© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 16. září 2008 ve věci č. 15630/05 – Růžičková proti České republice
Senát páté sekce Soudu jednomyslně odmítl pro opožděnost stížnost týkající se porušení práva na pokojné užívání majetku stěžovatelky coby závětní dědičky v důsledku tvrzeného znemožnění disponovat s majetkem, který jí měl v dědictví připadnout.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelce svědčila závěť její tety A. B. z roku 1943, která však byla objevena až dodatečně, po roce 1992. Na základě dědického řízení, jehož nebyla účastníkem, však již v roce 1956 bylo potvrzeno nabytí dědictví zletilému nesvéprávnému synu zůstavitelky coby dědici ze zákona. Ten zemřel v roce 1978 a veškerý majetek (původně rolnická usedlost s polnostmi, z níž zůstaly v době jeho smrti jen pozemky) připadl státu jako odúmrť, neboť dědictví nenabyl žádný dědic.
V roce 1996 vyhověl Okresní soud v Prostějově stěžovatelce a určil, že je dědičkou po A. B. Žádost stěžovatelky o nové projednání dědictví po A. B., kterou podala s odkazem na rozsudek soudu, však byla odmítnuta s tím, že soud ve věci dědictví po A. B. nemůže zahájit řízení o projednání dědictví ohledně majetku, který již jednou předmětem projednání byl, byť vyšlo najevo, že dědicem měl být někdo jiný. Soud stěžovatelku poučil, že svých práv se oprávněný dědic musí domáhat cestou občanskoprávní.
Další žaloba stěžovatelky z roku 1996 na určení vlastnického práva ke čtvrtině nemovitostí, které byly předmětem dědictví, byla pravomocně zamítnuta. Soudy konstatovaly, že nárok stěžovatelkou uplatněný je nárokem oprávněné dědičky, jehož se mohla domáhat pouze dědickou žalobou na vydání dědictví. Podáním žaloby o určení vlastnického práva se dle názoru soudů stěžovatelka snažila obejít skutečnost, že její právo coby oprávněné dědičky na vydání dědictví bylo promlčeno již v roce 1955. Odvolací soud navíc poukázal na to, že syn zůstavitelky nabyl vlastnické právo k nemovitostem ještě za účinnosti středního občanského zákoníku vydržením. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto a ústavní stížnost coby zjevně neopodstatněná byla Ústavním soudem též odmítnuta.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Soud shledal, že právně zastoupená stěžovatelka, která se na něj obrátila se stížností v doporučeném dopise předaném k poštovní přepravě dne 19. dubna 2005, nedodržela šestiměsíční lhůtu k podání stížnosti, neboť rozhodnutí Ústavního soudu, které bylo posledním vnitrostátním rozhodnutím, bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno již dne 15. října 2004. Stížnost proto prohlásil za nepřijatelnou.
Full & Egal Universal Law Academy