ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (sedmého senátu)
12. února 2015 ( *1 )
„Kasační opravný prostředek — Rozhodnutí Komise ukládající vrácení finanční podpory — Splnění povinností vyplývajících z rozsudku Tribunálu Evropské unie — Rozlišování mezi úroky z prodlení a kompenzačními úroky — Výpočet úroků“
Ve věci C‑336/13 P,
jejímž předmětem je kasační opravný prostředek na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie, podaný dne 19. června 2013,
Evropská komise, zastoupená F. Dintilhacem, G. Wilmsem a G. Zavvosem, jako zmocněnci,
účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka),
přičemž další účastnicí řízení je:
IPK International – World Tourism Marketing Consultants GmbH, se sídlem v Mnichově (Německo), zastoupená C. Pitschasem, Rechtsanwalt,
žalobkyně v prvním stupni,
SOUDNÍ DVŮR (sedmý senát),
ve složení J.‑C. Bonichot, předseda senátu, A. Arabadžev a J. L. da Cruz Vilaça (zpravodaj), soudci,
generální advokát: Y. Bot,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 4. září 2014,
vydává tento
Rozsudek
1
Evropská komise se svým kasačním opravným prostředkem domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ve věci IPK International v. Komise (T‑671/11, EU:T:2013:163, dále jen „napadený rozsudek“), kterým Tribunál zrušil rozhodnutí Komise ze dne 14. října 2011 [ENTR/R1/HHO/lsa – entre.r.l(2011)1183091] (dále jen „sporné rozhodnutí) v rozsahu, v němž částku úroků, které mají být vyplaceny společnosti IPK International – World Tourism Marketing Consultants GmbH (dále jen „IPK“) omezuje na 158618,27 eura.
Skutečnosti předcházející sporu
2
Projednávaný spor zapadá do série sporů mezi účastnicemi tohoto řízení, které řešil Tribunál a Soudní dvůr již od roku 1994. Tyto spory vycházejí z rozhodnutí Komise ze dne 4. srpna 1992 o poskytnutí finanční podpory společnosti IPK. Téměř třináct let po přijetí tohoto rozhodnutí zrušila Komise na základě procesních vad poskytnutí této finanční podpory rozhodnutím ze dne 13. května 2005. Tento orgán následně vydal dne 4. prosince 2006 inkasní příkaz, na jehož základě uhradila společnost IPK dne 15. května 2007 částku 318000 eur, navýšenou o úroky z prodlení.
3
Rozsudkem IPK International v. Komise (T‑297/05, EU:T:2011:185) Tribunál uvedené rozhodnutí Komise ze dne 13. května 2005 zrušil. Shledal, že Komise sice právem konstatovala procesní vady, které v zásadě odůvodňovaly zrušení uvedené finanční podpory. Uvedené rozhodnutí však muselo být zrušeno z důvodu nedodržení promlčecí lhůty.
4
V důsledku toho požádala společnost IPK dopisem ze dne 27. července 2011 Komisi o vrácení uhrazených částek. Předmětná částka se skládala ze tří dílů, a sice prvního dílu ve výši 212000 eur nevyplacených společnosti IPK, tj. 40 % finanční podpory poskytnuté v roce 1992, druhého dílu ve výši 318000 eur, který společnost IPK mezitím vrátila, tj. 60 % uvedené finanční podpory, a třetího dílu ve výši 31961,63 eura odpovídající úrokům z prodlení, které společnost IPK zaplatila Komisi při vrácení druhého dílu. Společnost IPK rovněž požádala o zaplacení úroků z prodlení od 1. ledna 1994 za první díl a od 18. května 2007, tedy ode dne následujícího po dni, kdy společnost IPK vrátila již vyplacené částky spolu s úroky z prodlení, pokud jde o druhý díl.
5
Dne 14. října 2011 přijala Komise sporné rozhodnutí, v němž uvedla celkovou částku, která měla být uhrazena společnosti IPK, a doručila je společnosti IPK, přičemž tato částka zahrnovala úroky, které byly kvalifikovány jako „kompenzační“. Tyto úroky, ve výši 158618,27 eura, byly vypočteny podle úrokové sazby Evropské centrální banky (ECB) a Evropského měnového institutu (EMI), předchůdce ECB, pro hlavní refinanční operace. Komise dále uvedla, že tyto úroky z částek 318000 eur a 31 961,63 eura vypočetla od 18. května 2007 a z částky 212000 eur od 1. ledna 1994, a to až do 31. října 2011.
6
Dopisem ze dne 17. října 2011 zpochybnila společnost IPK legalitu sporného rozhodnutí a požádala, aby jí byl sdělen zejména právní základ uvedeného rozhodnutí, jakož i odůvodnění pro kvalifikaci předmětných úroků jako „kompenzační“, a nikoli „z prodlení“.
7
Dopisem ze dne 25. října 2011 Komise především uvedla, že sporné rozhodnutí bylo přijato na základě článku 266 SFEU. Navíc tvrdila, že neměla povinnost zaplatit úroky z prodlení, ale že z judikatury vyvodila svoji povinnost zaplatit kompenzační úroky v souladu se zrušujícím rozsudkem.
Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek
8
Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 22. prosince 2011 podala společnost IPK žalobu na neplatnost sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž částka úroků, které jí byly přiznány, činí pouze 158618,27 eura. Uplatnila jediný žalobní důvod vycházející z porušení článku 266 SFEU, kterým zpochybnila výpočet úroků provedený Komisí.
9
Tribunál napadeným rozsudkem žalobě společnosti IPK vyhověl.
10
Z bodu 27 napadeného rozsudku vyplývá, že podle tvrzení společnosti IPK uznala Komise sporným rozhodnutím svoji povinnost zaplatit uvedené společnosti od 1. ledna 1994 úroky z prvního dílu a od 18. května 2007 úroky ze zbylých dvou dílů. Společnost IPK v tomto ohledu uvedla, že uvedená povinnost Komise nebyla předmětem projednávaného sporu, takže sporné rozhodnutí v tomto rozsahu nabylo právní moci. V bodě 33 uvedeného rozsudku Tribunál konstatoval, že Komise na jednání uznala svůj dluh vůči společnosti IPK ve výši 158618,27 eura z titulu kompenzačních úroků.
11
V bodě 34 napadeného rozsudku měl Tribunál za to, že argumentace Komise, jejíž podstatou je jednak to, že společnost IPK není věřitelem v dobré víře, a jednak to, že Tribunál v rozsudku IPK International v. Komise (EU:T:2011:185) konstatoval zaviněné protiprávní jednání společnosti IPK, nemění nic na existenci hlavní pohledávky ani na skutečnosti, že Komise dluží úroky.
12
V bodě 36 napadeného rozsudku Tribunál připomněl, že předmětné úroky měly být bez ohledu na jejich pojmenování vypočteny na základě úrokové sazby ECB pro hlavní refinanční operace navýšené o dva body. Upřesnil, že toto paušální navýšení je vedeno snahou zabránit bezdůvodnému obohacení, a poté dospěl v bodě 39 uvedeného rozsudku k závěru, že Komise nesprávně nenavýšila sazbu kompenzačních úroků.
13
Pokud jde o úroky z prodlení, Tribunál v bodě 41 napadeného rozsudku připomněl, že „ustálen[á] judikatur[a] uzn[ala] bezpodmínečnou povinnost Komise zaplatit úroky z prodlení zejména v případech, kdy zapříčinila vznik mimosmluvní odpovědnosti na straně Unie, za období následující po vynesení rozsudku, jímž byla tato odpovědnost konstatována [...], jakož i v případě vrácení bezdůvodného obohacení v návaznosti na zrušující rozsudek“. Dále konstatoval, že Komise během ústní části řízení uznala, že dluží úroky z prodlení plynoucí od vynesení rozsudku IPK International v. Komise (EU:T:2011:185), a poté dospěl k závěru, že Komise měla povinnost připojit k hlavní dlužné částce úroky z prodlení, které v projednávaném případě vzhledem k dohodě účastnic v tomto bodě plynou od 15. dubna 2011, a to bez ohledu na skutečnost, že sporné rozhodnutí je jediným právním základem pro dotyčnou hlavní pohledávku.
14
Tribunál v bodě 42 napadeného rozsudku uvedl, že „Komise měla rovněž povinnost vyčíslit úroky z prodlení na základě hlavní dlužné částky navýšené o dříve vzniklé kompenzační úroky“.
Návrhová žádání účastnic řízení před Soudním dvorem
15
Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:
—
napadený rozsudek zrušil,
—
žalobu podanou společností IPK zamítl a
—
této společnosti uložil náhradu nákladů řízení v obou stupních.
16
Společnost IPK navrhuje, aby kasační opravný prostředek Komise byl zamítnut a aby byla posledně zmíněné uložena náhrada nákladů řízení.
Ke kasačnímu opravnému prostředku
17
Komise uplatňuje na podporu svého kasačního opravného prostředku šest důvodů, které vycházejí z toho, že je napadený rozsudek stižen zaprvé nesprávným právním posouzením plynoucím z nezohlednění judikatury Soudního dvora v oblasti kompenzačních úroků, zadruhé nezohledněním judikatury ohledně rozlišování mezi kompenzačními úroky a úroky z prodlení, zatřetí nesprávným právním posouzením ohledně kapitalizace kompenzačních úroků a výpočtu úroků z prodlení od15. dubna 2011, začtvrté nesprávným výkladem sporného rozhodnutí a dřívějšího rozsudku Tribunálu, jakož i zkreslením skutkového stavu, zapáté nedostatečným a rozporuplným odůvodněním a nakonec zašesté nesprávným uplatněním unijních právních zásad v oblasti bezdůvodného obohacení.
18
První, druhý a čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku se týkají právního základu předmětné pohledávky a uplatnění judikatury týkající se kompenzačních úroků. Vzhledem k tomu, že otázka dlužných úroků je úzce spjata s otázkou právního základu platební povinnosti Komise, je tyto důvody třeba zkoumat společně.
K nesprávnému právnímu posouzení týkajícího se právního základu pohledávky a uplatnění judikatury týkající se kompenzačních úroků
Argumentace účastnic řízení
19
Komise poukazuje na nesprávné právní posouzení, které podle ní vyplývá z toho, že Tribunál nezohlednil judikaturu použitelnou v oblasti kompenzačních úroků. Tribunál podle ní nerespektoval judikaturu Soudního dvora, plynoucí zejména z rozsudku Mulder a další v. Rada a Komise (C‑104/89 a C‑37/90, EU:C:2000:38, bod 214), ani judikaturu Tribunálu, plynoucí zejména z rozsudku Agraz a další v. Komise (T‑285/03, EU:T:2008:526, bod 50), podle které kompenzační úroky mají kompenzovat inflaci zjištěnou v členském státě, kde má věřitel bydliště nebo sídlo, tím, že nahradí ztráty způsobené měnovým znehodnocením.
20
Komise dále tvrdí, že Tribunál nezohlednil judikaturu týkající se rozlišování mezi kompenzačními úroky a úroky z prodlení. Tribunál měl totiž přihlédnout k rozdílným funkcím, které plní tyto dva druhy úroků, v tom smyslu, že měl stanovit vyšší sazbu u úroků z prodlení. Tyto úroky mají za cíl přimět dlužníka, aby co nejrychleji uhradil svůj dluh, kdežto kompenzační úroky mají vyrovnat ztrátu na hodnotě majetku.
21
Komise konečně tvrdí, že Tribunál vycházel z nesprávného výkladu sporného rozhodnutí a dřívějšího rozsudku, jakož i ze zkresleného skutkového stavu.
22
Komise připouští, že ve sporném rozhodnutí i na jednání uznala svoji povinnost uhradit pohledávku plynoucí z původního rozhodnutí o poskytnutí podpory „obnoveného“ rozsudkem IPK International v. Komise (EU:T:2011:185) ze dne 15. dubna 2011. Má však za to, že její platební povinnost vyplývá přímo z povinnosti vyhovět výše uvedenému rozsudku, a že Tribunál tedy dospěl k chybnému závěru, že sporné rozhodnutí v rozsahu, v němž představuje „uznání dluhu“, je jediným právním základem povinnosti zaplatit hlavní částku a úroky. Tribunál měl shledat, že tato platební povinnost vyplývá z článku 266 SFEU.
23
Společnost IPK má za to, že si Komise vykládá napadený rozsudek nesprávně, neboť Tribunál nezpochybnil skutečnost, že kompenzační úroky slouží k vyrovnání měnového znehodnocení. Společnost IPK kromě toho tvrdí, že měnové znehodnocení není jediným faktorem, který je třeba použít při výpočtu kompenzačních úroků. Tyto úroky též slouží k náhradě ušlého zisku nebo též k zamezení bezdůvodnému obohacení.
24
Společnost IPK je též názoru, že skutečnost, že by výpočet byl u obou druhů předmětných úroků v zásadě stejný, nebrání tomu, aby každým z těchto úroků byla přiznána vlastní funkce. Kromě toho existuje ve výpočtu obou těchto druhů úroků věcný rozdíl, neboť kompenzační úroky se vypočítávají výlučně na základě hlavní pohledávky, kdežto úroky z prodlení se vypočítávají z uvedeného základu navýšeného o kompenzační úroky splatné ke dni vynesení rozsudku.
25
Společnost IPK konečně připouští, že Tribunál měl vycházet z článku 266 SFEU. Má však za to, že toto nesprávné právní posouzení nemá na výpočet předmětných úroků žádný dopad.
Závěry Soudního dvora
26
V bodech 34 a 41 napadeného rozsudku Tribunál shledal, že sporné rozhodnutí je jediným právním základem dotyčné hlavní pohledávky.
27
Je však třeba připomenout, že čl. 264 první pododstavec SFEU stanoví, že je-li žalobě na neplatnost vyhověno, je napadený akt prohlášen za neplatný od počátku.
28
V projednávané věci měl rozsudek IPK International v. Komise (EU:T:2011:185) ze dne 15. dubna 2011, kterým Tribunál zrušil rozhodnutí Komise ze dne 13. května 2005 zmíněné v bodě 2 tohoto rozsudku, za účinek to, že došlo k obnovení rozhodnutí o poskytnutí sporné finanční podpory ze dne 4. srpna 1992.
29
Z článku 266 prvního pododstavce SFEU navíc vyplývá, že orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, je povinen přijmout opatření vyplývající z rozsudku, kterým byl tento akt prohlášen za neplatný od počátku. To vede zejména k úhradě dlužných částek a k vrácení bezdůvodného obohacení, jakož i k zaplacení úroků z prodlení.
30
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že úhrada úroků z prodlení je opatřením vyplývajícím ze zrušujícího rozsudku ve smyslu čl. 266 prvního pododstavce SFEU, neboť slouží k paušální náhradě ztráty požitků plynoucích z pohledávky a k přimění dlužníka, aby co nejrychleji splnil povinnosti vyplývající ze zrušujícího rozsudku.
31
Z výše uvedeného vyplývá, že povinnost Komise uhradit hlavní pohledávku spolu s úroky nemá svůj základ ve výkonu sporného rozhodnutí, nýbrž ve vyhovění rozsudku IPK International v. Komise (EU:T:2011:185) ze dne 15. dubna 2011 na základě článku 266 SFEU.
32
Je tudíž třeba dospět k závěru, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že v bodech 34 a 41 napadeného rozsudku shledal, že sporné rozhodnutí je jediným základem dotyčné pohledávky.
33
Výtky směřující proti nadbytečnému odůvodnění rozhodnutí Tribunálu však nemohou vést ke zrušení tohoto rozhodnutí, a nejsou tedy relevantní (v tomto smyslu viz rozsudky Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran, C‑27/09 P, EU:C:2011:853, bod 79, a Maďarsko v. Komise, C‑31/13 P, EU:C:2014:70, bod 82).
34
V projednávané věci přitom odůvodnění obsažené v bodě 34 napadeného rozsudku podává odpověď na žalobní důvod Komise vycházející z toho, že věřitel nebyl v dobré víře. Konkrétně poslední věta tohoto bodu, v níž Tribunál uvádí, že sporné rozhodnutí je jediným právním základem pro dotyčnou hlavní pohledávku, je uvozena výrazem „z toho dále vyplývá“ a ukončuje stručnou analýzu rozsudku IPK International v. Komise (EU:T:2011:185) ze dne 15. dubna 2011, jejímž účelem je prokázat, že přístup Komise vychází z nesprávného výkladu tohoto rozsudku. Tato poslední věta je tedy uvedena pouze pro úplnost.
35
Obdobně v bodě 41 napadeného rozsudku Tribunál završuje svoji argumentaci ohledně povinnosti Komise zaplatit úroky z prodlení od vynesení rozsudku IPK International v. Komise (EU:T:2011:185) ze dne 15. dubna 2011, přičemž uvádí, jak bylo zmíněno v bodě 34 napadeného rozsudku, že tento závěr platí bez ohledu na skutečnost, že sporné rozhodnutí je jediným právním základem pro dotyčnou hlavní pohledávku.
36
Vzhledem k tomu, že důvod kasačního opravného prostředku týkající se v zásadě právního základu předmětné pohledávky směřuje proti důvodům, které byly uvedeny pouze pro úplnost, musí být tedy jako irelevantní zamítnut.
37
Kromě toho, jak uvedl generální advokát v bodě 93 stanoviska, přiznání kompenzačních úroků nespadá do rámce opatření ke splnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku ve smyslu čl. 266 prvního pododstavce SFEU, nýbrž spadá do působnosti druhého pododstavce zmíněného článku 266, který odkazuje na článek 340 SFEU, tj. na spory vzniklé z mimosmluvní odpovědnosti Unie (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Brazzelli Lualdi a další, C‑136/92 P, EU:C:1994:211, bod 42). Tato kategorie úroků totiž slouží ke kompenzaci uplynutí času do soudního zhodnocení výše škody, nezávisle na jakémkoli prodlení přičitatelném dlužníku.
38
Z výše uvedeného vyplývá, že Tribunál dospěl k nesprávnému závěru, že Komise dlužila úroky kvalifikované jako „kompenzační“, ačkoli v rámci splnění povinností vyplývajících z rozsudku IPK International v. Komise (EU:T:2011:185) ze dne 15. dubna 2011 na základě čl. 266 prvního pododstavce SFEU mohly být přiznány pouze úroky z prodlení.
39
V důsledku toho musí být důvody kasačního opravného prostředku, které se v zásadě týkají uplatnění judikatury týkající se kompenzačních úroků, zamítnuty jako irelevantní.
K nesprávnému právnímu posouzení týkajícího se kapitalizace kompenzačních úroků a výpočtu úroků z prodlení od 15. dubna 2011
Argumentace účastnic řízení
40
Tento třetí důvod kasačního opravného prostředku lze rozdělit do dvou částí. V rámci jedné části tohoto důvodu zpochybňuje Komise jí uloženou povinnost zaplatit úroky z prodlení od 15. dubna 2011.
41
Navrhovatelka zdůrazňuje, že úroky z prodlení lze v zásadě vymáhat po zaslání výzvy, která je v případě odsouzení nahrazena výrokem Tribunálu. Bez tohoto odsouzení by Tribunál nemohl zpětně uložit povinnost k zaplacení takovýchto úroků. Komise tímto zpochybňuje skutečnost, že za výchozí bod vzniku povinnosti zaplatit úroky z prodlení byl stanoven 15. duben 2011, jelikož tato povinnost měla vyplynout výlučně ze sporného rozhodnutí, a nikoli z rozsudku IPK International v. Komise (EU:T:2011:185) ze dne 15. dubna 2011.
42
Konečně zohlednění uvedeného data je podle navrhovatelky v rozporu se stanoviskem Tribunálu, který rozhodl, že povinnost vrátit příslušné částky plyne pouze ze sporného rozhodnutí, které bylo přijato dne 14. října 2011.
43
V rámci druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že Tribunál nemohl uložit povinnost kapitalizace kompenzačních úroků, neboť v rozsudku IPK International v. Komise (EU:T:2011:185) ze dne 15. dubna 2011 není povinnost ke kapitalizaci těchto úroků výslovně uložena.
44
Společnost IPK má za to, že jediným cílem posledně zmíněného rozsudku byl přezkum legality sporného rozhodnutí. Skutečnost, že Tribunál neposoudil právní následky plynoucí z tohoto rozsudku, nezbavuje Komisi povinnosti zaplatit jak úroky z prodlení, tak kompenzační úroky. Tato společnost dále připomíná, že během ústní části řízení před Tribunálem uznala Komise svoji povinnost zaplatit úroky z prodlení od 15. dubna 2011.
45
Společnost IPK dodává, že by úroky z prodlení měly být vypočteny z částky hlavního dluhu navýšené o kompenzační úroky, které vznikly do vynesení uvedeného rozsudku.
Závěry Soudního dvora
46
Pokud jde o tvrzené nesprávné právní posouzení, které se týkalo povinnosti zaplatit úroky z prodlení od 15. dubna 2011, je třeba zdůraznit, že během ústní části řízení před Tribunálem Komise uznala, že je povinna zaplatit úroky z prodlení, a to od výše uvedeného data.
47
Pravomoc Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku je však omezena na posouzení právního řešení žalobních důvodů projednávaných před soudem prvního stupně. Účastník řízení tedy v zásadě nemůže před Soudním dvorem poprvé uplatnit důvod, který nepředložil u Tribunálu, protože by to znamenalo, že by Soudní dvůr mohl přezkoumávat legalitu řešení přijatého Tribunálem ve vztahu k důvodům, které Tribunál neprojednával (v tomto smyslu viz rozsudek Německo v. Komise, C‑544/09 P, EU:C:2011:584, bod 63). Z toho vyplývá, že část důvodu, která byla uplatněna poprvé v tomto rámci, musí být považována za nepřípustnou (v tomto smyslu viz rozsudek FENIN v. Komise, C‑205/03 P, EU:C:2006:453, bod 22).
48
Vzhledem k tomu, že část třetího důvodu kasačního opravného prostředku, která vychází z nesprávného právního posouzení, jež se týkalo povinnosti přiznat úroky z prodlení od 15. dubna 2011, je nová, je třeba ji pro nepřípustnost odmítnout.
49
Pokud jde o nesprávné právní posouzení ohledně kapitalizace úroků, z bodů 37 a 38 tohoto rozsudku vyplývá, že úroky, jež v projednávané věci dluží Komise, nemohou být kvalifikovány jako kompenzační.
50
Jak zdůraznil generální advokát v bodě 117 stanoviska, tyto úroky nepředstavují dodatečnou škodu, která se připojuje k hlavní pohledávce a sama vytváří úroky.
51
Kapitalizace úroků, jak ji uložil Tribunál v bodě 42 napadeného rozsudku, v rozsahu, v němž se zakládá na kompenzační povaze dříve vzniklých úroků, tedy vychází z nesprávného právního posouzení.
52
Důvodu kasačního opravného prostředku uplatněnému Komisí je tedy v rozsahu, v němž se vztahuje ke kapitalizaci úroků, třeba vyhovět.
53
I když odůvodnění rozsudku Tribunálu vykazuje porušení unijního práva, ale jeho výrok se z jiných právních důvodů jeví jako opodstatněný, nemůže takové porušení vést ke zrušení tohoto rozsudku a je třeba nahradit odůvodnění (v tomto smyslu viz rozsudek Comitato „Venezia vuole vivere“ a další v. Komise, C‑71/09 P, C‑73/09 P a C‑76/09 P, EU:C:2011:368, bod 118 a citovaná judikatura).
54
Nicméně, jak uvedl generální advokát v bodě 120 stanoviska, v projednávané věci nelze nalézt žádnou zvláštní okolnost, která by odůvodňovala kapitalizaci úroků z prodlení dlužených společnosti IPK.
55
Za těchto podmínek musí být třetí důvod kasačního opravného prostředku v části, v níž vychází z nesprávného právního posouzení vyplývajícího z kapitalizace úroků, shledán opodstatněným a ve zbývající části musí být prohlášen nepřípustným.
K nedostatečnosti a rozporuplnosti odůvodnění
Argumentace účastnic řízení
56
V rámci pátého důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že Tribunál neodpověděl na její argumenty ohledně částky úroků, neboť se v tomto ohledu omezil na odkaz na příslušnou judikaturu. Tribunál si navíc odporuje v tom, že na jedné straně uvedl, že kompenzační úroky mají sloužit k vyrovnání měnového znehodnocení v důsledku inflace, a na druhé straně paušálně stanovil výši přiznaných kompenzačních úroků.
57
Pokud jde o úroky z prodlení, Komise též Tribunálu vytýká, že odůvodnění jeho rozsudku je rozporuplné v tom, že za počátek výplaty těchto úroků považuje 15. duben 2011, přičemž zároveň uvádí, že sporné rozhodnutí je jediným právním základem platební povinnosti Komise.
58
Společnost IPK je názoru, že odůvodnění napadeného rozsudku není rozporuplné ani nedostatečné.
Závěry Soudního dvora
59
Pokud jde zaprvé o odůvodnění napadeného rozsudku týkajícího se výpočtu kompenzačních úroků, je třeba podotknout, jak to učinil i generální advokát v bodech 98 a 99 stanoviska, že Tribunál bod po bodu odpověděl na argumenty, které před ním uplatnila Komise.
60
Argument vycházející z nedostatečnosti odůvodnění týkajícího se výpočtu kompenzačních úroků musí být tedy jako neopodstatněný odmítnut.
61
Kromě toho z bodů 37 a 38 tohoto rozsudku vyplývá, že úroky dotčené v projednávané věci nesmí být kvalifikovány jako kompenzační.
62
Argument vycházející z toho, že odůvodnění napadeného rozsudku je v části týkající se výpočtu kompenzačních úroků rozporuplné, musí být tudíž jako irelevantní odmítnut.
63
Pokud jde dále o vadu, kterou je údajně stižen tento rozsudek a která spočívá v rozporuplnosti odůvodnění ohledně výpočtu úroků z prodlení, z bodů 31 a 32 tohoto rozsudku vyplývá, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že shledal, že sporné rozhodnutí je jediným právním základem pro dotyčnou hlavní pohledávku.
64
Nesprávné právní posouzení, jehož se dopustí Tribunál v souvislosti s povinností uvést odůvodnění, však nemůže vést ke zrušení napadeného rozsudku, pokud se jeho výrok jeví být opodstatněným z jiných právních důvodů (v tomto smyslu viz rozsudky Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, EU:C:1998:154, bod 47, jakož i Biret a Cie v. Rada, C‑94/02 P, EU:C:2003:518, bod 63).
65
Z bodu 41 napadeného rozsudku přitom vyplývá, že sama Komise během ústní části řízení před Tribunálem uznala, že dluží úroky z prodlení od vynesení rozsudku IPK International v. Komise (EU:T:2011:185) ze dne 15. dubna 2011, takže Tribunál při rozhodnutí, že předmětné úroky jsou dlužné ode dne tohoto vynesení, vycházel z dohody účastnic řízení.
66
Argument vycházející z rozporuplnosti odůvodnění ohledně výpočtu úroků z prodlení, kterou je stižen napadený rozsudek, musí být tudíž jako irelevantní odmítnut.
67
Pátý důvod kasačního opravného prostředku je proto třeba zamítnout.
K nesprávnému právnímu posouzení týkajícího se uplatnění unijních právních zásad v oblasti bezdůvodného obohacení
Argumentace účastnic řízení
68
V rámci šestého důvodu kasačního opravného prostředku Komise zpochybňuje navýšení úrokové sazby stanovené ECB o dva body. Tribunál se podle ní dopustil jak nesprávného posouzení skutkového stavu, neboť nedošlo k obohacení Komise, tak nesprávného právního posouzení, neboť úhrada kompenzačních úroků má za cíl vyhnout se ochuzení věřitele, a nikoli předejít obohacení dlužníka.
69
Navrhovatelka dodává, že by paušální uplatnění sazby pro hlavní refinancování, navýšené o dva body, vedlo k ochuzení Unie ve prospěch věřitele, který nebyl v dobré víře, což by bylo v rozporu s obecnými zásadami unijního práva v oblasti bezdůvodného obohacení.
70
Podle společnosti IPK je účelem přiznání kompenzačních úroků kromě vyrovnání měnového znehodnocení i předcházet bezdůvodnému obohacení.
Závěry Soudního dvora
71
Z bodů 29 až 31 tohoto rozsudku vyplývá, že povinnost Komise k úhradě úroků z prodlení vyplývá z čl. 266 prvního pododstavce SFEU. Komise proto nemůže důvodně tvrdit, že by splnění této povinnosti vedlo k bezdůvodnému obohacení společnosti IPK.
72
V důsledku toho musí být šestý důvod kasačního opravného prostředku zamítnut jako neopodstatněný.
73
Vzhledem k výše uvedeným úvahám je třeba napadený rozsudek zrušit pouze v rozsahu, v němž ukládá povinnost stanovit úroky z prodlení, které Komise dluží společnosti IPK, na základě hlavní částky pohledávky navýšené o dříve vzniklé úroky. Ve zbývající části se kasační opravný prostředek zamítá.
K vrácení věci Tribunálu
74
Podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr v případě zrušení rozhodnutí Tribunálu vrátit věc zpět Tribunálu k rozhodnutí, nebo vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje.
75
V projednávané věci má Soudní dvůr za to, že má všechny nezbytné poznatky pro rozhodnutí o kapitalizaci úroků požadované společností IPK.
76
Jak bylo uvedeno v bodě 54 tohoto rozsudku, není namístě vyhovět žádosti o kapitalizaci úroků dlužených společnosti IPK. Úroky z prodlení, které Komise dluží společnosti IPK, tudíž musí být vypočteny pouze na základě hlavní částky dotyčné pohledávky a plynou až do úplného splnění povinností vyplývajících z rozsudku IPK International v. Komise (EU:T:2011:185) ze dne 15. dubna 2011.
K nákladům řízení
77
Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora, je‑li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení. Podle čl. 138 odst. 1 téhož jednacího řádu, který je podle čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu použitelný na řízení o kasačním opravném prostředku, se účastníku řízení, který neměl ve věci úspěch, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Článek 138 odst. 3 uvedeného jednacího řádu stanoví, že pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch, nese každý z nich vlastní náklady.
78
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci měly obě účastnice řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, je třeba rozhodnout, že každá z nich ponese vlastní náklady řízení v tomto stupni.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto:
1)
Rozsudek Tribunálu Evropské unie IPK International v. Komise (T‑671/11, EU:T:2013:163) se zrušuje v rozsahu, v němž uložil povinnost stanovit úroky z prodlení, které Evropská komise dluží společnosti IPK International – World Tourism Marketing Consultants GmbH, na základě hlavní částky pohledávky navýšené o dříve vzniklé úroky.
2)
Ve zbývající části se kasační opravný prostředek zamítá.
3)
Úroky z prodlení, které Evropská komise dluží společnosti IPK International – World Tourism Marketing Consultants GmbH, musí být vypočteny pouze na základě hlavní částky pohledávky.
4)
Evropská komise a společnost IPK International – World Tourism Marketing Consultants GmbH ponesou vlastní náklady řízení v tomto stupni.
Podpisy.
( *1 ) – Jednací jazyk: němčina.
Top