Věc C-227/03
A. J. van Pommeren-Bourgondiën
v.
Raad van bestuur van de Sociale verzekeringsbank
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Rechtbank te Amsterdam)
„Sociální zabezpečení – Nařízení (EHS) č. 1408/71 – Rozsah působnosti – Invalidní důchod – Zachování práva na dávky po přemístění bydliště do jiného členského státu“
Stanovisko generálního advokáta F. G. Jacobse přednesené dne 24. února 2005
Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 7. července 2005
Shrnutí rozsudku
1. Sociální zabezpečení migrujících pracovníků – Použitelné právní předpisy – Osoba, která přestala vykonávat veškerou výdělečnou činnost na území jednoho členského státu a přemístila své bydliště do jiného členského státu – Právní předpisy prvního členského státu umožňující dobrovolné pojištění v určitých odvětvích systému uvedeného státu – Porušení zásady jednotnosti – Neexistence
(Nařízení Rady č. 1408/71, čl. 13)
2. Sociální zabezpečení migrujících pracovníků – Pravomoc členských států organizovat své systémy sociálního zabezpečení – Meze – Dodržování práva Společenství – Pravidla Smlouvy o volném pohybu pracovníků
(Čl. 39 ES)
3. Sociální zabezpečení migrujících pracovníků – Pojištění v systému sociálního zabezpečení – Osoba, která přestala vykonávat veškerou výdělečnou činnost na území jednoho členského státu a přemístila své bydliště do jiného členského státu – Právní předpisy prvního členského státu podmiňující povinné pojištění v určitých odvětvích uvedeného systému trvalým bydlištěm – Podmínky dobrovolného pojištění, které jsou méně výhodné než podmínky povinného pojištění – Nepřípustnost
(Čl. 39 ES)
1. Zásada jednotnosti systému sociálního zabezpečení stanovená čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1408/71, ve znění nařízení č. 2195/91, není zpochybněna použitím právní úpravy členského státu, která dává nerezidentům možnost, aby poté, co ukončili veškerou pracovní činnost v tomto členském státě, zůstali dobrovolně pojištěni na základě právních předpisů uvedeného státu ve vztahu k odvětvím, ve kterých přestali být pojištěni povinně.
Ustanovení hlavy II uvedeného nařízení, jejíž součástí je článek 13, totiž mají za cíl nejenom zabránění současnému použití více vnitrostátních právních řádů a komplikacím, ve které toto může vyústit, ale zároveň zabránění tomu, aby osoby, které spadají do působnosti nařízení, byly zbaveny ochrany v oblasti sociálního zabezpečení, protože zde nejsou právní předpisy, které by se na ně vztahovaly. Je věcí vnitrostátních právních předpisů každého členského státu určit podmínky pro existenci práva nebo povinnosti stát se osobou pojištěnou v systému sociálního zabezpečení nebo v té či oné části takového systému, včetně podmínek, které se týkají ukončení pojištění.
(viz body 33–34, 37–38)
2. Avšak i když si členské státy ponechávají svou pravomoc organizovat své systémy sociálního zabezpečení, musí nicméně při výkonu této pravomoci dodržovat právo Společenství a obzvláště ustanovení Smlouvy o ES o volném pohybu pracovníků.
(viz bod 39)
3. Článek 39 ES brání právním předpisům členského státu, na základě kterých osoba, která ukončila veškerou pracovní činnost na jeho území, zůstává povinně pojištěná pro určitá odvětví sociálního zabezpečení, pouze když si tam ponechala své bydliště, přestože tato osoba zůstává na základě právních předpisů tohoto členského státu povinně pojištěna pro jiná odvětví sociálního zabezpečení, i když se její bydliště nachází v jiném členském státě, pokud jsou podmínky dobrovolného pojištění pro odvětví, kde skončilo povinné pojištění, méně výhodné než podmínky povinného pojištění.
Takové právní předpisy totiž staví nerezidenty do méně výhodné situace než rezidenty ve vztahu k jejich pokrytí sociálním zabezpečením a představuje na základě této skutečnosti zásah do svobody pohybu zaručené článkem 39 ES.
(viz body 44–45 a výrok)
ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)
7. července 2005(*)
„Sociální zabezpečení – Nařízení (EHS) č. 1408/71 – Rozsah působnosti – Invalidní důchod – Zachování práva na dávky po přemístění bydliště do jiného členského státu“
Ve věci C‑227/03,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES podaná rozhodnutím Rechtbank te Amsterdam (Nizozemsko) ze dne 21. května 2003, došlým Soudnímu dvoru dne 26. května 2003, v řízení
A. J. van Pommeren-Bourgondiën
proti
Raad van bestuur van de Sociale verzekeringsbank,
SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),
ve složení A. Rosas, předseda senátu, J.‑P. Puissochet (zpravodaj), S. von Bahr, U. Lõhmus a A. Ó Caoimh, soudci,
generální advokát: F. G. Jacobs,
vedoucí soudní kanceláře: H. von Holstein, náměstek vedoucího soudní kanceláře,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 9. prosince 2004,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za A. J. van Pommeren-Bourgondiën P. de Casparisem, advocaat,
– za Raad van bestuur van de Sociale verzekeringsbank G. Vonkem, jako zmocněncem,
– za nizozemskou vládu H. G. Sevenster a C. Wissels, jako zmocněnkyněmi,
– za belgickou vládu A. Snoecx a M. Wimmer, jako zmocněnkyněmi,
– za řeckou vládu M. Apessosem, D. Kalogirosem, jakož i I. Pouli, jako zmocněnci,
– za Komisi Evropských společenství D. Martinem, H. van Vlietem a R. Troostersem, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 24. února 2005,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 39 ES a článku 13 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství ve znění nařízení Rady (EHS) č. 2195/91 ze dne 25. června 1991 (Úř. věst. L 206, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 35, dále jen „nařízení č. 1408/71“).
2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi A. J. Van Pommeren-Bourgondiën na straně jedné a Raad van bestuur van de Sociale verzekeringsbank (Správní rada pojišťovny sociálního zabezpečení, dále jen „SVB“) na straně druhé, jehož předmětem je odmítnutí posledně jmenované zachovat povinné pojištění žalobkyně ve vztahu k určitým odvětvím sociálního zabezpečení z důvodu, že neměla bydliště v Nizozemsku.
Právní rámec
Právo Společenství
3 V souladu se svým čl. 4 odst. 1 se nařízení č. 1408/71
„[...] vztahuje na všechny právní předpisy týkající se těchto odvětví sociálního zabezpečení:
a) dávky v nemoci a mateřství;
b) dávky v invaliditě […];
c) dávky ve stáří;
d) dávky pozůstalým;
[…]
g) dávky v nezaměstnanosti;
h) rodinné dávky.“
4 Hlava II (články 13 až 17a) tohoto nařízení, nazvaná „[U]rčení použitelných právních předpisů“, upravuje kolizní situace.
5 Podle článku 13 nařízení č. 1408/71:
„1. S výhradou článku 14c podléhají osoby, na které se vztahuje toto nařízení, pouze právním předpisům jediného členského státu. Tyto právní předpisy se určují v souladu s touto hlavou.
2. S výhradou článků 14 až 17:
a) osoba zaměstnaná na území jednoho členského státu podléhá právním předpisům uvedeného státu, i když má bydliště na území jiného členského státu […].
[...]
f) osoba, která již nadále nepodléhá právním předpisům členského státu, aniž by se na ni začaly vztahovat právní předpisy jiného členského státu […], podléhá právním předpisům členského státu, na jehož území má bydliště […]“
6 Podle článku 10b nařízení Rady (EHS) č. 574/72 ze dne 21. března 1972, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 1408/71 (Úř. věst. L 74, s. 1; Zvl. vyd. 05/01, s. 83), ve znění změněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 3):
„Den a podmínky, za kterých právní předpisy členského státu přestávají být použitelné na osobu uvedenou v čl. 13 odst. 2 písm. f) nařízení [č. 1408/71], se určují v souladu s uvedenými právními předpisy. […]“
7 Podle článku 15 nařízení č. 1408/71:
„1. Články 13 až 14d se nevztahují na dobrovolné ani na volitelné pokračující pojištění, ledaže pro některé z odvětví uvedených v článku 4 existuje v členském státě pouze dobrovolný systém pojištění.
2. Pokud použití právních předpisů dvou nebo více členských států má za následek souběh pojištění
– systému povinného pojištění a jednoho nebo více systémů dobrovolného nebo volitelného pokračujícího pojištění, podléhá dotyčná osoba výlučně systému povinného pojištění;
– dvou nebo více systémů dobrovolného nebo volitelného pokračujícího pojištění, může se dotyčná osoba připojit pouze k tomu systému dobrovolného pojištění nebo volitelného pokračujícího pojištění, pro který se rozhodne.
3. Avšak jde-li o invalidní, starobní nebo pozůstalostní důchody, může se dotyčná osoba připojit k systému dobrovolného nebo volitelného pokračujícího pojištění členského státu, i když povinně podléhá právním předpisům jiného členského státu, pokud dříve uvedený stát tento souběh výslovně nebo mlčky připouští.“
Vnitrostátní právní předpisy
8 Nizozemské království stanoví rozlišení mezi dvěma typy sociálních pojištění, a sice jednak „obecným systémem sociálních pojištění“ a jednak „systémem sociálních pojištění zaměstnanců“.
9 Obecný systém sociálních pojištění zahrnuje následující zákony:
– zákon o obecném systému rodinných přídavků (Algemene Kinderbijslagwet, dále jen „AKW“);
– zákon o obecném systému pozůstalostních důchodů (Algemene Nabestaandenwet, dále jen „ANW“);
– zákon o obecném systému starobních důchodů (Algemene Ouderdomswet, dále jen „AOW“);
– zákon o obecném systému hrazení zvláštní zdravotní péče (Algemene wet bijzondere ziektekosten, dále jen „AWBZ“).
10 Systém sociálních pojištění zaměstnanců je předmětem následujících zákonů z oblasti sociální:
– zákon o systému nemocenské (Ziektewet, dále jen „ZW“);
– zákon o zdravotních pojišťovnách (Ziekenfondswet, dále jen „ZFW“);
– zákon o podpoře v nezaměstnanosti (Werkloosheidswet, dále jen „WW“);
– zákon o pojištění pro případ pracovní neschopnosti (Arbeidsongeschiktheidsverzekering , dále jen „WAO“).
11 Co se týče obecného systému sociálních pojištění, nizozemské právní předpisy původně upravovaly systém, v jehož rámci osoby s bydlištěm mimo Nizozemsko a pobírající určité dlouhodobé nizozemské dávky byly za určitých podmínek povinně pojištěny.
12 Článek 8 nizozemské vyhlášky o rozšíření a omezení kategorie osob pojištěných na základě sociálních pojištění (Besluit uitbreiding en beperking kring verzekerden volksverzekeringen) ze dne 3. května 1989 stanovil:
„1. Sociální pojištění pokrývají osobu, která přemístila své bydliště mimo Nizozemsko a která v době svého odchodu měla právo na:
a) dávky na základě WAO […]
[…]
2. Sociální pojištění pokrývají osobu, která nemá bydliště v Nizozemsku a která má právo na dávku […] uvedenou v odstavci 1, jestliže toto právo vychází z povinného pojištění na základě sociálních pojištění nebo z dobrovolného pojištění na základě článku 45 AOW a článku 63 ANW a za předpokladu, že je dávka […] přinejmenším rovna 35 % minimální mzdy.“
13 Vyhláška ze dne 24. prosince 1998, která nabyla účinnosti dne 1. ledna 1999, zrušila vyhlášku ze dne 3. května 1989. Ustanovení článku 8 posledně uvedené vyhlášky byla zachována v platnosti článkem 26 vyhlášky ze dne 24. prosince 1998 na přechodnou dobu až do 1. ledna 2000. K tomuto datu skončilo povinné pojištění pro určitá odvětví sociálního zabezpečení.
14 Osoby, které ode dne 1. ledna 2000 nepodléhaly povinnému pojištění, se mohly nicméně pojistit dobrovolně na základě čl. 2 odst. 1 vyhlášky ze dne 2. ledna 1990 (Besluit inzake vrijwillige verzekering). Podle tohoto článku je toto oprávnění dáno během roku po ukončení povinného pojištění a pro nové pojištění stačí prosté prohlášení u Sociale verzekeringsbank (pojišťovny sociálního zabezpečení).
15 Podle článku 35 AOW:
„1. Osoba dříve pojištěná, ve věku 15 nebo více let, se může pojistit dobrovolně za předpokladu, že ještě nedosáhla věku 65 let, během maximálního období 10 let, které začíná běžet ode dne následujícího po dni, kdy skončilo povinné pojištění. […]
3. Maximální období 10 let uvedené v odstavci 1 se nevztahuje na: […] osobu dříve pojištěnou, která dosáhla 50 let ke dni, kdy skončilo její povinné pojištění, a která nemá bydliště v Nizozemsku a má právo na platbu:
1° přídavku na základě zákona o pojištění pro případ pracovní neschopnosti (WAO) […]“
16 Podle článku 63 ANW:
„1. Osoby dříve pojištěné se mohou pojistit dobrovolně za podmínek, které budou určeny nařízením veřejného orgánu nebo ustanoveními přijatými k jeho provedení, během období po jejich 15. narozeninách, ale předcházejících jejich 65. narozeninám, ve vztahu ke kterým nejsou pojištěny.
2. Podmínkami uvedenými v prvním odstavci se rozumí zejména souběžné využití oprávnění pojistit se dobrovolně, které je uvedeno v článku 45 obecného zákona o starobním pojištění.“
17 Povinné pojištění je nicméně zachováno pro určitá odvětví sociálního zabezpečení. Článek 27 vyhlášky ze dne 24. prosince 1998 zachovává povinnost být pojištěn na základě AKW, dokud nejmladší dítě nedosáhlo věku 18 let. Článek 7 této vyhlášky stanoví, že na základě AWBZ je pojištěn ten, kdo nemá bydliště v Nizozemsku, kdo je pojištěn na základě ZFW a kdo na základě nařízení Rady Evropské unie může v členském státě, ve kterém má bydliště, uplatňovat nárok na dávky, které jsou mu vypláceny na náklady pojistného rozpočtu zdravotních pojišťoven.
18 V rámci tohoto systému sociálních pojištění zaměstnanců, obzvláště co se týče WAO, ZW a WW, se na povinnost uzavřít pojištění vztahují následující podmínky:
– Článek 20 ZW stanoví, že tento zákon pokrývá pracovníky v něm uvedené. Jeho článek 8a vymezuje „pracovníka“ pro účely ZW jako osobu, která pobírá dávky na základě povinného pojištění podle WAO.
– Článek 8 WW stanoví, že zaměstnané osoby, které byly postiženy pracovní neschopností, jež byla způsobena jejich zaměstnáním, si své postavení zaměstnané osoby zachovávají.
– Dávky vyplácené na základě WAO a dávky, na které by mohl mít právo zaměstnanec bydlící v zahraničí na základě ZW a WW, nemohou být poskytovány souběžně.
Spor v původním řízení a předběžné otázky
19 A. J. van Pommeren-Bourgondiën, nizozemská státní příslušnice, má bydliště v Belgii, ale během celého svého pracovního života byla zaměstnána v Nizozemsku. Od roku 1997 pobírá dávky v pracovní neschopnosti na základě WAO, vypočítané z maximální sazby stanovené pro pracovní neschopnost.
20 A. J. van Pommeren-Bourgondiën byla informována o tom, že ode dne 1. ledna 2000 již povinně nepodléhá určitým nizozemských sociálním pojištěním, a sice AOW, ANW a AKW z důvodu, že nemá bydliště v Nizozemsku. Bylo jí zároveň oznámeno, že z tohoto důvodu nebudou ode dne 1. ledna 2000 z jejích dávek na základě WAO sráženy žádné příspěvky na obecný systém sociálních pojištění, ale že má nicméně možnost uzavřít dobrovolné pojištění na základě AOW a ANW tak, že podá žádost k pojišťovně sociálního zabezpečení.
21 A. J. van Pommeren-Bourgondiën zpochybnila ukončení svého povinného pojištění u této pojišťovny. Pojišťovna potvrdila svou pozici dopisem ze dne 28. srpna 2000.
22 Žalobkyně tedy podala stížnost k uvedené pojišťovně. Když pojišťovna neodpověděla, podala žalobu k Rechtbank te Amsterdam.
23 Pro tento soud se v rozporu s tím, co tvrdila nizozemská vláda, liší podmínky pojištění v AOW a ANW, zejména částka příspěvku, podle toho, zda je pojištění povinné nebo dobrovolné. V rámci povinného pojištění na základě AOW a ANW se příspěvek vypočítá ze zdanitelného příjmu získaného v Nizozemsku, zatímco v rámci dobrovolného pojištění se vypočítá z celosvětově zdanitelného příjmu.
24 Kromě toho se soud domnívá, že současná existence povinných a dobrovolných systémů pojištění může pojištěné osobě znemožnit dodržet povinnost být pojištěna u jediného orgánu sociálního zabezpečení, uloženou nařízením č. 1408/71.
25 Za těchto okolností se Rechtbank te Amsterdam rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1. Brání čl. 13 odst. 2 písm. f) nařízení č. 1408/71 právním předpisům členského státu, podle kterých osoba, jež ukončila veškerou pracovní činnost na jeho území, zůstává pojištěna na základě těchto právních předpisů, jen když si tam ponechala své bydliště, přestože tato osoba zůstává povinně pojištěná na základě právních předpisů tohoto členského státu pro určitá jiná odvětví sociálního zabezpečení bez ohledu na své bydliště?
2. Má pro odpověď na první otázku význam, že právní předpisy tohoto členského státu přiznávají této osobě oprávnění uzavřít dobrovolné pojištění ve vztahu k určitým odvětvím sociálního zabezpečení, aniž by toto dobrovolné pojištění vázaly na podmínku, že si tato osoba ponechá bydliště v tomto členském státě?
Pokud bude na první otázku podána záporná odpověď, klade se podpůrně následující otázka:
3. Je třeba v případě, jaký je popsán výše, vykládat článek 39 ES v tom smyslu, že nahrazení povinného pojištění dobrovolným pojištěním je neslučitelné s tímto ustanovením, když ukončení povinného pojištění je důsledkem zavedení podmínky bydliště?“
K předběžným otázkám
26 Podstatou otázek vnitrostátního soudu, které je třeba projednat společně, je, zda ustanovení článku 39 ES nebo čl. 13 odst. 2 písm. f) nařízení č. 1408/71 brání členskému státu použít právní předpisy, na základě kterých osoba, jež ukončila veškerou pracovní činnost na jeho území, zůstává povinně pojištěna pro určitá odvětví sociálního zabezpečení, jen když si tam ponechá své bydliště, přestože tato osoba zůstává povinně pojištěna na základě právních předpisů tohoto členského státu pro jiná odvětví sociálního zabezpečení bez ohledu na své bydliště, při vědomí toho, že tato osoba má stále možnost uzavřít dobrovolné pojištění, když již není pojištěna povinně.
Vyjádření předložená Soudnímu dvoru
27 Komise Evropských společenství, jakož i belgická a řecká vláda se domnívají, že nizozemské právní předpisy jsou neslučitelné s čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1408/71, který stanoví, že osoby, na které se vztahuje, podléhají pouze právním předpisům jediného členského státu.
28 Mají za to, že pokud se nizozemské právní předpisy přestaly částečně vztahovat na A. J. van Pommeren‑Bourgondiën, měly by se na základě čl. 13 odst. 2 písm. f) nařízení č. 1408/71 na odvětví sociálního zabezpečení, která již nejsou předmětem povinného pojištění, vztahovat právní předpisy státu bydliště. Takto se A. J. van Pommeren‑Bourgondiën nachází v situaci, která ji činí závislou na právních předpisech sociálního zabezpečení dvou členských států, což porušuje ustanovení čl. 13 odst. 1 téhož nařízení.
29 Komise kromě toho uvádí, že čl. 13 odst. 2 písm. f) nařízení č. 1408/71 nebrání tomu, aby právní předpisy jednoho členského státu vázaly právo osoby, která ukončila veškerou pracovní činnost na jeho území, podléhat nadále právním předpisům tohoto státu podmínce, že si tam ponechá své bydliště (rozsudek ze dne 11. června 1998, Kuusijärvi, C‑275/96, Recueil, s. I‑3419, bod 51). Nizozemské orgány mohly v důsledku toho zcela legálně přestat používat veškeré své právní předpisy na žalobkyni, ale nemohly zachovat její povinné pojištění ve vztahu k některým odvětvím nizozemského sociálního zabezpečení a ve vztahu k jiným odvětvím je zrušit.
30 Nizozemská vláda a SVB se naopak domnívají, že čl. 13 odst. 2 písm. f) nařízení č. 1408/71 nebrání tomu, aby právní předpisy členského státu povinně pojišťovaly dotyčnou osobu pouze proti části rizik pokrytých jeho systémem sociálního zabezpečení, jestliže nevedou k diskriminaci mezi státními příslušníky tohoto státu a cizími státními příslušníky a pokud mají dotyčné osoby možnost uzavřít dobrovolné pojištění za účelem pokrytí jiných rizik v rámci téhož systému sociálního zabezpečení.
31 Kromě toho předkládající soud, Komise a řecká vláda odkazují na méně výhodné pojistné podmínky dobrovolného pojištění ve srovnání s povinným pojištěním. Tato situace, kterou by mohly být významněji dotčeni státní příslušníci jiných členských států než nizozemští státní příslušníci, je diskriminační a v rozporu s články 12 ES a 39 ES.
32 Nizozemská vláda se naopak domnívá, že podmínky pojištění jsou identické, ne‑li výhodnější pro dobrovolné pojištění než pro povinné pojištění.
Odpověď Soudního dvora
33 Jediným cílem ustanovení čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1408/71 je určit vnitrostátní právní předpisy použitelné na osoby, které se nacházejí v jedné ze situací uvedených v jeho bodech a) až f). Předmětem těchto ustanovení není určit podmínky pro existenci práva nebo povinnosti stát se osobou pojištěnou v systému sociálního zabezpečení nebo v té či oné části takového systému. Je věcí vnitrostátních právních předpisů každého členského státu určit tyto podmínky, včetně podmínek, které se týkají ukončení pojištění (rozsudek ze dne 3. května 1990, Kits van Heijningen, C‑2/89, Recueil, s. I‑1755, bod 19, a výše uvedený rozsudek Kuusijärvi, bod 29).
34 Kromě toho ustanovení hlavy II nařízení č. 1408/71, jejíž součástí je článek 13, mají za cíl nejenom zabránění současnému použití více vnitrostátních právních řádů a komplikacím, v něž toto může vyústit, ale zároveň zabránění tomu, aby osoby, které spadají do působnosti nařízení, byly zbaveny ochrany v oblasti sociálního zabezpečení, protože zde nejsou právní předpisy, které by se na ně vztahovaly (výše uvedené rozsudky Kits van Heijningen, bod 12, a Kuusijärvi, bod 28).
35 Nicméně z čl. 13 odst. 2 písm. f) nařízení č. 1408/71 vyplývá, že právní předpisy členského státu bydliště se použijí pouze tehdy, když nejsou použitelné žádné jiné právní předpisy, obzvláště když se právní předpisy, jimž dříve dotyčná osoba podléhala, na ni přestanou vztahovat (rozsudek ze dne 3. května 2001, Komise v. Belgie, C‑347/98, Recueil, s. I‑3327, body 28 a 29). Je-li tak ukončeno povinné pojištění na sociální zabezpečení v jednom členském státě, výše uvedené ustanovení ukládá pojištění v členském státě bydliště.
36 Tato ustanovení nepředstavují ve věci v původním řízení překážku pro to, aby se nizozemské právní předpisy nadále vztahovaly na A. J. van Pommeren‑Bourgondiën. Pojištění, jež se na ni dříve vztahovala, mohou totiž s ohledem na pozici přijatou Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Komise v. Belgie nadále podléhat nizozemskému systému sociálního zabezpečení. Okolnost, že část těchto pojištění se stala dobrovolnou, nemůže vést k zákazu takového pokračujícího pojištění v systému pokrývajícím povinné pojištění.
37 To je důvod, proč nizozemské právní předpisy dávají navíc nerezidentům možnost, aby poté, co ukončili veškerou pracovní činnost v Nizozemsku, zůstali dobrovolně pojištěni na základě právních předpisů tohoto členského státu ve vztahu k odvětvím, ve kterých přestali být pojištěni povinně.
38 Zásada jednotnosti systému sociálního zabezpečení stanovená čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1408/71 není tedy zpochybněna použitím kritizovaných nizozemských právních předpisů ve věci v původním řízení.
39 Avšak i když si členské státy ponechávají svou pravomoc organizovat své systémy sociálního zabezpečení, musí nicméně při výkonu této pravomoci dodržovat právo Společenství a obzvláště ustanovení Smlouvy o ES o volném pohybu pracovníků (rozsudek ze dne 23. listopadu 2000, Elsen, C‑135/99, Recueil, s. I‑10409, bod 33). Systém dobrovolného pojištění nerezidentů tedy musí být slučitelný s ustanoveními článku 39 ES.
40 Podmínka bydliště stanovená nizozemským zákonodárcem pro to, aby osoba nadále spadala do povinného pojištění ve vztahu k určitým odvětvím sociálního zabezpečení, bude tedy slučitelná s článkem 39 ES jen tehdy, když podmínky dobrovolného pojištění nejsou méně výhodné než podmínky povinného pojištění pro stejná odvětví sociálního zabezpečení, jež se vztahují na rezidenty.
41 Avšak z předkládajícího usnesení vyplývá, že nerezidenti na základě nových právních předpisů již nedisponují právem být pojištěni, dokonce ani dobrovolně, v systému rodinných přídavků, leda částečně a na přechodnou dobu. Jedinými nerezidenty, kteří si ponechávají právo na rodinné přídavky, jsou ti, kteří jej nabyli v předchozím systému povinného pojištění. Ztrácejí definitivně možnost být pojištěni, když jejich nejmladší dítě dosáhne věku 18 let. Nerezidenti jsou tak, co se týče těchto přídavků, podrobeni méně výhodnému zacházení, než je zacházení, které se vztahuje na rezidenty.
42 Kromě toho předkládající soud tvrdí, jak je uvedeno v bodě 23 tohoto rozsudku, že výše příspěvků není stejná pro povinné pojištění rezidentů a dobrovolné pojištění nerezidentů.
43 Konečně nízké procento dobrovolných pojištění nerezidentů, jejichž povinné pojištění bylo přerušeno, se zdá nasvědčovat tomu, že dobrovolná pojištění nejsou atraktivní a že nerezidenti se musí setkávat s těžkostmi při jejich uzavření.
44 Z výše uvedených bodů vyplývá, že nizozemské právní předpisy dotčené ve věci v původním řízení staví nerezidenty do méně výhodné situace než rezidenty ve vztahu k jejich pokrytí sociálním zabezpečením v Nizozemsku a představují na základě této skutečnosti zásah do svobody pohybu zaručené článkem 39 ES.
45 V důsledku toho je třeba odpovědět předkládajícímu soudu, že článek 39 ES brání právním předpisům členského státu, na základě kterých osoba, která ukončila veškerou pracovní činnost na jeho území, zůstává povinně pojištěná ve vztahu k určitým odvětvím sociálního zabezpečení, pouze když si tam ponechala své bydliště, přestože tato osoba zůstává na základě právních předpisů tohoto členského státu povinně pojištěna pro jiná odvětví sociálního zabezpečení, i když se její bydliště nachází v jiném členském státu, pokud jsou podmínky dobrovolného pojištění pro odvětví, kde skončilo povinné pojištění, méně výhodné než podmínky povinného pojištění.
K nákladům řízení
46 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:
Článek 39 ES brání právním předpisům členského státu, na základě kterých osoba, která ukončila veškerou pracovní činnost na jeho území, zůstává povinně pojištěná pro určitá odvětví sociálního zabezpečení, pouze když si tam ponechala své bydliště, přestože tato osoba zůstává na základě právních předpisů tohoto členského státu povinně pojištěna pro jiná odvětví sociálního zabezpečení, i když se její bydliště nachází v jiném členském státu, pokud jsou podmínky dobrovolného pojištění pro odvětví, kde skončilo povinné pojištění, méně výhodné než podmínky povinného pojištění.
Podpisy.
* Jednací jazyk: nizozemština.
Top