© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 28. ledna 2014 ve věci č. 14876/12 a 63339/12 – I. R. a G. T. proti Spojenému království
Senát čtvrté sekce Soudu dospěl k závěru, že přestože stěžovatelé nebyli v řízení před Zvláštní imigrační odvolací komisí seznámeni v plném rozsahu s důvody národní bezpečnosti, které vedly k rozhodnutí o zákazu jejich pobytu na území Spojeného království, příslušná právní úprava jim poskytovala z článků 8 a 13 Úmluvy dostatečné procesní záruky. Obě stížnosti proto odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelům, panu I. R. (dále jen „první stěžovatel“) a panu G. T. (dále jen „druhý stěžovatel“), byl rozhodnutím ministryně vnitra zakázán vstup na území Spojeného království z důvodu národní bezpečnosti: prvnímu stěžovateli bylo zrušeno oprávnění k pobytu, druhému stěžovateli byla zamítnuta žádost o vstupní vízum. Jelikož rozhodnutí byla přijata z důvodu národní bezpečnosti, odvolání stěžovatelů nebyla projednávána Tribunálem ve věcech azylové a imigrační politiky (Asylum and Immigration Tribunal), ale Zvláštní imigrační odvolací komisí (Special Immigrations Appeals Commission, dále jen „SIAC“). Části odvolacího řízení před SIAC se nemohli účastnit ani stěžovatelé, ani jimi zvolení právní zástupci; namísto nich byli stěžovatelům ustanoveni právní zástupci z řad zvláštních advokátů (special advocates), aby hájili jejich zájmy v tzv. uzavřeném řízení (closed procedure). SIAC podaná odvolání zamítla a její rozhodnutí následně potvrdil i odvolací soud.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článků 8 a 13 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že v řízení o zákazu pobytu a následném řízení před SIAC neměli dostatek informací k tomu, aby se mohli účinně bránit a případně zpochybnit tvrzení úřadů týkající se důvodů národní bezpečnosti. Tím byla podle jejich názoru porušena jejich práva chráněná článkem 8 ve spojení s článkem 13 Úmluvy.
Protože stěžovatelé nenamítali nezákonnost nebo nepřiměřenost přijatého opatření, Soud se rozhodl zabývat toliko povahou a rozsahem procesních záruk dostupných stěžovatelům během řízení a jejich souladem s požadavky vyplývajícími z článku 8 Úmluvy samostatně a ve spojení s článkem 13 Úmluvy. Odkázal v této souvislosti na svoji judikaturu, podle které považuje procesní záruky vyplývající z článku 8 Úmluvy za nedílnou součást zákonnosti vydaného rozhodnutí o vyhoštění nebo zákazu pobytu. I v případech, kde je rozhodnutí založeno na důvodech národní bezpečnosti, zásady zákonnosti a právního státu v demokratické společnosti vyžadují, aby bylo možné takové rozhodnutí, které zasahuje do základních lidských práv, nechat přezkoumat v určité formě sporného řízení nezávislým orgánem, který bude oprávněn posoudit důvody rozhodnutí a příslušné důkazy. Vyvstane-li taková potřeba, mohou být v rámci tohoto řízení pro nakládání s utajovanými informacemi stanovena i příslušná procesní omezení (srov. Al-Nashif proti Bulharsku, č. 50963/99, rozsudek ze dne 20. června 2002, § 123; C. G. a ostatní proti Bulharsku, č. 1365/07, rozsudek ze dne 24. dubna 2008, § 40 a Amie a další proti Bulharsku, č.58149/08, rozsudek ze dne 12. února 2013, § 92). V rámci řízení musí být možné zpochybnit závěry vnitrostátních orgánů o ohrožení národní bezpečnosti. Přestože posouzení věci provedené těmito orgány bude hrát důležitou roli, nezávislý orgán musí být schopen korigovat jejich závěry, které neodpovídají skutkovému stavu nebo vykládají pojem „národní bezpečnosti“ nezákonným nebo svévolným způsobem. V případech týkajících se národní bezpečnosti je někdy podle názoru Soudu nutné utajit části podkladů rozhodnutí a někdy dokonce i části vydaného rozhodnutí. Utajení celého rozhodnutí nicméně není přípustné. Veřejná povaha soudních rozhodnutí umožňuje kontrolu nad výkonem soudní moci ze strany veřejnosti a představuje základní ochranu před svévolí (srov. Raza proti Bulharsku, č. 31465/08, rozsudek ze dne 11. února 2010, § 53). Je povinností států vyplývající z článku 8 Úmluvy, aby pro případy týkající se národní bezpečnosti zavedly zvláštní procesní pravidla, která nastolí rovnováhu mezi zájmem na utajení určitých materiálů a potřebou zajistit přezkum rozhodnutí v nějaké formě sporného řízení.
S poukazem na rozsudek ve věci A. a ostatní proti Spojenému království (č. 3455/05, rozsudek velkého senátu ze dne 19. února 2009), ve kterém dospěl v dané souvislosti k závěru o porušení článku 5 odst. 4 Úmluvy, Soud připomněl, že povinnost seznámit zajištěného s důvody zajištění či právo obviněného být seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu jsou zakotveny přímo v čl. 5 odst. 2 resp. čl. 6 odst. 3 Úmluvy a podle názoru Soudu zohledňují význam a důležitost práva na osobní svobodu. Oproti tomu z článku 8 Úmluvy nevyplývá cizincům právo na vstup a pobyt ve státě svého výběru a čl. 8 odst. 2 Úmluvy explicitně umožňuje zásah do práva na respektování rodinného a soukromého života v zájmu národní bezpečnosti. Procesní záruky vyplývající z článku 8 Úmluvy se budou lišit v závislosti na kontextu případu a za určitých okolností nemusí být tak přísné jako procesní záruky vyplývající z článků 5 a 6 Úmluvy. Záruky vyplývající z článku 8 Úmluvy je rovněž třeba nahlížet ve světle procesních záruk vyplývajících z článku 13 Úmluvy, přičemž Soud ve své předchozí judikatuře konstatoval, že okolnosti případu mohou rozsah přezkumu optikou článku 13 Úmluvy omezovat. Zatímco například ve věci De Souza Ribeiro proti Francii (č. 22689/07, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2012, § 82-83) Soud konstatoval, že v případech vyhoštění článek 8 Úmluvy (na rozdíl od článku 3 Úmluvy) nevyžaduje, ve spojení s článkem 13 Úmluvy, automatický odkladný účinek prostředku nápravy proti vyhoštění, v případě vyhoštění cizinců z důvodů národní bezpečnosti uvedl, že účinný prostředek nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy by měl nezávislému odvolacímu orgánu minimálně umožnit, aby se seznámil s důvody přijatého rozhodnutí a přezkoumat závěry vnitrostátních orgánů týkající se ohrožení národní bezpečnosti. Soud přitom nepovažoval za nezbytné, aby s důvody vyhoštění musel být seznámen také vyhošťovaný cizinec (srov. Al-Nashif proti Bulharsku, č. 50963/99, rozsudek ze dne 20. června 2002, § 137).
V projednávané věci dospěl Soud k závěru, že řízení před SIAC poskytovalo stěžovatelům dostatečné procesní záruky z hlediska požadavků vyplývajících z článků 8 a 13 Úmluvy. Jednak již v minulosti dospěl Soud k závěru, že SIAC plně nezávislým soudem (srov. A. a ostatní proti Spojenému království, cit. výše, § 219), jednak má SIAC přístup ke všem podkladům vydaného rozhodnutí. Řízení před SIAC má charakter sporného řízení s procesními omezeními týkajícími se nakládání s utajovanými informacemi, přičemž neexistují žádné poznatky o tom, že by SIAC někdy přijala nezákonný či svévolný výklad pojmu „národní bezpečnost“. Účastník řízení obdrží rozhodnutí (open judgment), ve kterém mu je sdělováno maximální možné množství informací. Utajované části rozhodnutí (closed judgment) jsou potom poskytnuty právnímu zástupci účastníka – zvláštním advokátům; institut zvláštních advokátů byl přitom Soudem již v minulosti aprobován (srov. A. a ostatní proti Spojenému království, cit. výše, § 219) . SIAC je rovněž oprávněna v plném rozsahu posoudit, zda v daném případě došlo k zásahu do práva na respektování rodinného a soukromého života, posoudit přiměřenost takového zásahu a případně zrušit přezkoumávané rozhodnutí. Z těchto důvodů proto Soud obě stížnosti prohlásil za nepřijatelné pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy