© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 17. června 2014 ve věci č. 76192/13 – Sabadosh proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že výše nadepsaná stížnost, ve které stěžovatel namítal, že by v případě vydání na Ukrajinu došlo k porušení článků 3, 6 a 8 Úmluvy, je nepřijatelná pro ztrátu postavení oběti.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel, ukrajinský občan, pobývá na území České republiky od roku 1995 a držitelem povolení k trvalému pobytu je od roku 2005. V roce 2010 se oženil s českou státní občankou, s níž má dvouletou dceru (též občanku České republiky). V České republice žije společně i se svými dvěma dalšími nezletilými dcerami z prvního manželství, jež mají ukrajinské občanství a plně se integrovaly do české společnosti. Stěžovatel uvedl, že v České republice žijí i další členové jeho rodiny.
Na základě žádosti Generální prokuratury Ukrajiny z července 2010 bylo zahájeno řízení o vyslovení přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu pro trestný čin obchodování s lidmi. V rámci extradičního řízení Krajský soud v Ústí nad Labem v prosinci 2012 rozhodl o nepřípustnosti vydání stěžovatele pro důvodnou obavu, že by trestní řízení v dožadujícím státě neodpovídalo zásadám článku 3 a 6 Úmluvy. V březnu 2013 Vrchní soud v Praze naopak vyslovil, že vydání přípustné je, a to mimo jiné s ohledem na poskytnuté diplomatické záruky. Ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. V dubnu 2014 však ministryně spravedlnosti rozhodla o nepovolení vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu podle § 399 odst. 2 trestního řádu.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Pokud jde o článek 3 Úmluvy, stěžovatel před Soudem namítal, že by byl v případě vydání vystaven špatnému zacházení zejména díky neuspokojivým podmínkám v ukrajinských věznicích. Ve vztahu k článku 6 poukazoval na hrozící porušení záruk spravedlivého trestního procesu na Ukrajině. V neposlední řadě namítal, že jeho vydáním by došlo k porušení práva na respektování jeho rodinného a soukromého života dle článku 8 Úmluvy, přičemž poukazoval na pevné rodinné vazby, které má v České republice.
Vláda mimo jiné argumentovala tím, že vzhledem k přijetí rozhodnutí o nepovolení vydání již dále nelze stěžovatele považovat za oběť namítaných porušení Úmluvy.
Soud připomněl, že výraz „oběť“ v smyslu článku 34 Úmluvy označuje osobu, jež je přímo dotčena jednáním nebo opomenutím, které představuje namítané porušení Úmluvy, nebo jí musí hrozit, že jím bude dotčena. Není proto možné tvrdit, že určitá osoba je „obětí“ opatření, které je trvale nebo dočasně zbaveno veškerých právních účinků. V případech, kdy stěžovatel čelil vyhoštění nebo vydání, Soud opakovaně rozhodl, že stěžovatel o sobě nemůže tvrdit, že je „obětí“ opatření, jež není vykonatelné. Stejný právní názor zaujal i v případech, kdy byl výkon rozhodnutí o vyhoštění nebo vydání odložen na neurčito nebo jinak zbaven právních účinků a kdy rozhodnutí příslušných orgánů o provedení deportace bylo možno napadnout u příslušných soudů (viz Sisojeva a ostatní proti Lotyšsku, č. 60654/00, rozsudek velkého senátu o vyškrtnutí stížnosti ze dne 15. ledna 2007, § 92-93).
K projednávané věci Soud uvedl, že rozhodnutí ministryně spravedlnosti o nepovolení vydání z dubna 2014 je překážkou pro vydání stěžovatele na Ukrajinu. Podotkl, že stěžovatel disponuje povolením k trvalému pobytu, což mu umožňuje setrvat na území České republiky. Uzavřel, že za současného stavu věcí stěžovatel nečelí reálnému a bezprostřednímu nebezpečí vydání. Proto nelze tvrdit, že by byl nadále v postavení oběti namítaných porušení článků 3, 6 a 8 Úmluvy (viz mutatis mutandis, I. M. proti Francii, č. 9152/09, rozsudek ze dne 2. února 2012, § 95; Budrevich proti České republice, č. 65303/10, rozsudek ze dne 17. října 3013, § 70).
Full & Egal Universal Law Academy