© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 4. září 2018 ve věci č. 17675/18 – Saidani proti Německu
Výbor páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že vyhoštění stěžovatele do Tuniska, kde mu hrozí uložení trestu smrti z důvodu jeho účasti v teroristické organizaci Islámský stát, není v rozporu s článkem 2 a 3 Úmluvy a s článkem 1 Protokolu č. 13, neboť by uložení daného trestu představovalo de facto doživotní trest odnětí svobody s možností propuštění v budoucnu. Stížnost proto odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
I.Skutkové okolnosti
V srpnu 2017 rozhodly německé orgány o vyhoštění stěžovatele tuniské národnosti do jeho země původu s okamžitou vykonatelností, když shledaly, že představuje hrozbu pro národní bezpečnost kvůli jeho členství a činnosti v teroristické organizaci Islámský stát. Tuniské orgány současně žádaly o vydání stěžovatele za účelem trestního stíhání pro jeho aktivity v rámci dané teroristické organizace, za něž mu v Tunisku hrozilo uložení trestu smrti. Žádost o vydání předběžného opatření byla vnitrostátními soudy zamítnuta s tím, že neexistuje skutečné riziko, že by byl trest smrti vykonán. S ohledem na dostupné informace a diplomatické záruky poskytnuté ze strany tuniských orgánů dospěly k závěru, že trest smrti představuje de facto trest odnětí svobody na doživotí, a to s možností přezkumu za účelem podmíněného propuštění na základě objektivních a předem stanovených kritérií, které budou stěžovateli známy v době uložení trestu. V květnu 2018 byla žádost stěžovatele o předběžné opatření zamítnuta ze strany Soudu.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 2 a 3 Úmluvy a článku 1 Protokolu č. 13
Stěžovatel na poli článků 2 a 3 Úmluvy a článku 1 Protokolu č. 13 namítal, že mu v případě vyhoštění do Tuniska hrozí uložení trestu smrti. S ohledem na obvinění z terorismu přitom nelze dle jeho názoru očekávat, že by mu byla udělena prezidentská milost či by mu mohl být případný doživotní trest odnětí svobody na základě přezkumu snížen.
Soud v souladu se svou ustálenou judikaturou připomněl, že článek 2 Úmluvy a článek 1 Protokolu č. 13 zakazují vydat nebo vyhostit osobu do státu, kde existují závažné důvody se domnívat, že jí hrozí skutečné nebezpečí uložení trestu smrti, stejně jako článek 3 Úmluvy zakazuje vyhoštění či vydání ve vztahu ke skutečnému nebezpečí špatného zacházení (Al-Saadoon a Mufdhi proti Spojenému království, č. 61498/08, rozsudek ze dne 2. března 2010, § 123). Ve vztahu ke skutečnosti, že stěžovatel měl být navrácen do země původu na základě rozhodnutí o vyhoštění, a nikoli na základě žádosti o vydání ze strany tuniských orgánů, Soud připomněl, že dle Úmluvy posouzení povinnosti nevydat či nevyhostit osobu do jiného státu nezávisí na právním základu předmětného opatření (Babar Ahmad a ostatní proti Spojenému království, č. 24027/07 a další, rozsudek ze dne 10. dubna 2012, § 168 a 176).
V projednávané věci Soud nejprve poznamenal, že stěžovateli sice v případě vyhoštění do Tuniska hrozí skutečné nebezpečí uložení trestu smrti, nicméně tento trest se na základě moratoria z roku 1991 bezvýjimečně nevykonává, a představuje tak de facto uložení doživotního trestu odnětí svobody. Tuto skutečnost potvrdily i diplomatické záruky ze strany tuniských orgánů. Soud proto souhlasil se závěry vnitrostátních soudů, že stěžovateli nehrozí skutečné nebezpečí výkonu trestu smrti, a nelze tak ani shledat, že stěžovatel má oprávněné obavy z jeho výkonu, které by mu způsobily velké psychické utrpení (a contrario, Al-Saadoon a Mufdhi proti Spojenému království, cit. výše, § 137 a 144). Možné uložení trestu smrti tak samo o sobě z pohledu článků 2 a 3 Úmluvy a článku 1 Protokolu č. 13 nezabraňuje vyhoštění stěžovatele.
Soud dále odkázal na obecné zásady pro posouzení možného porušení článku 3 Úmluvy v případech uložení doživotního trestu odnětí svobody, které byly v nedávné době shrnuty ve věci Murray proti Nizozemsku (č. 10511/10, rozsudek velkého senátu ze dne 26. dubna 2016, § 99–104), a v souvislosti s vyhoštěním a vydáváním osob stanoveny ve věci Trabelsi proti Belgii (č. 140/10, rozsudek ze dne 4. září 2014, § 119). V předmětné věci Soud stejně jako předtím vnitrostátní soudy konstatoval, že doživotní trest odnětí svobody, kterému stěžovatel fakticky čelí, může být de iure i de facto zmírněn a stěžovatel má reálnou naději na propuštění. Dle tuniského trestního řádu je pro zmírnění hrozícího trestu smrti potřebné provést dva kroky. Samotný trest smrti musí být nejprve přeměněn na doživotní trest odnětí svobody na základě prezidentské milosti, jejíž uložení není jakkoliv podmíněno (srov. Murray proti Nizozemsku, cit. výše, § 99–100). Daný trest je možné následně snížit v rámci mechanismu podmíněného propuštění dle trestního řádu nebo skrze udělení další prezidentské milosti. Z hlediska možného snížení trestu de facto Soud znovu odkázal na závěry vnitrostátních soudů. Ty shledaly, že každý trest smrti je v Tunisku dříve či později skutečně přeměn na doživotní trest odnětí svobody. Dle jejich názoru by na danou praxi neměla mít vliv ani veřejná vystoupení prezidenta a vysoce postavených státních zaměstnanců vymezující se proti udílení „amnestie“ odsouzeným teroristům, neboť jsou to pouze politická, a tedy nikoliv závazná prohlášení, jež se zároveň týkají jen obecného přístupu k odsouzeným z terorismu, a nikoli konkrétních osob.
V neposlední řadě Soud souhlasil se závěry vnitrostátních soudů, že přezkumný mechanismus splňuje požadavky článku 3 Úmluvy. Shledal, že v případě odsouzení k trestu smrti bude pro stěžovatele již při nástupu do jeho výkonu dostatečně předvídatelné, že mu trest smrti bude dříve nebo později na základě prezidentské milosti přeměněn na doživotní trest odnětí svobody. Pravidla pro udílení prezidentských milostí jsou přitom jasná v tom, že o ni může odsouzená osoba požádat kdykoliv, stejně jako prezident ji může udělit kdykoliv (Hutchinson proti Spojenému království, č. 57592/08, rozsudek velkého senátu ze dne 17. ledna 2017, § 44 a 69). Následné podmíněné propuštění je možné nejen skrze udělení další prezidentské milosti, ale i na základě úpravy podmíněného propuštění dle ustanovení tuniského trestního řádu stanovující objektivní a předem stanovená kritéria.
Soud proto dospěl k závěru, že případné uložení trestu smrti, jež je de facto doživotním trestem, nepředstavuje skutečné nebezpečí, že by byl vykonán způsobem, který by byl v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Full & Egal Universal Law Academy