ROZSUDEK SOUDU (osmého rozšířeného senátu)
11. června 2009 ( *1 )
„Státní podpory — Režim podpor poskytovaných italskými orgány některým podnikům poskytujícím veřejné služby ve formě osvobození od daně a půjček se zvýhodněnou sazbou — Rozhodnutí prohlašující podpory za neslučitelné se společným trhem — Žaloba na neplatnost — Nedostatek osobního dotčení — Nepřípustnost“
Ve věci T-309/02,
Acegas-APS SpA, původně Acqua, Elettricità, Gas e servizi SpA (Acegas), se sídlem v Terstu (Itálie), zastoupená F. Devescovim, F. Ferleticem, L. Danielem, F. Spitalerim a S. Gobbatem, advokáty,
žalobkyně,
proti
Komisi Evropských společenství, zastoupené V. Di Buccim, jako zmocněncem,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení článků 2 a 3 rozhodnutí Komise 2003/193/ES ze dne 5. června 2002 o státní podpoře poskytované Itálií ve formě osvobození od daně a půjček za zvýhodněných podmínek podnikům poskytujícím veřejné služby s většinovou veřejnou kapitálovou účastí (Úř. věst. 2003, L 77, s. 21),
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (osmý rozšířený senát),
ve složení E. Martins Ribeiro, předsedkyně, D. Šváby, S. Papasavvas, N. Wahl (zpravodaj) a A. Dittrich, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 16. dubna 2008,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1
Žalobkyně, Acegas-APS SpA, původně Acqua, Elettricità, Gas e servizi SpA (Acegas), je kapitálovou společností z většiny vlastněnou městem Terst (Itálie). Vznikla v roce 1997 po přeměně komunálního podniku Azienda Comunale Elettricità Gas e Acqua, do jehož práv a povinností žalobkyně nastoupila. Zakládací akt žalobkyně stanoví, že jsou jí svěřeny veřejné služby, které původně zajišťoval komunální podnik. V souladu se svým předmětem činnosti žalobkyně zajišťuje hlavně dodávky vody, distribuci elektřiny a plynu, jakož i sběr, přepravu a zpracování odpadu na území města Terst (Itálie) a několika obcí v provincii Terst. Podle svých stanov může být žalobkyně rovněž činná v souvisejících oblastech nebo v oblastech, které jí jsou svěřeny městem Terst nebo – po jeho předchozím souhlasu – jinými veřejnoprávními či soukromoprávními subjekty.
K vnitrostátnímu právnímu rámci
2
Legge no 142 ordinamento delle autonomie locali (zákon č. 142 o organizaci místních samospráv, ze dne 8. června 1990, GURI č. 135 ze dne 12. června 1990, dále jen „zákon č. 142/90“) zavedl v Itálii reformu právních organizačních nástrojů, jimiž disponují obce v rámci řízení veřejných služeb, zejména v odvětvích dodávek vody, plynu, elektřiny a v odvětví dopravy. Článek 22 uvedeného zákona, ve znění změn, stanovil možnost, aby obce za účelem poskytování veřejných služeb zakládaly společnosti různých právních forem. Mezi nimi je uvedeno zakládání obchodních společností nebo společností s ručením omezeným s většinovou veřejnou kapitálovou účastí (dále jen „společnosti podle zákona č. 142/90“). Žalobkyně je společností podle zákona č. 142/90.
3
V tomto kontextu byly podle článku 9a legge no 488 di conversione in legge, con modificazioni, del decreto-legge 1o luglio 1986, no 318, recante provvedimenti urgenti per la finanza locale (zákona č. 488, kterým se přeměňuje v zákon a mění nařízení s mocí zákona č. 318 ze dne 1. července 1986, kterým se zavádějí naléhavá opatření na podporu místních rozpočtů, ze dne 9. srpna 1986, GURI č. 190 ze dne 18. srpna 1986), mezi roky 1994 a 1998 společnostem podle zákona č. 142/90, které byly poskytovateli veřejných služeb, u Cassa Depositi e Prestiti (dále jen „CDDPP“) poskytnuty půjčky se zvláštní úrokovou sazbou (dále jen „půjčky CDDPP“).
4
Podle ustanovení čl. 3 bodů 69 a 70 legge no 549 (su) misure di razionalizzazione della finanza pubblica (zákona č. 549 o racionalizačních opatřeních v oblasti veřejných rozpočtů ze dne 28. prosince 1995, běžný doplněk GURI č. 302 ze dne 29. prosince 1995, dále jen „zákon č. 549/95“) ve spojení s decreto-legge no 331 (su) armonizzazione delle disposizioni in materia di imposte sugli oli minerali, sull’alcole, sulle bevande alcoliche, sui tabacchi lavorati e in materia di IVA con quelle recate da direttive CEE e modificazioni conseguenti a detta armonizzazione, nonché disposizioni concernenti la disciplina dei centri autorizzati di assistenza fiscale, le procedure dei rimborsi di imposta, l’esclusione dall’ILOR dei redditi di impresa fino all’ammontare corrispondente al contributo diretto lavorativo, l’istituzione per il 1993 di un’imposta erariale straordinaria su taluni beni ed altre disposizioni tributarie (nařízením s mocí zákona č. 331 o harmonizaci daňových právních předpisů v různých oblastech ze dne 30. srpna 1993, GURI č. 203 ze dne 30. srpna 1993, dále jen „nařízení s mocí zákona č. 331/93“), byla mimoto ve prospěch společností podle zákona č. 142/90 zavedena následující opatření:
—
osvobození od všech poplatků, kterými jsou zatíženy převody aktiv uskutečněné v rámci přeměny zvláštních podniků a komunálních podniků na společnosti podle zákona č. 142/90 (dále jen „osvobození od poplatků za převody“);
—
úplné osvobození od korporační daně, tedy od daně ze zisku právnických osob a od místní daně z příjmu, po dobu tří let a nejpozději do zdaňovacího období roku 1999 (dále jen „tříleté osvobození od korporační daně“).
Správní řízení
5
Na základě stížnosti ohledně uvedených opatření požádala Komise dopisy ze dne 12. května, 16. června a 21. listopadu 1997 italské orgány v tomto ohledu o informace.
6
Dopisem ze dne 17. prosince 1997 poskytly italské orgány část požadovaných informací. Krom toho se na žádost italských orgánů konala schůze dne 19. ledna 1998.
7
Dopisem ze dne 17. května 1999 oznámila Komise italským orgánům své rozhodnutí o zahájení postupu podle čl. 88 odst. 2 ES. Toto rozhodnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropských společenství (Úř. věst. C 220, s. 14).
8
Komise poté, co obdržela připomínky od zúčastněných třetích osob a od italských orgánů, požádala uvedené orgány několikrát o dodatečné informace. Rovněž se konaly schůzky mezi jednak Komisí, a jednak italskými orgány, jakož i zúčastněnými třetími osobami.
9
Některé společnosti podle zákona č. 142/90, jako jsou společnosti ACEA SpA, AEM SpA a Azienda Mediterranea Gas e Acqua SpA (AMGA), které navíc podaly žalobu na neplatnost proti rozhodnutí, které je předmětem této věci (věci T-297/02, T-301/02, čl. T-300/02), zejména tvrdily, že dotčené tři druhy opatření nepředstavují státní podpory.
10
Italské orgány a Confederazione Nazionale dei Servizi (Confservizi), konfederace seskupující zejména společnosti podle zákona č. 142/90 a zvláštní obecní podniky v Itálii, se k tomuto stanovisku v podstatě připojily.
11
Naproti tomu, Bundesverband der deutschen Industrie eV (BDI), německé sdružení průmyslu a poskytovatelů souvisejících služeb, mělo za to, že by dotčená opatření mohla vést k narušení hospodářské soutěže nejen v Itálii, ale rovněž v Německu.
12
Stejně tak Gas-it, italské sdružení soukromých provozovatelů v odvětví distribuce plynu, prohlásilo, že dotčená opatření, zejména tříleté osvobození od korporační daně, představují státní podpory.
13
Dne 5. června 2002 přijala Komise rozhodnutí 2003/193/ES o státní podpoře poskytované Itálií ve formě osvobození od daně a půjček za zvýhodněných podmínek společnostem podle zákona č. 142/90 (Úř. věst. 2003, L 77, s. 21; dále jen „napadené rozhodnutí“; citace z uvedeného rozhodnutí použité v textu tohoto rozsudku jsou neoficiálním překladem).
Napadené rozhodnutí
14
Komise především zdůrazňuje, že se její přezkum týká pouze režimů podpor s obecnou působností zavedených spornými opatřeními, a nikoli individuálních podpor poskytnutých různým podnikům, takže její přezkum v napadeném rozhodnutí je obecný a abstraktní. V tomto ohledu prohlašuje, že Italská republika „neposkytla žádné daňové výhody na individuálním základě a neoznámila [jí] žádný konkrétní případ podpory spolu s uvedením veškerých informací nezbytných pro jeho posouzení“. Komise uvádí, že v důsledku toho má za to, že je povinna provést obecný a abstraktní přezkum dotčených režimů, pokud jde jak o jejich kvalifikaci, tak o jejich slučitelnost se společným trhem (body 42 až 45 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
15
Podle Komise jsou půjčky CDDPP a tříleté osvobození od korporační daně (dále jen, společně, „dotčená opatření“) státními podporami. Poskytnutí takových zvýhodnění ze státních prostředků společnostem podle zákona č. 142/90 má totiž za účinek posílení jejich postavení z hlediska hospodářské soutěže ve srovnání se všemi ostatními podniky, které chtějí poskytovat téže služby (body 48 až 75 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dotčená opatření jsou neslučitelná se společným trhem, neboť nesplňují ani podmínky podle čl. 87 odst. 2 a 3 ES, ani podmínky podle čl. 86 odst. 2 ES, a navíc porušují článek 43 ES (body 94 až 122 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
16
Naproti tomu osvobození od poplatků za převody podle Komise nepředstavuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES vzhledem k tomu, že povinnost platit tyto poplatky vzniká při založení nového hospodářského subjektu nebo při převodu aktiv mezi různými hospodářskými subjekty. Komunální podniky, na straně jedné, a společnosti podle zákona č. 142/90, na straně druhé, přitom svou podstatou představují tentýž hospodářský subjekt. Jejich osvobození od uvedených poplatků je tudíž odůvodněno povahou nebo vnitřní strukturou systému (body 76 až 81 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
17
Výrok napadeného rozhodnutí zní následovně:
„Článek 1
Osvobození od poplatků za převody […] nepředstavuje podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 [ES].
Článek 2
Tříleté osvobození od korporační daně […] a zvýhodnění vyplývající z půjček [CDDPP …] představují státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 [ES].
Tyto podpory nejsou slučitelné se společným trhem.
Článek 3
Itálie přijme veškerá nezbytná opatření, aby protiprávně poskytnuté podpory uvedené v článku 2 získala od příjemců zpět.
Navrácení se provede bezodkladně a v souladu s postupy vnitrostátního práva, pokud umožňují okamžité a účinné provedení [napadeného] rozhodnutí.
Podpory, které mají být navráceny, zahrnují úroky od data, kdy byly protiprávní podpory poskytnuty příjemcům, až do data jejich skutečného navrácení. Tyto úroky se vypočtou na základě referenční sazby použitelné pro výpočet subvenčního ekvivalentu v rámci regionálních podpor.
[…]“
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
18
Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 9. října 2002 podala žalobkyně projednávanou žalobu.
19
Samostatným podáním došlým kanceláři Soudu dne 6. ledna 2003 uplatnila Komise námitku nepřípustnosti podle čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Soudu.
20
Dne 28. února 2003 předložila žalobkyně své vyjádření k námitce nepřípustnosti.
21
Dne 8. srpna 2002 podala proti napadenému rozhodnutí rovněž Italská republika žalobu na neplatnost k Soudnímu dvoru, zapsanou do rejstříku pod číslem C-290/02. Soudní dvůr konstatoval, že tato žaloba a žaloby ve věcech T-292/02, T-297/02, T-300/02, T-301/02 a T-309/02 mají tentýž předmět, totiž zrušení napadeného rozhodnutí, a jsou spojené, neboť žalobní důvody uvedené v každé z těchto věcí se ve značné míře překrývají. Usnesením ze dne 10. června 2003 Soudní dvůr přerušil řízení ve věci C-290/02 podle čl. 54 třetího pododstavce svého statutu až do vydání rozhodnutí Soudu, kterým se ukončuje řízení ve věcech T-292/02, T-297/02, T-300/02, T-301/02 a T-309/02.
22
Usnesením ze dne 8. června 2004 rozhodl Soudní dvůr o tom, že postoupí věc C-290/02 Soudu, který se stal příslušný k rozhodnutí o žalobách podaných členskými státy proti Komisi v souladu s ustanoveními článku 2 rozhodnutí Rady 2004/407/ES, Euratom ze dne 26. dubna 2004, kterým se mění články 51 a 54 Protokolu o statutu Soudního dvora (Úř. věst. L 132, s. 5; Zvl. vyd. 01/05, s. 85). Uvedená věc tak byla zapsána do rejstříku v kanceláři Soudu pod číslem T-222/04.
23
Usnesením ze dne 5. srpna 2004 rozhodl Soud o spojení námitky nepřípustnosti uplatněné Komisí s věcí samou.
24
Na základě zprávy soudce zpravodaje Soud (osmý rozšířený senát) rozhodl o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu písemně položil účastnicím řízení otázky, na které tyto účastnice odpověděly ve stanovené lhůtě.
25
Usnesením předsedkyně osmého rozšířeného senátu Soudu ze dne 13. března 2008 byly podle článku 50 jednacího řádu věci T-292/02, T-297/02, T-300/02, T-301/02, T-309/02, T-189/03 a T-222/04 spojeny pro účely ústní části řízení.
26
Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Soudu byly vyslechnuty na jednání, které proběhlo dne 16. dubna 2008.
27
Žalobkyně navrhuje, aby Soud:
—
prohlásil žalobu za přípustnou;
—
zrušil napadené rozhodnutí;
—
podpůrně, zrušil článek 3 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž ukládá Italské republice, aby dotčené podpory získala zpět;
—
uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
28
Komise navrhuje, aby Soud:
—
odmítl žalobu jako nepřípustnou;
—
podpůrně, zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
—
uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
K přípustnosti
Argumenty účastnic řízení
29
Úvodem Komise zpochybňuje právní zájem žalobkyně na podání žaloby, nakolik se svou žalobou domáhá zrušení článku 2 napadeného rozhodnutí týkajícího se půjček se zvýhodněnou sazbou poskytovaných ze strany CDDPP. Ze žádné skutečnosti uvedené ve spisu totiž nevyplývá, že by žalobkyně měla z uvedených půjček prospěch.
30
Komise dále zpochybňuje aktivní legitimaci žalobkyně. Žalobkyně není napadeným rozhodnutím osobně dotčena ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES.
31
Komise v podstatě tvrdí, že napadené rozhodnutí musí být kvalifikováno jako obecně závazný akt v rozsahu, v němž se týká režimu podpor, a tedy neurčeného a neurčitelného počtu podniků vymezených na základě takového obecného kritéria, jako je skutečnost, že patří k určité kategorii podniků. Obecná závaznost, a tedy normativní povaha aktu, podle ní není zpochybněna možností více či méně přesně určit počet nebo dokonce i totožnost právních subjektů, na které se v určitý okamžik uplatňuje, pokud je nesporné, že se toto uplatnění uskutečňuje na základě objektivní právní nebo faktické situace definované aktem ve vztahu k jeho účelu.
32
Podle Komise, aby byl jednotlivec osobně dotčen obecně závazným aktem, musí tento akt zasahovat do jeho zvláštních práv, nebo orgán, který je jeho autorem, musí být povinen zohlednit důsledky tohoto aktu pro postavení uvedeného jednotlivce. Komise však má za to, že tomu tak v projednávaném případě není. Napadené rozhodnutí totiž mělo důsledky pro postavení všech podniků, které měly z dotčených opatření prospěch. V důsledku toho nedošlo k porušení zvláštních práv určitých podniků, které by se mohly odlišovat od všech ostatních podniků, které měly z dotčeného opatření prospěch. Krom toho Komise při přijetí napadeného rozhodnutí ani nebyla povinna, ani nemohla zohlednit důsledky svého rozhodnutí pro postavení konkrétního podniku. Ani prohlášení o neslučitelnosti podpory, ani příkaz k navrácení podpory obsažené v napadeném rozhodnutí se nevztahují na situaci jednotlivých příjemců.
33
Dále se Komise domnívá, že její rozbor je potvrzen stávající judikaturou v oblasti státních podpor, podle níž skutečnost, že je určitý subjekt příjemcem režimu podpor prohlášeného za neslučitelný se společným trhem, nemůže stačit k prokázání osobního dotčení ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES.
34
Novější věci ustálenou judikaturu nezpochybňují. Podle Komise nelze řešení přijaté v rozsudku Soudního dvora ze dne 19. října 2000, Itálie a Sardegna Lines v. Komise (C-15/98 a C-105/99, Recueil, s. I-8855, dále jen „rozsudek Sardegna Lines“), uplatnit v případě všech žalob podaných příjemci režimu podpor, který byl prohlášen za protiprávní a neslučitelný a u něhož bylo nařízeno navrácení podpor. Tento závěr je nutný především tehdy, byl-li dotčený režim podpor stejně jako v projednávané věci přezkoumán abstraktním způsobem. Mimoto ve věci, ve které byl vydán rozsudek Sardegna Lines, byla žalobkyně ve skutečnosti příjemcem individuální podpory, neboť se jednalo o zvýhodnění poskytnuté aktem přijatým na základě místního právního předpisu, který se vyznačoval širokým volným uvážením. Uvedená situace navíc byla předmětem pečlivého přezkumu během formálního vyšetřovacího řízení.
35
Skutkové okolnosti v projednávané věci se rovněž liší od skutkových okolností ve věci, ve které byl vydán rozsudek Soudního dvora ze dne 29. dubna 2004, Itálie v. Komise (C-298/00 P, Recueil, s. I-4087, dále jen „rozsudek Alzetta“), v rozsahu, v němž Komise v projednávané věci neznala ani přesný počet, ani totožnost příjemců dotčených podpor, neměla k dispozici veškeré relevantní informace, ani neznala výši podpory poskytnuté v každém jednotlivém případě. Mimoto, v projednávaném případě se tříleté osvobození od korporační daně použije bez dalšího, zatímco podpory dotčené ve věci, ve které byl vydán rozsudek Alzetta, byly poskytnuty prostřednictvím následného aktu.
36
V rozporu s tvrzeními žalobkyně není za účelem přezkumu přípustnosti důležitá znalost totožnosti podniku, ale skutečnost, že pozornost Komise byla zaměřena na charakteristické znaky konkrétního případu, které mohly odůvodnit individuální přezkum. V napadeném rozhodnutí přitom Komise uvedla, že jí nebyla poskytnuta žádná informace, která by dokládala, že dotčená opatření ve vztahu k žalobkyni nepředstavovala podpory nebo představovala existující podpory nebo podpory slučitelné se společným trhem.
37
Každopádně ani skutečnost, že se žalobkyně účastnila formálního vyšetřovacího řízení stanoveného v čl. 88 odst. 2 ES, ani příkaz k navrácení podpor obsažený v napadeném rozhodnutí podle Komise nestačí k individualizaci žalobkyně. Vzhledem totiž k tomu, že nejsou přípustné ve smyslu článku 230 ES žaloby podané potenciálními příjemci oznámeného režimu podpor, mělo by tomu tak být také v případě žalob podaných příjemci neoznámeného režimu podpor.
38
Konečně, prohlášení žaloby podané žalobkyní v projednávané věci za nepřípustnou neporušuje zásadu účinné soudní ochrany, neboť procesní prostředky stanovené v článcích 241 ES a 234 ES jsou dostatečné (rozsudek Soudního dvora ze dne 25. července 2002, Unión de Pequeños Agricultores v. Rada, C-50/00 P, Recueil, s. I-6677, dále jen „rozsudek UPA“).
39
Pokud jde o právní zájem žalobkyně na podání žaloby, žalobkyně tvrdí, že je většinově veřejným podnikem, který byl založen podle zákona č. 142/90 a pro něhož je tedy tříleté osvobození od korporační daně určeno. Pokud jde o půjčky CDDPP, poukazuje na to, že napadené rozhodnutí nijak neupřesňuje svůj rozsah působnosti ratione temporis. V napadeném rozhodnutí totiž není uvedeno období, během něhož musely být půjčky CDDPP poskytnuty, aby byly považovány za neslučitelné se společným trhem. Je tedy obtížné zjistit, zda z nich měla žalobkyně skutečně prospěch. Napadené rozhodnutí proto u ní zakládá značnou právní nejistotu. Navíc, italské orgány žalobkyni zaslaly žádost o informace za účelem navrácení podpor souvisejících s půjčkami CDDPP. Žalobkyně se tudíž domnívá, že má na podání žaloby právní zájem. Ve své replice žalobkyně prohlašuje, že je připravena vzít svou žalobu zpět v rozsahu, v němž se týká půjček CDDPP, za podmínky, že Komise výslovně potvrdí, že se napadené rozhodnutí týká pouze půjček CDDPP poskytnutých v letech 1994 až 1998. V takovém případě žalobkyně navrhuje, aby byla pro účely rozdělení nákladů řízení zohledněna právní nejistota vyplývající z napadeného rozhodnutí, pokud jde o půjčky CDDPP.
40
Pokud jde o otázku osobního dotčení, žalobkyně zpochybňuje kvalifikaci napadeného rozhodnutí jako obecně závazného aktu.
41
Žalobkyně tvrdí, že její osobní dotčení jasně vyplývá z judikatury týkající se přípustnosti žalob podaných skutečnými příjemci režimu podpor (rozsudky Sardegna Lines a Alzetta). Z této judikatury vyplývá, že dvěma podmínkami, které musejí být splněny, aby byla osobně dotčena, jsou skutečnost, že je skutečným příjemcem režimu podpor, a existence povinnosti vrátit již obdrženou podporu. Tyto podmínky jsou v projednávané věci splněny.
42
Komise nemůže omezit rozsah působnosti rozsudku Sardegna Lines tvrzením, že se tento rozsudek týkal individuální podpory. Skutečnost, že bylo ve věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, ve vztahu k žalobkyni přijato individuální opatření, kterým se provádí daný režim podpor, je totiž neoddělitelná od samotného režimu podpor. Ve skutečnosti se uvedená věc týká režimu podpor.
43
Žalobkyně se domnívá, že tvrzení Komise, podle něhož se napadené rozhodnutí týká neurčeného a neurčitelného počtu podniků, je chybné. Podle ní se totiž naopak jedná o uzavřenou skupinu, totiž skupinu komunálních podniků přeměněných ve společnosti podle zákona č. 142/90, které zahájily svou činnost přede dnem 31. prosince 1999 nebo vyjednaly půjčky CDDPP v letech 1994 až 1998. Krom toho Komise jména těchto společností dokonale zná.
44
Konečně se žalobkyně na podporu svého návrhu dovolává práva na soudní ochranu. Skutečnost, že by projednávaná žaloba byla prohlášena za přípustnou, by totiž umožnila zajistit plnou a účinnou soudní ochranu jednotlivců v souladu s články 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLP), podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, a s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie, která byla vyhlášena v Nice dne 7. prosince 2000 (Úř. věst. 2000, C 364, s. 1).
Závěry Soudu
45
V souladu s čl. 230 čtvrtým pododstavcem ES může fyzická nebo právnická osoba podat žalobu proti rozhodnutí určenému jiné osobě pouze tehdy, pokud se jí uvedené rozhodnutí bezprostředně a osobně dotýká.
46
Pokud jde o osobní vazbu vyžadovanou výše uvedeným ustanovením, může podle ustálené judikatury jiná fyzická nebo právnická osoba, než je adresát rozhodnutí, tvrdit, že je jím osobně dotčena, pouze tehdy, pokud se jí toto rozhodnutí dotýká z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ni zvláštní, nebo faktické situace, která ji vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a z tohoto důvodu ji individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát (rozsudky Soudního dvora ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, Recueil, s. 197, 223, a ze dne 2. dubna 1998, Greenpeace Council a další v. Komise, C-321/95 P, Recueil, s. I-1651, body 7 a 28).
47
Soudní dvůr tak rozhodl, že žaloba na neplatnost rozhodnutí Komise, jímž je zakázán režim podpor v určitém odvětví, podaná podnikem v zásadě nemůže být přípustná, jestliže je tímto rozhodnutím podnik dotčen pouze z důvodu své příslušnosti k dotčenému odvětví a svého postavení potenciálního příjemce uvedeného režimu. Takové rozhodnutí je totiž ve vztahu k žalujícímu podniku obecně závazným opatřením, které se uplatní v objektivně vymezených situacích a které zakládá právní účinky pro určitou kategorii osob vymezených obecně a abstraktně (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 2. února 1988, Van der Kooy a další v. Komise, 67/85, 68/85 a 70/85, Recueil, s. 219, bod 15, a rozsudek Alzetta, bod 37 a citovaná judikatura).
48
Soudní dvůr však v bodech 34 a 35 rozsudku Sardegna Lines rovněž rozhodl, že jelikož byl podnik Sardegna Lines rozhodnutím dotčeným v uvedené věci dotčen nejen jakožto podnik v odvětví námořní dopravy na Sardinii, který byl potenciálně příjemcem režimu podpor pro sardinské provozovatele plavidel, ale rovněž ve svém postavení skutečného příjemce individuální podpory, která byla v rámci tohoto režimu poskytnuta a jejíž navrácení Komise nařídila, byl uvedeným rozhodnutím osobně dotčen a jeho žaloba směřující proti němu byla přípustná (viz v tomto smyslu rovněž rozsudek Alzetta, bod 39).
49
Je tudíž třeba ověřit, zda je žalobkyně v postavení skutečného příjemce individuální podpory, která byla poskytnuta v rámci režimu podpor v určitém odvětví a jejíž navrácení Komise nařídila (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 20. září 2007, Salvat père & fils a další v. Komise, T-136/05, Sb. rozh. s. II-4063, bod 70).
50
Pokud jde nejprve o tříleté osvobození od korporační daně, žalobkyně tvrdí, že jelikož je společností, na kterou se vztahuje dotčený režim, je skutečným příjemcem uvedeného režimu, přestože není schopna uvést výši podpory, kterou obdržela.
51
Z písemné odpovědi Italské republiky na písemnou otázku Soudu přitom vyplývá, že žalobkyně v posuzovaném období vykázala pro daňové účely záporný výsledek, a že v důsledku toho odvedla daň v nulové výši.
52
Z uvedené odpovědi však rovněž vyplývá, že orgán správy daně provedl kontrolu, která umožnila odhalit některé nesrovnalosti, kterých se žalobkyně dopustila v přiznání daně. Po této kontrole žalobkyně požádala a domohla se uplatnění režimu upraveného v článku 9 zákona č. 289 o ustanoveních týkajících se sestavování ročního a víceletého státního rozpočtu [legge n. 289, disposizioni per la formazione del bilancio annuale e pluriennale dello Stato, ze dne 27. prosince 2002 (běžný doplněk č. 240/L GURI č. 305 ze dne 31. prosince 2002), dále jen „daňová amnestie“] ve vztahu k období 1997–2002. Tento mechanismus daňové amnestie umožňuje na základě zaplacení paušální částky ukončit provádění dalších kontrol a ukončit jakákoliv probíhající řízení. Mimoto z informací poskytnutých na jednání Komisí a nezpochybněných Italskou republikou vyplývá, že daňová amnestie je konečné povahy, takže veškeré částky zaplacené z tohoto důvodu nemohou být předmětem navrácení do původního stavu.
53
V tomto ohledu je důležité uvést, že žalobkyně nevysvětlila, jak se částka, kterou zaplatila nebo zaplatí, vztahuje k období let 1997 až 1999, když se daňová amnestie, která jí byla udělena, týká let 1997 až 2002, a jaký vztah má toto zproštění dluhu na základě zaplacení paušální částky k dotčenému režimu.
54
Jelikož žalobkyně nepředložila přesvědčivé důkazy o tom, že z dotčeného režimu měla skutečně prospěch, nelze ji považovat za osobně dotčenou napadeným rozhodnutím.
55
Pokud jde o argument žalobkyně, že náleží k uzavřené skupině podniků a že Komise dokonale zná jména společností, které k uvedené skupině patří, je třeba připomenout, že možnost určit více či méně přesně počet, nebo dokonce i totožnost právních subjektů, na něž se opatření použije, nikterak neznamená, že tyto subjekty musí být považovány za osobně dotčené tímto opatřením, pokud je nesporné, že stejně jako v projednávané věci se toto použití uskutečňuje na základě objektivní právní a faktické situace definované dotčeným aktem (rozsudek Soudního dvora ze dne 22. listopadu 2001, Antillean Rice Mills v. Rada, C-451/98, Recueil, s. I-8949, bod 52, a usnesení Soudu ze dne 28. února 2005, von Pezold v. Komise, T-108/03, Sb. rozh. s. II-655, bod 46).
56
Argument žalobkyně vycházející z požadavků souvisejících s účinnou soudní ochranou nemůže tento závěr zpochybnit. Soudní dvůr jednak potvrdil svou ustálenou judikaturu týkající se výkladu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES ve svém rozsudku ze dne 1. dubna 2004, Komise v. Jégo-Quéré (C-263/02 P, Recueil, s. I-3425), a ve svém rozsudku UPA. Krom toho, i když je pravda, že se podmínka osobního dotčení vyžadovaná čl. 230 čtvrtým pododstavcem ES musí vykládat ve světle zásady účinné soudní ochrany s přihlédnutím k rozličným okolnostem, které mohou žalobkyni individualizovat, nemůže takový výklad vést k odstranění dotčené podmínky (viz rozsudek UPA, bod 44).
57
Konečně, pokud jde o půjčky CDDPP, z písemné části řízení vyplývá, že se žalobkyně poté, co Komise ve své duplice potvrdila, že se napadené rozhodnutí týká pouze půjček CDDPP poskytnutých v letech 1994 až 1998, vzdala své žaloby v rozsahu, v němž se týkala uvedených půjček.
58
Mimoto vzhledem k tomu, že z napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že dotčené období se týká pouze let 1994 až 1998, musí být návrh žalobkyně ohledně rozdělení nákladů řízení zamítnut.
59
Z veškerých předcházejících úvah vyplývá, že žalobkyně nemůže být považována za osobně dotčenou napadeným rozhodnutím ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES, a že tudíž žaloba musí být odmítnuta jako nepřípustná v plném rozsahu.
K nákladům řízení
60
Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
SOUD (osmý rozšířený senát)
rozhodl takto:
1)
Žaloba se odmítá jako nepřípustná.
2)
Acegas-APS SpA se ukládá náhrada nákladů řízení.
Martins Ribeiro
Šváby
Papasavvas
Wahl
Dittrich
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 11. června 2009.
Podpisy.
( *1 ) – Jednací jazyk: italština.
Top