© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 3. září 2013 ve věci č. 58497/11 – Robineau a ostatní proti Francii
Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že stížnost, podle níž státní orgány v rozporu s jejich pozitivními závazky vyplývajícími z článku 2 Úmluvy nezabránily smrti M. R. (manžela, otce a syna stěžovatelů), je nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost.
(i) Okolnosti případu
V říjnu 2003 byl M. R., praktický lékař, zadržen v souvislosti s podezřením ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání. Bezprostředně po skončení dvoudenního zajištění na policii, během kterého M. R. odmítal přijímat potravu – psychiatr nicméně konstatoval, že M. R. netrpěl duševní poruchou, byl ve stabilní náladě a předmětné události nijak zvláště emočně neprožíval – byl za doprovodu dvou policistů předveden před státního zástupce, který proti M. R. následně oficiálně zahájil trestní stíhání. V příslušné budově soudu, v běžné a nijak nezabezpečené místnosti nacházející se v prvním patře, bylo M. R. umožněno setkat se svou advokátkou. Ta se na místo dostavila, eskortující policisté M. R. sejmuli pouta a za účelem zajištění důvěrnosti rozhovoru opustili místnost, přičemž dění v místnosti mohli sledovat pouze skrze prosklený výklenek. Asi po dvaceti minutách rozhovoru M. R. vstal, zamířil k oknu, z něhož (přibližně z výšky osmi až deseti metrů) vyskočil. V důsledku zranění krátce po pádu zemřel. V rámci vyšetřování incidentu bylo následně vyslechnuto několik policistů nacházejících se na chodbě před místností v rozhodné době, kteří shodně uvedli, že M. R. se před skokem z okna jevil jako klidný. Tuto skutkovou verzi potvrdila i advokátka M. R., přičemž připustila, že M. R. se zdál být unavený a zdrcený. Potvrdila, že policisté doprovázející M. R. místnost před rozhovorem opustili. Tito vypověděli, že tak učinili právě na žádost advokátky. Všechny vyslechnuté osoby se nakonec shodly na tom, že v daném případě se jednalo o sebevraždu.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelé, příbuzní M. R., namítali, že státní orgány v rozporu s jejich pozitivními závazky na poli článku 2 Úmluvy neochránily život M. R. tím, že nezabránily jeho sebevraždě. Podle stěžovatelů je nutné u předváděných osob počítat s možností, že se tyto osoby o sebevraždu pokusí, přičemž s ohledem na daný případ poukazovali mj. na závěry psychiatra, podle kterého byl M. R. z dané situace vyděšen, odmítal přijímat potravu a zaujal pozici člověka otřeseného závažností skutků, které jsou mu přičítány.
Soud připomenul svou ustálenou judikaturu, podle které z článku 2 Úmluvy vyplývá mj. také pozitivní závazek států přijmout nezbytná opatření za účelem ochrany života osob spadajících pod jejich jurisdikci, a to nejen vůči zásahům ze strany třetích osob, ale – za určitých okolností – i vůči sobě samým. Pokud se týče rizika sebevraždy osob zbavených svobody v rámci trestního řízení, tento závazek vzniká v situaci, kdy státní orgány v daném okamžiku věděly nebo měly vědět, že v případě dané osoby takové reálné a bezprostřední riziko existuje. Pro posouzení, zda v takovém případě státní orgány výše uvedený závazek splnily, je třeba posoudit, zda neopomenuly přijmout všechna rozumná opatření, aby příslušné riziko zmenšily či destruktivnímu jednání dané osoby zabránily. I v případě, že existence takového rizika není prokázána, mají bezpečnostní sbory povinnost přijmout určitá minimální preventivní opatření za účelem ochrany zdraví osob zbavených svobody (viz např. Eremiášová a Pechová proti České republice, č. 23944/04, rozsudek ze dne 16. února 2012, § 110 a Mižigárová proti Slovensku, č. 74832/01, rozsudek ze dne 14. prosince 2010, § 89). Ohledně osob zadržených policií Soud již v minulosti konstatoval, že tyto se, stejně jako osoby ve výkonu trestu, nacházejí ve srovnatelně zranitelném postavení a výše uvedené závazky státních orgánů zde proto platí bez rozdílu. Nezbytnost těch kterých opatření potom vyplývá z individuálních okolností případu a rozhodně nelze říci, že v případě osob zbavených svobody existuje obecné riziko sebepoškozování; státní orgány mají výše uvedenou povinnost „minimální obezřetnosti“ vyplývající z článku 2 Úmluvy pouze v situaci, kdy se mohou pokusu o sebevraždu důvodně obávat (Younger proti Spojenému království, č. 57420/00, rozhodnutí ze dne 7. ledna 2003).
Na základě skutkových okolností případu, zejména s ohledem na výpovědi svědků i závěry psychiatra, Soudu nedospěl k závěru, že si státní orgány rizika sebevraždy M. R. byly či měly být vědomy, přičemž argument, podle kterého M. R. v době zadržení odmítal stravu, pro opačný závěr Soudu nestačil. Při posouzení, zda státní orgány přijaly v době schůzky M. R. s jeho advokátkou minimální preventivní opatření za účelem ochrany zadrženého, hrála pro závěr Soudu klíčovou roli skutečnost, že eskortující policisté opustili místnost za účelem zajištění důvěrnosti rozhovoru, přičemž zadrženého mohli dále sledovat. K námitce stěžovatelů, podle kterých se měl rozhovor odehrávat v zabezpečené místnosti, Soud připustil, že v daném případě bylo vhodné, aby existoval jasný právní rámec, který by stanovil pravidla pro zajištění bezpečnosti předváděné osoby tak, aby posouzení psychického stavu zadrženého a existence rizika sebevraždy nespočívalo toliko na eskortujících policistech. S ohledem na své závěry ohledně vědomí policistů o existenci rizika sebevraždy však Soud přesto nedospěl k závěru, že příslušná preventivní opatření byla nedostatečná. Projednávanou věc odlišil od případu Eremiášová a Pechová (rozsudek cit. výše), kde policisté zjevně přijali určitá opatření, ze kterých bylo lze vyvodit, že s možností útěku zadrženého počítali. Na rozdíl od posledně zmíněného případu, kdy zadržený byl pod plnou kontrolou policistů, kteří jej v době incidentu vedli z toalet do jiné místnosti, došlo nakonec v projednávané věci k incidentu v době důvěrného rozhovoru s advokátkou. Stížnost byla proto podle Soudu zjevně neopodstatněná.
Full & Egal Universal Law Academy