ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pléna)
2. října 2003(*)
„Občanství Evropské unie – Předávání příjmení – Děti státních příslušníků členských států – Dvojí státní občanství“
Ve věci C‑148/02,
jejímž předmětem je žádost, kterou Soudnímu dvoru zaslal na základě článku 234 ES Conseil d'État (Belgie), směřující k tomu, aby ve sporu probíhajícím před tímto soudem mezi
Carlosem Garciou Avellem
a
Belgickým státem,
bylo vydáno rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článků 17 ES a 18 ES,
SOUDNÍ DVŮR (plénum),
ve složení G. C. Rodríguez Iglesias, předseda, M. Wathelet, R. Schintgen a C. W. A. Timmermans, předsedové senátů, D. A. O. Edward, A. La Pergola, P. Jann a V. Skouris, F. Macken a N. Colneric, S. von Bahr, J. N. Cunha Rodrigues (zpravodaj) a A. Rosas, soudci,
generální advokát: F. G. Jacobs,
vedoucí soudní kanceláře: M.-F. Contet, vrchní rada,
s ohledem na písemná vyjádření předložená:
– za Carlose Garciu Avella P. Kilestem, avocat,
– za Belgický stát A. Snoecx, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s J. Bourtembourgem, avocat,
– za dánskou vládu J. Beringem Liisbergem, jako zmocněncem,
– za nizozemskou vládu H. G. Sevenster, jako zmocněnkyní,
– za Komisi Evropských společenství J. L. Iglesiasem Buhiguesem, C. O'Reilly a D. Martinem, jako zmocněnci,
s přihlédnutím ke zprávě k jednání,
po vyslechnutí ústních vyjádření Carlose Garcii Avella, zastoupeného P. Kilestem, Belgického státu, zastoupeného C. Molitorem, avocat, dánské vlády, zastoupené J. Moldem, jako zmocněncem, nizozemské vlády, zastoupené N. A. J. Belem, jako zmocněncem, a Komise, zastoupené J. L. Iglesiasem Buhiguesem, C. O'Reilly a D. Martinem, na jednání konaném dne 11. března 2003,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 22. května 2003,
vydává tento
Rozsudek
1 Rozsudkem ze dne 21. prosince 2001, došlým Soudnímu dvoru dne 24. dubna 2002, položil Conseil d’Etat na základě článku 234 ES předběžnou otázku týkající se výkladu článků 17 ES a 18 ES.
2 Tato otázka byla vznesena v rámci sporu mezi Carlosem Garciou Avellem, jednajícím jakožto zákonný zástupce svých dětí, a Belgickým státem ve věci žádosti o změnu příjmení těchto dětí.
Právní rámec
A ─ Právní úprava Společenství
3 Podle čl. 12 odst. 1 ES:
„V rámci použití této smlouvy, aniž jsou dotčena její zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti.“
4 Článek 17 ES stanoví:
„1. Zavádí se občanství Unie. Každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie. Občanství Unie doplňuje státní příslušnost členského státu, ale nenahrazuje ji.
2. Občané Unie mají práva a povinnosti stanovené touto smlouvou.“
5 Článek 18 odst. 1 ES uvádí:
„Každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených v této smlouvě a v opatřeních přijatých k jejímu provedení.“
B ─ Vnitrostátní právní úprava a praxe
Belgické mezinárodní právo soukromé
6 Článek 3 třetí pododstavec belgického občanského zákoníku stanoví:
„Zákony týkající se osobního stavu a způsobilosti osob se vztahují na belgické státní příslušníky, i když pobývají v cizí zemi.“
7 Belgické soudy vycházejí z tohoto ustanovení pro použití pravidla, podle kterého osobní stav a způsobilost osob jsou upraveny zákonem státu, jehož jsou tyto osoby státními příslušníky.
8 Podle Belgického státu, jestliže belgický státní příslušník má zároveň jednu či několik jiných státních příslušností, belgické orgány upřednostní belgickou státní příslušnost podle pravidla zvykového původu, kodifikovaného článkem 3 Haagské úmluvy ze dne 12. dubna 1930 o určitých otázkách týkajících se rozhodného práva v oblasti státní příslušnosti (Recueil des traités de la Société des Nations, svazek 179, s. 89, dále jen „Haagská úmluva“), podle kterého „osoba, která má dvě nebo více státních příslušností, může být každým ze států, jehož má státní příslušnost, považována za vlastního státního příslušníka.“ (neoficiální překlad)
Belgický občanský zákoník
9 Podle článku 335 občanského zákoníku, který je uveden v kapitole V, nazvané „Účinky rodičovství“, oddílu VII („O rodičovství“):
„1. Dítě, u něhož je určeno pouze rodičovství ze strany otcovy nebo jehož rodičovství ze strany otcovy a rodičovství ze strany matčiny jsou určeny zároveň, nese příjmení svého otce, ledaže je otec ženatý a uzná otcovství dítěte zplozeného během manželství jinou ženou, než je jeho manželka.“
[...]“
10 V kapitole II zákona ze dne 15. května 1987 o příjmeních a jménech, nazvané „Změna příjmení a jména“, článek 2 uvádí:
„Každá osoba, která má nějaký důvod ke změně příjmení či jména, podá příslušnou odůvodněnou žádost ministru spravedlnosti.
Žádost podává dotyčná osoba samotná nebo její zákonný zástupce.“
11 Článek 3, který spadá do téže kapitoly uvedeného zákona, stanoví:
„Ministr spravedlnosti může povolit změnu jména, jestliže požadovaná jména nejsou matoucí a nemohou poškodit žadatele nebo třetí osoby.
Král může výjimečně povolit změnu příjmení, pokud má za to, že žádost je podložena vážnými důvody a že požadované příjmení není matoucí a nemůže poškodit žadatele nebo třetí osoby.“
Správní praxe v oblasti změny příjmení
12 Belgický stát uvádí, že za účelem zmírnění znevýhodnění spojených s dvojím státním občanstvím belgické orgány v takových situacích, jako je situace dotčená v původním řízení, navrhují provést změnu příjmení tak, že dětem bude přiznána pouze první část příjmení jejich otce. Výjimečně, a zejména jestliže existuje málo hraničních určovatelů souvisejících s Belgií, může být přiznáno příjmení v souladu se zahraničním zákonem, zejména v případě, kdy rodina žila v cizí zemi, ve které je dítě zapsáno pod dvojím příjmením, a to za tím účelem, aby nebylo narušeno jeho začlenění. V nedávné době správa přijala pružnější řešení, zejména v případě, kdy první dítě, narozené jako španělský státní příslušník, nese dvojí příjmení v souladu se španělským právem, zatímco druhé dítě, které má belgickou a španělskou státní příslušnost, nese dvojí příjmení svého otce v souladu s čl. 335 odst. 1 občanského zákoníku, a to za tím účelem, aby byla v rámci rodiny zavedena jednotnost příjmení.
Spor v původním řízení a předběžná otázka
13 Carlos Garcia Avello, španělský státní příslušník, a I. Weber, belgická státní příslušnice, pobývají v Belgii, kde v průběhu roku 1986 uzavřeli manželství. Obě děti vzešlé z jejich svazku, a sice Esmeralda, narozená v roce 1988, a Diego, narozený v roce 1992, mají dvojí státní občanství, a to belgické a španělské.
14 V souladu s belgickým právem úředník belgické matriky na rodném listu dětí jako jejich příjmení uvedl příjmení jejich otce, a to „Garcia Avello“.
15 Odůvodněnou žádostí zaslanou ministru spravedlnosti dne 7. listopadu 1995 Carlos Garcia Avello a jeho manželka jakožto zákonní zástupci svých dvou dětí požádali o změnu jejich příjmení na „Garcia Weber“, přičemž uvedli, že podle zvyku zakotveného ve španělském právu je příjmení dětí manželů složeno z prvního příjmení jejich otce, za kterým následuje příjmení jejich matky.
16 Ze spisu vyplývá, že dotyčné osoby byly na konzulárním oddělení španělského velvyslanectví v Belgii zapsány pod příjmením „Garcia Weber“.
17 Dopisem ze dne 30. července 1997 belgické orgány žalobci ve věci v původním řízení navrhly změnu příjmení jeho dětí na „Garcia“ namísto požadované změny, přičemž tento návrh žalobce ve věci v původním řízení a jeho manželka dopisem ze dne 18. srpna 1997 odmítli.
18 Dopisem ze dne 1. prosince 1997 ministr spravedlnosti Carlose Garciu Avella informoval o zamítnutí jeho žádosti následujícím způsobem: „vláda se domnívá, že neexistují důvody dostatečné k tomu, aby jeho výsosti králi bylo navrženo, aby Vám prokázal laskavost spočívající ve změně Vašeho příjmení na příjmení ,Garcia Weber‘. Jakákoli žádost za účelem připojení příjmení matky k příjmení otce, pokud jde o dítě, je totiž obvykle zamítnuta z důvodu, že v Belgii děti nesou příjmení svého otce.“
19 Dne 29. ledna 1998 žalobce ve věci v původním řízení, jakožto zákonný zástupce svých dětí Esmeraldy a Diega, podal návrh na zrušení tohoto rozhodnutí u Conseil d’État, který se s ohledem na argumentaci účastníků řízení a poté, co vyloučil uplatnění článku 43 ES jako ustanovení nerelevantního, jelikož zjevně nejde o svobodu usazování nezletilých dětí uvedených ve sporné žádosti, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Mají být zásady práva Společenství v oblasti evropského občanství a volného pohybu osob, zakotvené zvláště v článcích 17 a 18 Smlouvy o založení Evropského společenství ze dne 25. března 1957, vykládány tak, že brání belgickému správnímu orgánu, kterému byla předložena žádost o změnu příjmení týkající se nezletilých dětí pobývajících v Belgii, které mají dvojí státní občanství, a sice belgické a španělské, přičemž tato žádost není odůvodněna žádnou jinou zvláštní okolností než tím, že by tyto děti měly nést příjmení, jehož by byly nositeli na základě španělského práva a tradice, aby tuto změnu odepřel s uvedením, že tento typ žádosti je ,obvykle zamítnut z důvodu, že v Belgii děti nesou příjmení svého otce‘, zvláště jestliže postoj obecně přijímaný orgánem vyplývá z toho, že má za to, že přiznání jiného příjmení může v rámci sociálního života v Belgii vyvolat otázky, co se týče rodičovství k dotyčnému dítěti, je-li však pro účely zmírnění znevyhodnění spojených s dvojím státním občanstvím žadatelům, kteří se nacházejí v takové situaci, navrhováno, aby přijali jen první příjmení otce, a může-li být výjimečně, jestliže existuje málo hraničních určovatelů souvisejících s Belgií nebo jestliže je třeba zavést jednotnost příjmení mezi členy rodiny, přijato příznivé rozhodnutí?“
K předběžné otázce
20 Úvodem je třeba zkoumat, zda na rozdíl od teze zastávané Belgickým státem, jakož i dánskou a nizozemskou vládou, spadá situace, která je předmětem sporu ve věci v původním řízení, do rozsahu působnosti práva Společenství, a zvláště ustanovení Smlouvy týkajících se občanství Unie.
21 Článek 17 ES přiznává každé osobě, která má státní příslušnost členského státu, status občana Unie (viz zejména rozsudek ze dne 11. července 2002, D’Hoop, C‑224/98, Recueil, s. I‑6191, bod 27). Děti Carlose Garcii Avella mají státní příslušnost dvou členských států, a proto tohoto statusu požívají.
22 Jak Soudní dvůr několikrát uvedl (viz zejména rozsudek ze dne 17. září 2002, Baumbast a R, C‑413/99, Recueil, s. I‑7091, bod 82), je status občana Unie předurčen k tomu, aby byl základním statusem státních příslušníků členských států.
23 Tento status umožňuje státním příslušníkům členských států, kteří se nacházejí ve stejné situaci, aby v rámci věcné působnosti Smlouvy o ES byli předmětem stejného právního zacházení bez ohledu na jejich státní příslušnost a aniž by byly dotčeny výjimky, které jsou v tomto ohledu výslovně stanoveny (viz zejména rozsudek ze dne 20. září 2001, Grzelczyk, C‑184/99, Recueil, s. I‑6193, bod 31, a výše uvedený rozsudek D’Hoop, bod 28).
24 Mezi situace spadající ratione materiae do působnosti práva Společenství patří ty, které se týkají výkonu základních svobod zaručených Smlouvou, zejména ty, na které se vztahuje právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, které je přiznáno v článku 18 ES (rozsudek ze dne 24. listopadu 1998, Bickel a Franz, C‑274/96, Recueil, s. I‑7637, body 15 a 16, jakož i výše uvedené rozsudky Grzelczyk, bod 33, a D’Hoop, bod 29).
25 Při současném stavu práva Společenství pravidla upravující příjmení osoby sice spadají do pravomoci členských států, avšak členské státy musejí při výkonu této pravomoci dodržovat právo Společenství (viz obdobně rozsudek ze dne 2. prosince 1997, Dafeki, C‑336/94, Recueil, s. I‑6761, body 16 až 20), a zvláště ustanovení Smlouvy týkající se práva přiznaného každému občanu Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (viz zejména rozsudek ze dne 23. listopadu 2000, Elsen, C‑135/99, Recueil, s. I‑10409, bod 33).
26 Účelem občanství Unie zavedeného článkem 17 ES však není rozšířit věcnou působnost Smlouvy rovněž na vnitrostátní situace, které nemají žádnou souvislost s právem Společenství (rozsudek ze dne 5. června 1997, Uecker a Jacquet, C‑64/96 a C‑65/96, Recueil, s. I‑3171, bod 23).
27 Taková souvislost s právem Společenství však existuje, pokud jde o osoby nacházející se v takové situaci, jako je situace dětí Carlose Garcii Avella, které jsou státními příslušníky členského státu, legálně pobývajícími na území jiného členského státu.
28 Proti tomuto závěru nelze namítat okolnost, že dotyčné osoby ve věci v původním řízení mají rovněž státní příslušnost členského státu, ve kterém pobývají od svého narození, která podle orgánů tohoto státu je v důsledku toho jedinou státní příslušností, kterou tento stát uznává. Nepřísluší totiž členskému státu, aby omezoval účinky udělení státní příslušnosti jiného členského státu tím, že by vyžadoval splnění dodatečné podmínky pro uznání této státní příslušnosti za účelem výkonu základních svobod stanovených ve Smlouvě (viz v tomto smyslu zejména rozsudek ze dne 7. července 1992, Micheletti a další, C‑369/90, Recueil, s. I‑4239, bod 10). Článek 3 Haagské úmluvy, z něhož Belgické království vychází pro uznání pouze tuzemské státní příslušnosti v případě několika státních příslušností, jestliže jedna z nich je belgická státní příslušnost, ostatně obsahuje nikoli povinnost, ale pouze možnost, aby smluvní strany posledně uvedenou státní příslušnost upřednostnily před jakoukoli jinou státní příslušností.
29 Za těchto podmínek se děti žalobce ve věci v původním řízení mohou dovolávat práva, které je stanoveno v článku 12 ES, aby nebyly diskriminovány na základě státní příslušnosti, pokud jde o pravidla upravující jejich příjmení.
30 Je tedy třeba přezkoumat, zda články 12 ES a 17 ES brání tomu, aby belgický správní orgán zamítl žádost o změnu příjmení v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení.
31 V tomto ohledu je ustálenou judikaturou, že zásada zákazu diskriminace vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi nebylo zacházeno stejně (viz zejména rozsudek ze dne 17. července 1997, National Farmers’ Union a další, C‑354/95, Recueil, s I‑4559, bod 61). Takové zacházení by mohlo být odůvodněno pouze objektivními důvody nezávislými na státní příslušnosti dotyčných osob a přiměřenými legitimně sledovanému cíli (viz zejména výše uvedený rozsudek D’Hoop, bod 36).
32 V projednávaném případě je nesporné, že s osobami, které kromě belgické státní příslušnosti mají i státní příslušnost jiného členského státu, je zpravidla zacházeno stejným způsobem jako s osobami, které mají pouze belgickou státní příslušnost, z důvodu, že v Belgii jsou osoby mající belgickou státní příslušnost považovány výlučně za belgické státní příslušníky. Stejně jako v případě belgických státních příslušníků se i španělským státním příslušníkům, kteří mají krom toho i belgickou státní příslušnost, obvykle odmítá přiznat právo na změnu příjmení z důvodu, že v Belgii děti nesou příjmení svého otce.
33 Belgická správní praxe, která, jak vyplývá z bodu 12 tohoto rozsudku a předběžné otázky, od posledně uvedeného pravidla připouští odchylky, mezi odchylky odmítá zařadit případ osob, které se nacházejí v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, které usilují o nápravu rozdílnosti svých příjmení vyplývající z použití právních předpisů dvou členských států.
34 Je tedy třeba ověřit, zda se tyto dvě kategorie osob nacházejí v totožné situaci či zda se naopak nacházejí v situaci odlišné, přičemž v takovém případě by zásada zákazu diskriminace znamenala, že belgičtí státní příslušníci, kteří jako děti Carlose Garcii Avella mají rovněž státní příslušnost jiného členského státu, by mohli požadovat zacházení odlišné od zacházení vyhrazeného osobám, které mají pouze belgickou státní příslušnost, ledaže by zpochybněné zacházení bylo odůvodněno objektivními skutečnostmi.
35 Na rozdíl od osob, které mají pouze belgickou státní příslušnost, belgičtí státní příslušníci, kteří mají rovněž španělskou státní příslušnost, nesou různá příjmení se zřetelem k oběma dotčeným právním systémům. Konkrétněji v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, je dotyčným dětem odepřeno, aby nesly příjmení, které vyplývá z použití právních předpisů členského státu, který určil příjmení jejich otce.
36 Jak přitom generální advokát uvedl v bodě 56 svého stanoviska, je nesporné, že taková situace spočívající v různých příjmeních může dotyčné osoby vážným způsobem znevýhodnit v profesní i soukromé sféře, přičemž takové znevýhodnění vyplývá zejména z obtíží dosáhnout toho, aby v členském státě, jehož jsou dotyčné osoby státními příslušníky, měly akty nebo dokumenty vystavené na příjmení uznané v jiném členském státě, jehož jsou rovněž státními příslušníky, právní účinky. Jak bylo konstatováno v bodě 33 tohoto rozsudku, řešení navrhované správními orgány spočívající v tom, že se dětem umožní, aby nesly pouze první příjmení jejich otce, nepředstavuje nápravu situace spočívající v existenci různých příjmení, které se dotyčné osoby chtějí vyhnout.
37 Za těchto podmínek belgičtí státní příslušníci, kteří jsou nositeli různých příjmení z důvodu různých zákonů, které se na ně vztahují na základě státní příslušnosti, mohou uplatňovat obtíže zvláštní pro jejich situaci, které je odlišují od osob, které mají pouze belgickou státní příslušnost, které jsou označeny jediným příjmením.
38 Jak však bylo uvedeno v bodě 33 tohoto rozsudku, belgické správní orgány odmítají mít za to, že žádosti o změnu příjmení belgických státních příslušníků, kteří se nacházejí v takové situaci, jako je situace dětí žalobce ve věci v původním řízení, aby bylo zabráněno existenci různých příjmení, jsou podloženy „vážnými důvody“ ve smyslu čl. 3 druhého pododstavce výše uvedeného zákona ze dne 15. května 1987, a to pouze z důvodu, že v Belgii děti s belgickou státní příslušností nesou podle belgického práva příjmení svého otce.
39 Je třeba přezkoumat, zda sporná praxe může být odůvodněna skutečnostmi, které podpůrně uplatňují Belgický stát, jakož i dánská a nizozemská vláda.
40 Belgický stát uvádí, že zásada stálosti příjmení představuje zásadu, na níž je založen sociální pořádek, jehož je vždy podstatným prvkem, a že král může povolit změnu příjmení jen za zcela výjimečných okolností, které ve věci v původním řízení splněny nejsou. Stejně jako Belgický stát i nizozemská vláda uvádí, že poškození práv dětí žalobce ve věci v původním řízení je omezeno v rozsahu, v němž se mohou v každém případě dovolávat své španělské státní příslušnosti a příjmení přiznaného podle španělského práva v každém členském státě s výjimkou Belgie. Sporná praxe umožňuje zabránit nebezpečím, že vzniknou nejasnosti, pokud jde o totožnost dotyčných osob či rodičovství ve vztahu k těmto osobám. Podle dánské vlády uvedená praxe v rozsahu, v němž používá stejná pravidla na belgické státní příslušníky, kteří mají rovněž státní příslušnost jiného členského státu, i na osoby mající pouze belgickou státní příslušnost, přispívá k podpoře začlenění prvně uvedených osob v Belgii a napomáhá tak k uskutečnění cíle sledovaného zásadou zákazu diskriminace.
41 Žádný z těchto důvodů spornou praxi platně odůvodnit nemůže.
42 Pokud jde jednak o zásadu stálosti příjmení jakožto nástroj určený k zabránění nebezpečím, že vzniknou nejasnosti, pokud jde o totožnost dotyčných osob či rodičovství ve vztahu k těmto osobám, je třeba uvést, že tato zásada sice zajisté přispívá k usnadnění uznání totožnosti dotyčných osob a rodičovství ve vztahu k těmto osobám, avšak není proto ještě nezbytná v takovém rozahu, že by nestrpěla praxi spočívající v tom, že dětem státních příslušníků členského státu, které mají rovněž státní příslušnost jiného členského státu, bude umožněno nést příjmení složené z jiných prvků, než jsou prvky stanovené právem prvního členského státu, je-li toto příjmení zároveň předmětem zápisu do úředního rejstříku druhého členského státu. Krom toho je nesporné, že z důvodu zejména rozsahu migračních toků uvnitř Unie koexistují v jednom členském státě různé vnitrostátní systémy pro přiznání příjmení, takže rodičovství ve vztahu k dítěti nelze v rámci sociálního života v jednom členském státu nezbytně posuzovat pouze z hlediska systému použitelného na státní příslušníky posledně uvedeného státu. K tomu je třeba dodat, že systém umožňující předávání prvků příjmení obou rodičů může naopak přispět k posílení uznání vazby rodičovství ve vztahu k dětem s ohledem na oba rodiče, a nikoli vyvolávat nejasnosti, pokud jde o tuto vazbu.
43 Dále pak pokud jde o cíl začlenění, který sleduje sporná praxe, stačí připomenout, že s ohledem na to, že v členských státech koexistují různé systémy pro přiznání příjmení, které se použijí na osoby, které v nich pobývají, není taková praxe, jako je praxe dotčená ve věci v původním řízení, nezbytná, ba ani vhodná k tomu, aby usnadnila začlenění státních příslušníků jiných členských států v Belgii.
44 Nepřiměřený charakter odmítnutí, které belgické orgány uplatňují vůči takovým žádostem, jako jsou žádosti dotčené ve věci v původním řízení, je zjevný tím spíše, že jak vyplývá z bodu 12 tohoto rozsudku a z předběžné otázky, sporná praxe již připouští odchylky od použití belgického režimu v oblasti předávání příjmení v situacích, které jsou blízké situaci, ve které se nacházejí děti žalobce v původním řízení.
45 S ohledem na všechny předcházející úvahy je na předběžnou otázku třeba odpovědět tak, že články 12 ES a 17 ES musejí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby za takových okolností, jako jsou okolnosti ve věci v původním řízení, správní orgán jednoho členského státu odmítl vyhovět žádosti o změnu příjmení týkající se nezletilých dětí pobývajících v tomto státě, které mají dvojí státní občanství uvedeného státu a jiného členského státu, jestliže předmětem této žádosti je, aby tyto děti mohly nést příjmení, jehož by byly nositeli na základě práva a tradice druhého členského státu.
K nákladům řízení
46 Výdaje vzniklé dánské a nizozemské vládě, jakož i Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR (plénum),
o otázce, kterou mu předložil Conseil d’État rozsudkem ze dne 21. prosince 2001, rozhodl takto:
Články 12 ES a 17 ES musejí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby za takových okolností, jako jsou okolnosti ve věci v původním řízení, správní orgán jednoho členského státu odmítl vyhovět žádosti o změnu příjmení týkající se nezletilých dětí pobývajících v tomto státě, které mají dvojí státní občanství uvedeného státu a jiného členského státu, jestliže předmětem této žádosti je, aby tyto děti mohly nést příjmení, jehož by byly nositeli na základě práva a tradice druhého členského státu.
Rodríguez Iglesias
Wathelet
Schintgen
Timmermans
Edward
La Pergola
Jann
Skouris
Macken
Colneric
von Bahr
Cunha Rodrigues
Rosas
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 2. října 2003.
Vedoucí soudní kanceláře
Předseda
R. Grass
G. C. Rodríguez Iglesias
* Jednací jazyk: francouzština.
Top