššího státního zástupce výkon tohoto rozhodnutí odložil. Rumunské ministerstvo spravedlnosti se později neúspěšně domáhalo další změny místní příslušnosti soudu.
Stěžovatel byl z vazby nakonec propuštěn. Rozsudkem okresního soudu byl v listopadu 2002 uznán vinným z trestných činů spolčování za účelem spáchání trestného činu a podněcování k ublížení na zdraví s následkem smrti. Proti rozsudku se odvolal, ale nejvyšší soud v červnu 2005 stěžovatele uznal vinným navíc také z trestného činu podvodu proti státnímu majetku a uložil stěžovateli mj. trest odnětí svobody v délce osmi let.
Ještě před nástupem k výkonu trestu stěžovatel v červenci 2005 uprchl do České republiky. V září 2009 rozhodl Krajský soud v Brně o neuznání odsuzujícího rumunského rozsudku s odůvodněním, že trestní řízení nesplňovalo záruky spravedlivého procesu z důvodu nezajištění bezplatné asistence tlumočníka stěžovateli.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel před Soudem namítal porušení svého práva na spravedlivý proces v několika aspektech. Zpochybňoval nestrannost a nezávislost soudců rozhodujících v jeho věci (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a kritizoval nevyhovění jeho návrhům na výslech dalších svědků [čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy], skutečnost, že mu nebyl po celou dobu trestního řízení zajištěn bezplatně tlumočník [čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy], a nakonec – v souvislosti s výroky předsedy vlády – rovněž porušení zásady presumpce neviny (čl. 6 odst. 2 Úmluvy).
Česká republika v řízení vystupovala jako vedlejší účastník. Upozorňovala na problematické aspekty trestního řízení vedeného proti stěžovateli a vyslovila názor, že nebylo důvodu pochybovat o správnosti rozhodnutí Krajského soudu v Brně o neuznání rozhodnutí rumunského nejvyššího soudu.
K námitce týkající se pochybností o nestrannosti a nezávislosti soudců Soud připomněl, že nezávislost ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy je třeba posoudit ze subjektivního a objektivního hlediska. Jelikož subjektivní zaujatost některého ze soudců stěžovatel ani nenamítal, bylo třeba posoudit, zda bylo možné zpochybnit nestrannost soudců nezávisle na jejich chování, na základě jiných ověřitelných skutečností. Soud připustil, že případ doprovázela vášnivá a napjatá atmosféra spojená s převodem rumunského podniku do rukou zahraničního investora, s hromadným propouštěním zaměstnanců a podezřením, že vražda předáka odborářů s převodem podniku souvisela. V tomto ohledu mohly být veřejné prohlášení předsedy vlády a snaha ministerstva spravedlnosti o změnu místní příslušnosti soudu chápány jako zásah do nezávislosti soudní moci. Ze spisu však nevyplývají jakékoli náznaky toho, že by soudci, kteří jsou výhradně profesionály, byli předmětnými výroky jakkoli ovlivněni. Od uvedených událostí, které se odehrály v rámci řízení před soudem prvního stupně, navíc uplynuly více než čtyři roky, než nejvyšší soud vydal konečné rozhodnutí ve věci. Předmětnou námitku proto Soud označil za zjevně neopodstatněnou.
K otázce výslechu svědků Soud připomněl, že přípustnost a posouzení důkazů má být předmětem vnitrostátní právní úpravy a posouzení soudů, které v daném ohledu požívají širokého prostoru pro uvážení. V projednávané věci měl stěžovatel vždy dostatečnou možnost důkazy v rámci řízení před soudy navrhovat, a pokud nebylo některému z jeho návrhů vyhověno, soudy svá rozhodnutí vždy řádně odůvodnily. I tato námitka byla proto podle Soudu zjevně neopodstatněná.
K závazku zajistit tlumočníka, vyplývajícímu z čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy, Soud podotknul, že dané ustanovení nevyžaduje, aby byly překládány veškeré důkazy a listiny. Je však třeba zajistit, aby obviněný porozuměl obvinění, kterému čelí, a mohl se mu účinně bránit. V projednávané věci disponoval stěžovatel průběžně dvěma až třemi tlumočníky a mohl se radit se svými právními zástupci. Jeho žádosti o změnu tlumočníka bylo vyhověno a nejvyšší soud se nakonec námitkou stěžovatele na nedostatečné zajištění tlumočení v průběhu řízení důkladně zabýval. Nelze tedy říci, že by stěžovatel v kterémkoli stádiu nebyl v nezbytné míře seznámen s podstatou a právní kvalifikací trestního obvinění či že by se nemohl účinně bránit. Veškerá jednání, u kterých nemohl být tlumočník přítomen, byla odložena a žádné jednání se neuskutečnilo bez tlumočníka. Příslušná námitka byla proto podle Soudu zjevně neopodstatněná.
Ohledně námitky týkající se zásady presumpce neviny Soud připomněl, že k porušení této zásady může dojít v souvislosti s výroky státních orgánů, ze kterých vyplývá, že obviněný určitý trestný čin spáchal, aniž dosud bylo o jeho vině konečným způsobem rozhodnuto. Výroky předsedy vlády na setkání se zaměstnanci dotčeného podniku však souvisely toliko s otázkou trvání vazby stěžovatele a nevyplývalo z nich vlastní přesvědčení autora výroků o vině stěžovatele. Spis ostatně neobsahuje žádné náznaky toho, že by se soudy nechaly jakkoli prohlášením předsedy vlády ovlivnit. K porušení zásady presumpce neviny nedošlo. I tuto námitku proto Soud prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy