ROZSUDEK SOUDU (samosoudce)
10. června 2004
Věc T‑330/03
Xanthippi Liakoura
v.
Rada Evropské unie
„Úředníci – Zamítnutí povýšení – Žaloba na neplatnost a náhradu škody“
Úplný text ve francouzském jazyce II - 0000
Předmět: Žaloba, jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Rady nepovýšit žalobkyni do platové třídy C 1 za období roku 2002, jakož i návrh na náhradu škody.
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení.
Shrnutí
1. Úředníci ─ Povýšení ─ Stížnost nepovýšeného uchazeče ─ Rozhodnutí o zamítnutí ─ Povinnost odůvodnění ─ Dosah
(Služební řád, článek 45)
2. Úředníci ─ Povýšení ─ Zvážení srovnatelných zásluh ─ Posuzovací pravomoc správního orgánu ─ Soudní kontrola ─ Meze
(Služební řád, článek 45)
3. Úředníci ─ Povýšení ─ Zvážení srovnatelných zásluh ─ Kritéria ─ Osobní zásluhy uchazeče ─ Zohlednění všech úředníků připadajících v úvahu pro povýšení, kteří jsou ve stejné kategorii a mají stejnou platovou třídu
(Služební řád, články 5, 7 a 45)
4. Úředníci ─ Povýšení ─ Kritéria ─ Zásluhy ─ Zohlednění služebních let a věku ─ Podpůrná povaha
(Služební řád, čl. 45 odst. 1)
5. Úředníci ─ Žaloba ─ Předcházející správní stížnost ─ Totožnost předmětu a důvodu ─ Žalobní důvody a argumenty neobsažené ve stížnosti, ale se stížností úzce související ─ Přípustnost
(Služební řád, článek 90)
6. Úředníci ─ Žaloba ─ Návrh na náhradu škody spojený s návrhem na zrušení ─ Zamítnutí návrhu na zrušení, které způsobuje zamítnutí návrhu na náhradu škody
(Služební řád, článek 91)
1. I když orgán oprávněný ke jmenování není povinen odůvodnit rozhodnutí o povýšení ve vztahu k nepovýšeným uchazečům, je naopak povinen odůvodnit své rozhodnutí týkající se zamítnutí stížnosti nepovýšeného uchazeče, přičemž odůvodnění tohoto zamítavého rozhodnutí musí být v souladu s odůvodněním rozhodnutí, proti kterému směřovala stížnost. V případě povýšení „výběrem” podle článku 45 služebního řádu postačí, že odůvodnění zamítnutí stížnosti se týká splnění právních podmínek, na které je řádné povýšení vázáno.
(viz body 35 a 36)
Odkazy: Soudní dvůr, 7. února 1990, Culin v. Komise, C‑343/87, Recueil, s. I‑225, bod 13; Soudní dvůr, 9. prosince 1993, Parlament v. Volger, C‑115/92P, Recueil, s. I‑6549, body 22 a 23; Soud, 29. května 1997, Contargyris v. Parlament, T‑6/96, RecueilFP, s. I‑A‑119 a II‑357, bod 147; Soud, 18. prosince 1997, Delvaux v. Komise, T‑142/95, RecueilFP, s. I‑A‑477 a II‑1247, bod 84; Soud, 21. září 1999, Oliveira v. Parlament, T‑157/98, RecueilFP, s. I‑A‑163 a II‑851, bod 50
2. Za účelem zvážení srovnatelných zásluh, které se mají zohlednit v rámci rozhodnutí o povýšení podle článku 45 služebního řádu, orgán oprávněný ke jmenování disponuje širokou posuzovací pravomocí, neboť povýšení se podle tohoto článku provádí „výběrem”. V této oblasti se kontrola soudu Společenství musí omezit na otázku, zda s ohledem na prostředky a důvody, které mohly vést správní orgán k jeho posouzení, tento správní orgán zůstal v mezích, které nemohou být zpochybněny, a zda nevykonal svoji pravomoc zjevně nesprávným způsobem. Soud nemůže nahradit posouzení kvalifikací a zásluh úředníků orgánem oprávněným ke jmenování svým vlastním posouzením.
(viz bod 45)
Odkazy: Soudní dvůr, 21. dubna 1983, Ragusa v. Komise, 282/81, Recueil, s. 1245, body 9 a 13; Soud, 27. dubna 1999, Thinus v. Komise, T‑283/97, RecueilFP, s. I‑A‑69 et II‑353, bod 42
3. Povinnost orgánu oprávněného ke jmenování zvážit srovnatelné zásluhy úředníků připadajících v úvahu pro povýšení stanovená v článku 45 služebního řádu je výrazem současně zásady rovného zacházení s úředníky a zásady jejich služebního postupu. Posouzení jejich zásluh je v tomto směru určujícím kritériem. Ze znění a ducha článků 5 a 7 služebního řádu a ze zásady rovného zacházení s úředníky a zásady jejich služebního postupu vyplývá, že pokud orgán oprávněný ke jmenování zvažuje srovnatelné zásluhy úředníků připadajících v úvahu pro povýšení, musí zohlednit všechny úředníky připadající v úvahu pro povýšení, kteří jsou ve stejné kategorii a kteří mají stejnou platovou třídu, což předpokládá, že mají stejné zaměstnání a odpovědnost. Proto jmenování v rámci řízení o povýšení zohledňuje pro účely zvážení srovnatelných zásluh úředníků připadajících v úvahu pro povýšení „existující rozdíl mezi úrovní analytického posouzení daného úředníka a průměrnou úrovní analytického posouzení úředníků ve stejné platové třídě a službě, jakož i všech úředníků v jeho platové třídě, bez ohledu na službu”, a je v souladu se zásadami, které byly připomenuty výše.
(viz body 46 až 48)
Odkazy: Soud, 12. února 1992, Volger v. Parlament, T‑52/90, Recueil, s. II‑121, bod 24; Soud, 5. března 1998, Manzo-Tafaro v. Komise, T‑221/96, RecueilFP, s. I‑A‑115 a II‑307, bod 17
4. Podle čl. 45 odst. 1 služebního řádu „se povýšení [...] provádí výhradně výběrem z okruhu úředníků, kteří splnili minimální dobu ve své platové třídě, po zvážení srovnatelných zásluh úředníků připadajících v úvahu pro povýšení a posudků na ně”. Nicméně s ohledem na výběrová kritéria pro povýšení může orgán oprávněný ke jmenování rovněž podpůrně zohlednit jiné skutečnosti, zejména věk úředníků připadajících v úvahu pro povýšení a jejich odpracovaná léta v jejich platové třídě nebo ve službě. Z toho vyplývá, že zohlednění dřívějšího vývoje služebního postupu úředníků připadajících v úvahu pro povýšení spadá do rámce zvážení srovnatelných zásluh každého z nich.
(viz body 49 a 50)
Odkazy: Soudní dvůr, 24. března 1983, Colussi v. Parlament, 298/81, Recueil, s. 1131, Soudní dvůr, 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, 293/87, Recueil, s. 23; výše uvedený rozsudek Manzo‑Tafaro v. Komise, bod 17
5. V žalobách úředníků mohu mít návrhy předložené Soudu pouze stejný předmět jako návrhy uvedené ve stížnosti a mohou obsahovat pouze takové námitky, které jsou založeny na stejných důvodech jako ty, které byly uplatněny ve stížnosti, i když tyto námitky mohou být u Soudu rozvinuty předložením žalobních důvodů a argumentů, které nejsou nutně obsaženy ve stížnosti, ale které se stížností úzce souvisí. Postup před zahájením soudního řízení stanovený v článku 90 služebního řádu má totiž za cíl umožnit mimosoudní řešení sporu mezi úředníky a správním orgánem. K dosažení cíle tohoto řízení je třeba, aby se orgán oprávněný ke jmenování mohl dostatečně jasně obeznámit s námitkami dotčených osob vůči napadenému rozhodnutí.
(viz body 56 a 57)
Odkazy: Soudní dvůr, 1. července 1976, Sergy v. Komise, 58/75, Recueil, s. 1139; Soudní dvůr, 17. února 1977, Reinarz v. Komise a Rada, 48/76, Recueil, s. 291; Soudní dvůr, 20. května 1987, Geist v. Komise, 242/85, Recueil, s. 2181, bod 9; Soudní dvůr, 26. ledna 1989, Koutchoumoff v. Komise, 224/87, Recueil, s. 99, bod 10; Soudní dvůr, 14. března 1989, Del Amo Martinez v. Parlament, 133/88, Recueil, s. 689, bod 9; Soud, 29. března 1990, Alexandrakis v. Komise T‑57/89, Recueil, s. II‑143, body 8 až 10
6. V žalobách úředníků musí být návrhy směřující k náhradě škody zamítnuty v rozsahu, v němž úzce souvisí s návrhy na zrušení, které samotné byly buď odmítnuty jako nepřípustné, nebo zamítnuty jako neopodstatněné.
(viz bod 69)
Odkazy: Soud, 6. července 1992, Della Pietra v. Komise, T‑1/91, Recueil, s. II‑2145, bod 34; Soud, 15. května 1997, N v. Komise, T‑273/94, RecueilFP, s. I‑A‑97 a II‑289, bod 159
Top