ROZSUDEK SOUDU (pátého senátu)
9. listopadu 2004
Věc T‑116/03
Oreste Montalto
v.
Rada Evropské unie
„Úředníci – Přijetí – Dočasný zaměstnanec – Oznámení o volném pracovním místě – Přijímací řízení“
Úplný text ve francouzském jazyce II - 0000
Předmět: Žaloba, jejímž předmětem je jednak návrh na zrušení rozhodnutí Rady ze dne 23. května 2002, kterým se jmenuje zastupující předseda jednoho odvolacího senátu a rovněž předseda odvolacího odboru Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (Úř. věst. 2002, C 130, s. 2), a jednak návrh na náhradu škody.
Rozhodnutí: Rozhodnutí Rady ze dne 23. května 2002, kterým se jmenuje zastupující předseda jednoho odvolacího senátu a rovněž předseda odvolacího odboru OHIM se zrušuje. Ve zbývající části se žaloba zamítá. Radě se ukládá náhrada nákladů řízení.
Shrnutí
1. Úředníci ─ Dočasní zaměstnanci ─ Zaměstnanci platové třídy A 1 nebo A 2 ─ Pracovní místo předsedy odvolacích senátů Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu ─ Přijetí ─ Srovnání zásluh ─ Posuzovací pravomoc správního orgánu ─ Omezení ─ Dodržení podmínek stanovených oznámením o uvolněném pracovním místě a procesních pravidel přijatých pro výkon posuzovací pravomoci
(Nařízení Rady č. 40/94 čl. 120 odst. 1 a čl. 131 odst. 1)
2. Úředníci ─ Mimosmluvní odpovědnost orgánů ─ Podmínky ─ Protiprávnost ─ Újma ─ Příčinná souvislost ─ Důkazní břemeno
3. Úředníci ─ Žaloba ─ Žaloba na náhradu škody ─ Zrušení napadeného protiprávního aktu ─ Odpovídající náhrada morální újmy
1. Orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv má, zejména pokud je pracovní místo, které má být obsazeno, vysoce postavené a odpovídá platovým třídám A 1 nebo A 2, širokou posuzovací pravomoc při srovnání zásluh uchazečů o takové místo. Je však skutečností, že výkon této široké posuzovací pravomoci předpokládá alespoň dodržení všech relevantních právních předpisů, tedy nejen oznámení o uvolněném pracovním místě, ale rovněž případných procesních pravidel, které orgán přijal pro výkon své posuzovací pravomoci.
V tomto ohledu přísluší orgánu oprávněnému k uzavírání pracovních smluv pečlivě zkoumat spisy uchazečů a důsledně dodržovat uvedené požadavky, zejména v oznámení o uvolněném pracovním místě, tak, že uvedený orgán musí vyloučit každého uchazeče, který nesplňuje jeden z těchto požadavků, pokud jsou tyto požadavky kumulativní. Oznámení o uvolněném pracovním místě je totiž právním rámcem, který si orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv sám ukládá a který musí přísně dodržovat.
Tyto požadavky rovněž platí pro správní radu Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu, pokud vykonává pravomoc, kterou jí přiznává nařízení č. 40/94 o ochranné známce Společenství v řízení o jmenování předsedy odvolacích senátů tohoto úřadu. I když to totiž není ona, kdo toto jmenování provádí, přísluší jí přijmout seznam tří uchazečů, na jehož základě Rada přistoupí ke jmenování tak, že má širokou pravomoc pro posuzování přihlášek, a tedy rozhodující úlohu.
(viz body 63 až 68 a 107)
Odkazy: Soudní dvůr 18. března 1993, Parlament v. Frederiksen, C–35/92 P, Recueil, s. I‑991, body 15 a 16; Soud 2. října 1996, Vecchi v. Komise, T‑356/94, Recueil FP, s. I‑A‑437 a II‑1251, body 50 až 58; Soud 20. září 2001, Coget a další v. Účetní dvůr, T‑95/01, Recueil FP, s. I‑A‑191 a II‑879, bod 113; Soud 9. července 2002, Tilgenkamp v. Komise, T‑158/01, Recueil FP, s. I‑A‑111 a II‑595, bod 58; Tribunal 18. září 2003, Pappas v. Comité des régions, T‑73/01, Recueil FP, s. I‑A-207 a II‑1011, body 52 až 54
2. Založení mimosmluvní odpovědnosti Společenství předpokládá splnění více podmínek týkajících se protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům, existenci tvrzené škody a existenci příčinné souvislosti mezi jednáním a uváděnou újmou. Z toho vyplývá, že i v případě, že je zjištěno zavinění orgánu, je odpovědnost Společenství založena pouze tehdy, pokud žalobce prokázal existenci své újmy.
(viz body 125 a 126)
Odkazy: Soud 9. února 1994, Latham v. Komise, T‑82/91, Recueil FP, s. I‑A‑15 a II‑61, bod 72; Soud 14. května 1998, Lucaccioni v. Komise, T‑165/95, Recueil FP, s. I‑A‑203 a II‑627, bod 57; Soud 24. dubna 2001, Pierard v. Komise, T‑172/00, Recueil FP, s. I‑A‑91 a II‑429, body 34 a 35
3. Zrušení napadeného aktu může být samo o sobě odpovídající a v zásadě postačující náhradou jakékoli morální újmy, kterou mohl žalobce utrpět.
(viz bod 127)
Odkazy: Soudní dvůr 7. února 1990, Culin v. Komise, C‑343/87, Recueil, s. I‑225, body 25 až 29; Soud 26. ledna 1995, Pierrat v. Soudní dvůr, T‑60/94, Recueil FP, s. I‑A‑23 a II‑77, bod 62
Top