© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 7. června 2005 ve věci č. 18438/02 – Pudláková proti České republice
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně odmítl stížnost, jejímž předmětem byla spravedlivost soudních řízení (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a tvrzený zásah do majetkových práv stěžovatelky (článek 1 Protokolu č. 1) v souvislosti s restitucemi.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelčin manžel, za bývalého režimu ředitel SANOPZu, v roce 1984 od státu získal zkonfiskovaný rodinný dům v Praze. Po 1. lednu 1985, kdy byla kupní smlouva registrována, však jeho cena v důsledku změny právních předpisů vzrostla téměř na trojnásobek. Národní výbor nabyvatele osvobodil od povinnosti uhradit vzniklý rozdíl, aby tak odstranil údajnou tvrdost zákona. Dům se stal součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Po roce 1989 zahájili původní vlastníci restituční řízení; Obvodní soud pro Prahu 8 v říjnu 1993 dospěl k závěru, že stěžovatelčin manžel byl při koupi neoprávněně zvýhodněn, a uložil mu povinnost uzavřít dohodu o vydání věci s původními vlastníky. Městský soud v Praze v dubnu 1994, po úmrtí stěžovatelčina manžela, rozsudek potvrdil. Vrchní soud v Praze v listopadu 1994 odmítl dovolání stěžovatelky a jejích dvou dětí.
V dubnu 1999 však tito zahájili soudní řízení o vyslovení neplatnosti restituční dohody s tím, že stěžovatelka byla spoluvlastníkem nemovitosti, avšak její vůle rozsudkem obvodního soudu nahrazena nebyla. Obvodní soud však tuto žalobu na určení zamítl v listopadu 1998 pro nedostatek naléhavého právního zájmu.
V červenci 1999 zahájila stěžovatelka a její děti řízení o rozdělení spoluvlastnictví k nemovitostem mezi nimi a původními vlastníky. Žalobu však obvodní soud v prosinci 2000 zamítl; rozsudek byl potvrzen v květnu 2001 městským soudem s tím, že dědicové zesnulého manžela stěžovatelky měli své nároky uplatnit již v restitučním řízení. Ústavní soud stížnost v únoru 2002 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelka poukazovala jak na nespravedlivost soudních řízení, tak na zásah do svých majetkových práv.
Soud předně odmítl pro opožděnost část stížnosti týkající se dvou ze tří výše uvedených soudních řízení, která skončila více než šest měsíců před podáním stížnosti.
U zbývajícího řízení, zahájeného v červenci 1999 a skončeného v únoru 2002, Soud připomenul, že není jeho úkolem hodnotit skutkové nebo právní omyly vnitrostátních soudů, ledaže tím došlo k porušení Úmluvy. Článek 6 Úmluvy však neupravuje přípustnost a hodnocení důkazů, což je oblast působnosti vnitrostátních soudů. V dané věci nic nenaznačuje, že by procesní záruky čl. 6 odst. 1 Úmluvy byly pošlapány nebo že by rozhodnutí vnitrostátních soudů vykazovala známky svévole: stěžovatelka měla možnost uplatnit své argumenty, navrhovat důkazy a vyjadřovat se k prováděným důkazům; české soudy řádně odpověděly na její námitky.
Soud dále konstatoval, že stěžovatelce bylo nařízeno vydat nemovitosti pět let předtím, než se začala domáhat rozdělení spoluvlastnických práv; rozhodnutí v dědickém řízení nemělo podle českých soudů konstitutivní povahu. Naději, že bude restituce odvolána, nelze považovat za legitimní očekávání nabytí vlastnictví. Soud připomenul své závěry ohledně spravedlivosti řízení a dovodil, že tato část stížnosti je neslučitelná ratione materiae s článkem 1 Protokolu č. 1.
Full & Egal Universal Law Academy