ROZSUDEK SOUDU (samosoudce)
ze dne 25. května 2004
Věc T-69/03
W
v.
Evropský parlament
„Úředníci ─ Příspěvek na opětovnou změnu bydliště ─ Pojem bydliště ─ Důkazy“
Úplný text ve francouzském jazyce II - 0000
Předmět: Žaloba, jejímž předmětem je zejména návrh na zrušení rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 3. června 2002, kterým se zamítá přiznat žalobci příspěvek na opětovnou změnu bydliště.
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Každý účastník řízení ponese vlastní náklady.
Shrnutí
1. Úředníci ─ Žaloba ─ Předmět ─ Příkaz udělený správnímu orgánu ─ Nepřípustnost
(Služební řád, článek 91)
2. 2. Úředníci ─ Žaloba ─ Posouzení legality napadeného aktu vzhledem k faktickým a právním skutečnostem existujícím v okamžiku jeho přijetí
(Služební řád, článek 91)
3. 3. Úředníci ─ Náhrada výdajů ─ Příspěvek na opětovnou změnu bydliště ─ Podmínky přidělení ─ Skutečný přesun obvyklého bydliště – Pojem obvyklé bydliště – Důkazní břemeno o skutečné opětovné změně bydliště příslušející úředníkovi – Tříletá lhůta pro uskutečnění přesunu, ale nikoliv pro předložení důkazu o tomto přesunu
(Služební řád, příloha VII, článek 6)
1. Soud nemůže ukládat orgánům Společenství příkazy nebo tyto orgány nahrazovat. Návrh bývalého úředníka směřující k tomu, aby bylo nařízeno orgánu přiznat tomuto úředníkovi příspěvek na opětovnou změnu bydliště, musí být tedy prohlášen za nepřípustný.
(viz body 20 a 22)
Odkazy: Soudní dvůr, 8. července 1999, DSM v. Komise, C-5/93 P, Recueil, s. I‑4695, bod 36; Soud, 24. února 2000, ADT Projekt v. Komise, T‑145/98, Recueil, s. II‑387, bod 83.
2. Legalita individuálního aktu napadeného před soudem Společenství musí být posouzena vzhledem k faktickým a právním skutečnostem existujícím k datu, kdy byl tento akt přijat. Kdyby měl totiž Soud přezkoumat akt ve světle faktických a právních skutečností, které k tomuto datu neexistovaly, nahrazoval by tak orgán, který dotčený akt přijal. Soudu však nepřísluší nahrazovat orgány.
(viz bod 28)
Odkazy: Soudní dvůr, 17. května 2001, IECC v. Komise, C-449/98 P, Recueil, s. I‑3875, bod 87; Soud, 11. července 1991, Von Hoessle v. Účetní dvůr, T‑19/90, Recueil, s. II‑615, bod 30.
3. Ačkoli článek 6 přílohy VII služebního řádu podmiňuje přiznání příspěvku na opětovnou změnu bydliště pouze přesunem bydliště dotyčného úředníka do místa vzdáleného nejméně 70 km od místa, kde byl úředník zaměstnán, přesun bydliště uvedený v tomto ustanovení znamená skutečný přesun obvyklého bydliště úředníka do nového místa, které je označováno jako místo opětovné změny bydliště.
Pojem obvyklé bydliště je třeba vykládat tak, že se jedná o místo, které dotyčná osoba stanovila jako trvalé nebo obvyklé centrum svých zájmů s úmyslem přiznat tomuto místu stálou povahu. Krom toho, pojem bydliště vzhledem k tomu, že se nijak nezakládá na zcela kvantitativním údaji o čase, který daná osoba strávila na území té či oné země, vyjadřuje tedy kromě skutečnosti, že osoba fyzicky pobývá na určitém místě, záměr přiznat této skutečnosti plynulost vyplývající z životního návyku a průběhu běžných sociálních vztahů, takže umístění bytu není pro prokázání skutečného přesunu obvyklého bydliště dostačující.
Je na úředníkovi, aby všemi právními prostředky prokázal, že skutečně změnil místo svého bydliště do tří let ode dne skončení své služebního poměru, přičemž je upřesněno, že důkazy o tom, že se taková opětovná změna bydliště uskutečnila ve stanovené lhůtě, mohou být předloženy až po uplynutí této lhůty. Tyto důkazy jsou však relevantní jen tehdy, pokud prokazují, že úředník skutečně změnil bydliště do tří let ode dne skončení svého služebního poměru.
(viz body 41 až 43 a 48)
Odkazy: Soud, 28. září 1993, Yorck von Wartenburg v. Parlament, T‑57/92 a T‑75/92, Recueil, s. II-925, body 65 a 66; Soud, 24. dubna 2001, Miranda v. Komise, T‑37/99, Recueil FP, s. I‑A‑87 a II‑413, body 30, 31 a 32.
Top