© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 23. listopadu 2004 ve věci č. 59218/00 – Radimská proti České republice
Senát druhé sekce Soudu prohlásil jednomyslně výše uvedenou stížnost týkající se přiměřenosti délky řízení za zjevně neopodstatněnou.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelka podle zákona o mimosoudních rehabilitacích požádala o vydání několika nemovitostí v Brně a Třebíči; domnívala se, že došlo ke zboření několika staveb a rovněž i k zastavění pozemků stavbou ve vlastnictví státu. Z tohoto důvodu se dne 24. března 1992 obrátila na Ministerstvo financí, aby jí za tyto nemovitosti, které jí nemohly být vydány, poskytlo podle § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích finanční náhradu.
Třebaže mělo Ministerstvo financí na poskytnutí finanční náhrady za nevydané nemovitosti ze zákona lhůtu šesti měsíců ode dne doručení žádosti, již po sedmi dnech, tedy dne 31. března 1992, stěžovatelka podala u Městského soudu v Brně proti České republice zastoupené Ministerstvem financí žalobu na poskytnutí předmětné finanční náhrady za nevydané nemovitosti.
V lednu 1993 vyslovil městský soud svou místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Ten na žádost stěžovatelky v dubnu 1994 přerušil řízení do pravomocného skončení tří jiných restitučních věcí. V květnu 1997 nicméně obvodní soud rozhodl v přerušeném řízení pokračovat; stěžovatelka se proti tomu odvolala, v srpnu 1997 však odvolací soud rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatelka se pokračování v řízení dále bránila. V prosinci 1997 nicméně obvodní soud vydal usnesení, jímž ve stanovené lhůtě vyzval stěžovatelku k doplnění a upřesnění žaloby. Obvodní soud v březnu 1998 řízení zastavil s tím, že stěžovatelka nevyhověla jeho výzvě a žalobu náležitě nedoplnila. Stěžovatelka se proti rozhodnutí o zastavení řízení v červenci 1998 odvolala, odvolací soud však rozhodnutí obvodního soudu v srpnu 1998 potvrdil.
Třebaže proti rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možné podat dovolání, stěžovatelka v listopadu 1998 dovolání podala. Nejvyšší soud dovolání odmítl v květnu 1999 jako nepřípustné.
Stěžovatelka nakonec podala ústavní stížnost, v níž vyjádřila nesouhlas s postupem obecných soudů. Ústavní soud stížnost odmítl v prosinci 1999.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelka původně namítala jak porušení práva na spravedlivý proces, tak porušení práva na řízení v přiměřené lhůtě. Soud však v částečném rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 15. října 2002 prvně zmíněný aspekt stížnosti odmítl.
Pokud jde o právo na soudní řízení v přiměřené lhůtě, zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Soud předně s odkazem na rozsudek ve věci Hartman proti České republice (č. 53341/99, rozsudek ze dne 10. července 2003) odmítl námitku nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, kterou vnesla vláda.
Při hodnocení důvodnosti stížnosti Soud postupoval podle obvyklých kritérií. Řízení včetně období tří let a tří měsíců, kdy bylo přerušeno, trvalo celkem na čtyřech stupních soudní soustavy sedm let a osm měsíců. Soud konstatoval, že případ nebyl zvláště složitý a že předmět řízení nepředstavoval pro stěžovatelku naléhavý zájem nebo otázku životní důležitosti.
Stěžovatelka naopak sama přispěla k délce řízení svými žádostmi o odročení jednání nebo neúčastí na jednáních. Přestože tato odročení mohla být způsobena zdravotním stavem stěžovatelky nebo jejím věkem, jedná se nicméně o případ, kdy stát nemůže nést odpovědnost za následné prodloužení řízení. Na délku řízení mělo rovněž vliv prodloužení lhůty k doplnění žalobního návrhu. Konečně, stěžovatelčinu neochotu urychlit soudní řízení lze dovodit z jejího odvolání proti rozhodnutí o pokračování v přerušeném řízení.
V postupu vnitrostátních soudů nalezl Soud přibližně dvoje šestiměsíční průtahy, jinak však bylo v řízení postupováno obvyklým tempem.
Soud svá zjištění uzavřel s tím, že stížnost na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v aspektu práva na soudní řízení v přiměřené lhůtě je zjevně neopodstatněná, a prohlásil ji proto za nepřijatelnou.
Full & Egal Universal Law Academy