Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 5. července 2022 ve věci č. 31576/19 – Roth proti Německu
Výbor třetí sekce Soudu jednomyslně odmítl stížnost, v níž stěžovatel namítal porušení práva na respektování korespondence dle článku 8 Úmluvy, jakož i práva na přístup k soudu a zásady rovnosti zbraní ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy kvůli neumožnění používání počítače ve věznici pro účely sepisování podání a snazší reintegraci do společnosti, a to zčásti pro zjevnou neopodstatněnost a z části pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel si od roku 1997 odpykává trest odnětí svobody na doživotí. V roce 2017 požádal vězeňské orgány o možnost koupit si vlastní počítač, anebo používat počítače věznice, aby mohl sepisovat a tisknout svá rozsáhlá podání k úřadům a soudům. Připojení k internetu nepožadoval a souhlasil s veškerými nezbytnými bezpečnostními opatřeními. Vnitrostátní orgány žádost zamítly s odůvodněním, že používání počítače by se mohli domáhat i ostatní vězni a jednalo by se o neúměrné bezpečnostní riziko, jelikož v počítači by mohly být uloženy a sdíleny mezi vězni nebo s osobami mimo věznici informace o únikových cestách, zakázaných kontaktech mimo věznici či mezi vězni, prodeji drog apod. Kontrola ze strany vězeňských orgánů by přitom byla časově náročná, resp. v praxi nemožná. Zároveň stěžovatel dosud využíval elektrický psací stroj a v minulosti již absolvoval kurz používání výpočetní techniky.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že zákaz používat počítač k vyřizování korespondence za účelem ochrany jeho práv a umožnění jeho opětovného začlenění do moderní společnosti porušuje právo na respektování korespondence.
Soud připomněl, že článek 8 Úmluvy nezaručuje vězňům volbu konkrétních psacích pomůcek pro jejich komunikaci se soudy, ani právo komunikovat s vnějším světem prostřednictvím konkrétních zařízení (zejména on-line zařízení). Uvedené platí tím spíše, mají-li k dispozici možnosti kontaktu prostřednictvím alternativních prostředků [Ciupercescu proti Rumunsku (č. 3), č. 41995/14 a 50276/15, rozsudek ze dne 7. ledna 2020, § 105]. I pokud by bylo možné u stěžovatele uvažovat o zásahu do jeho práva na respektování korespondence, dle Soudu k němu došlo v souladu se zákonem o výkonu trestů a zásah sloužil k prevenci zločinnosti a narušování pořádku ve vězení. K nezbytnosti zásahu Soud uvedl, že dle vnitrostátního práva vězni neměli právo používat počítač pro korespondenci s úřady a soudy. Vnitrostátní orgány také podrobně vysvětlily, proč možnost ukládat informace do počítače představovala bezpečnostního riziko, že kontroly počítačů vězňů by v praxi nebyly proveditelné a že stěžovatel využívá alternativní prostředky (psací stroj). Uznaly sice význam zájmu stěžovatele na přístupu k soudu, ale shledaly, že vzdor zákazu používání počítače vedl řadu řízení před vnitrostátními orgány. Dle Soudu tak vnitrostátní orgány odůvodnily zákaz používání počítače relevantními a dostatečnými důvody. Tento zákaz byl přiměřený sledovaným cílům za okolností dané věci. Stran nezbytnosti zásahu, pokud jde o stěžovatelem tvrzené usnadnění opětovného začlenění do společnosti, Soud znovu přisvědčil vnitrostátním orgánům, že s používáním počítače jsou spojena bezpečnostní rizika a že stěžovatel již absolvoval počítačový kurz ve věznici. Za okolností dané věci tak nevyhovění jeho žádosti bylo i zde přiměřené sledovanému cíli.
Ve vztahu k článku 8 Úmluvy proto Soud odmítl stížnost pro zjevnou neopodstatněnost na základě čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy.
K tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel rovněž namítal, že kvůli neumožnění používání počítače k sepisování podání mu bylo odepřeno právo na přístup k soudu a porušena zásada rovnosti zbraní, a to jak v rámci projednávané věci, tak i k budoucím řízení.
Soud připustil, že sepisování podání na psacím stroji může být pro stěžovatele zatěžující a časově náročnější ve srovnání s psaním na počítači. Nicméně to stěžovateli nebránilo podat jeho žádost a činit vyjádření k soudům na vnitrostátní úrovni. Jeho přístup k soudu v daném řízení tak nebyl omezen po právní ani faktické stránce. Pokud jde o respektování zásady rovnosti zbraní, stěžovatel nedoložil, že mu nebyla poskytnuta přiměřená příležitost hájit svou věc za podmínek, které by jej neuvedly do podstatného znevýhodnění oproti druhé straně (Regner proti České republice, č. 35289/11, rozsudek velkého senátu ze dne 19. září 2017, § 146). K případné těžkopádnosti vedení budoucích soudních řízeních Soud poznamenal, že stěžovatel nevyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy.
Ve vztahu k článku 6 odst. 1 Úmluvy proto Soud jednak odmítl stížnost pro zjevnou neopodstatněnost na základě čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy, jednak pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy ve smyslu čl. 35 odst. 1 Úmluvy.