© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 10. května 2016 ve věci č. 33628/15 – Salihu a ostatní proti Švédsku
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně odmítl stížnost, v níž novináři odsouzení za nelegální koupi střelné zbraně namítali porušení zákazu trestu bez zákona ve smyslu článku 7 Úmluvy a práva na svobodu projevu chráněného článkem 10 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelé pracovali jako novináři. V roce 2010 se v Malmö opakovaně střílelo. Veřejnost spekulovala, že jedním z důvodů tolika střeleckých útoků byl snadný přístup ke zbraním v daném regionu. První a druhý stěžovatel naplánovali koupi střelné zbraně za účelem zjištění, jak snadné je ji získat. Třetí stěžovatel pak zbraň koupil a následně odevzdal policii. Další den noviny publikovaly článek o koupi zbraně.
Stěžovatelé namítali, že trestní stíhání, které proti nim bylo zahájeno, nebylo ve veřejném zájmu, jelikož jejich cílem bylo informovat o veřejností diskutované otázce. Jejich námitky byly definitivně odmítnuty v únoru 2012 nejvyšším státním zástupcem.
V květnu 2012 okresní soud stěžovatele odsoudil pro trestné činy související se zbraněmi a vzhledem k tomu, že byli novináři, odsoudil je pouze k podmíněným trestům odnětí svobody a peněžitým trestům ve výši 1 400 až 3 200 eur. V únoru 2014 odvolací soud rozsudek potvrdil s tím, že účel akce byl splněn již v okamžiku, kdy třetí stěžovatel obdržel nabídku ke koupi zbraně. V březnu 2013 nejvyšší soud rozsudky potvrdil, zrušil uložené podmíněné tresty a namísto toho navýšil peněžité tresty na 4 400 až 8 400 eur. Uvedl, že trest byl uložen z důvodu získání střelné zbraně, nikoli publikování článku, a snížen z důvodu skutku provedeného pro novinářské účely a krátké doby držení zbraně.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení článku 7 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že zahájení trestního stíhání bylo nezákonné, jelikož dobrovolně vydali střelnou zbraň a jejich stíhání nebylo odůvodněno veřejným zájmem. Současně dle jejich názoru jednání třetího stěžovatele nebylo trestným činem a v každém případě na něj měly být uplatněny výjimky uvedené v zákoně a vnitrostátní judikatuře.
Soud předně připomněl svoji ustálenou judikaturu, dle které se může zabývat pouze stížnostními námitkami, u nichž byly vyčerpány vnitrostátní prostředky nápravy a které byly předloženy ve lhůtě šesti měsíců od data posledního vnitrostátního rozhodnutí (Civet proti Francii, č. 29340/95, rozsudek ze dne 28. září 1999, § 41). Pokud jde o rozhodnutí státního zástupce trestně stíhat stěžovatele, poslední rozhodnutí ve věci bylo vydáno v únoru 2012. Rozhodnutí nemohlo být předmětem přezkumu vnitrostátními soudy, které mohly pouze osvobodit nebo odsoudit obviněné. Stížnost k Soudu byla podána až v červenci 2015, tedy více než šest měsíců od data vydání rozhodnutí. Tuto část stížnosti proto Soudu odmítl pro opožděnost.
Pokud jde o zákonnost odsouzení stěžovatelů vnitrostátními soudy, Soud zopakoval, že není jeho úkolem zabývat se údajnými skutkovými či právními nesprávnostmi, jichž se měly dopustit vnitrostátní soudy, ledaže by v jejich důsledku došlo k porušení práv a svobod chráněných Úmluvou. Nadto výklad a použití vnitrostátního práva je primárně úlohou vnitrostátních soudů. Soud dále zdůraznil, že jakkoli jasně je zákon napsán, nevyhnutelnou součástí právní tradice je soudcovská tvorba práva. Článek 7 Úmluvy ostatně nezakazuje postupné vyjasnění pravidel trestní odpovědnosti formou soudního výkladu za předpokladu, že výsledný vývoj je v souladu s podstatou trestného činu a může být rozumně předvídán (C. R. proti Spojenému království, č. 20190/92, rozsudek ze dne 22. listopadu 1995, § 34).
V projednávané věci bylo zřejmé z příslušných ustanovení zákona o zbraních a trestního zákoníku, že jednání stěžovatelů bylo trestné. Otázku, zda bylo v dané věci možné uplatnit výjimku z trestnosti jednání stěžovatelů, přezkoumaly vnitrostátní soudy na třech stupních, přičemž jejich rozhodnutí byla dle Soudu v tomto ohledu důkladně odůvodněna, nebyla svévolná a byla v souladu s podstatou daného trestného činu a rozumně předvídatelná. Tuto část stížnosti proto Soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
B.K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatelé dále namítali, že jejich odsouzení nebylo nezbytné v demokratické společnosti, jelikož jednali jako investigativní novináři, kteří se snažili vnést světlo do otázky veřejného zájmu.
Soud nejprve konstatoval, že v projednávané věci není sporu o existenci zásahu (odsouzení za vyhledávání a shromažďování informací pro novinový článek) ani o skutečnosti, že byl učiněn na základě zákona (jednání stěžovatelů bylo zakázáno zákonem o zbraních a trestním zákoníkem) a sledoval legitimní cíl (ochrana veřejného pořádku a předcházení trestné činnosti).
Soustředil se proto na otázku, zda byl zásah nezbytný v demokratické společnosti. V tomto ohledu odkázal na svoji ustálenou judikaturu, jejíž základní zásady jsou shrnuty ve věci Bédat proti Švýcarsku (č. 56925/08, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2016, § 48). Ve vztahu k projednávané věci Soud uvedl, že stěžovatelé byli odsouzeni pro nezákonné držení střelné zbraně, jež bylo součástí vyhledávání a shromažďování informací pro článek, který následně napsali a publikovali. Zdůraznil, že stěžovatelé nebyli odsouzeni za samotné uveřejnění článku, ale pouze z toho důvodu, že jednali v rozporu se zákonem o zbraních. Vnitrostátní soudy považovaly za prokázané, že stěžovatelé si museli být vědomi toho, že jejich jednání je v rozporu s trestním právem. Stěžovatelé sice již v minulosti beztrestně po určitou dobu drželi střelné zbraně, avšak tyto případy se odehrály buď před účinností zákona o zbraních, nebo nezahrnovaly samotnou koupi zbraně. S ohledem na zásadu subsidiarity, dle které jsou vnitrostátní orgány lépe povolány ke zkoumání a vyložení skutkových okolností, Soud neshledal důvod odchýlit se v tomto ohledu od zjištění vnitrostátních soudů.
Samotné téma článku, které se týkalo přístupnosti nezákonných zbraní v Mälmo a okolí, bylo ve veřejném zájmu, jelikož se o něm vedly živé diskuse vzhledem k četným případům střelby v dané oblasti. Soud nicméně souhlasil se zjištěním nejvyššího soudu, dle kterého otázka, zda bylo možné snadno koupit střelnou zbraň, byla ilustrována již samotnou nabídkou ke koupi.
Soud dále konstatoval, že je třeba vzít v úvahu povahu a závažnost uloženého trestu. Okresní soud snížil obvykle ukládané tresty s ohledem na novinářský účel jednání a specifické okolnosti případu. Namísto nepodmíněných trestů odnětí svobody byly uloženy podmíněné tresty a peněžité tresty. Nejvyšší soud tresty dokonce ještě zmírnil a uložil pouze peněžitý trest, byť vyšší než uložené okresním soudem. Soud uvedl, že se jednalo o zásadní snížení trestu, kdy peněžité tresty nebyly přehnaně vysoké ani neměly odstrašující účinek na výkon práva na svobodu slova stěžovateli či jinými novináři.
Případem stěžovatelů se meritorně zabývaly soudy tří stupňů, včetně nejvyššího soudu. Stěžovatelé byli zastoupeni advokáty a před všemi soudy se konala ústní jednání. Všechny soudy zdůraznily důležitost role novináře ve společnosti a vzaly v úvahu všechny dotčené zájmy, včetně veřejného zájmu nad kontrolou držení zbraní a zájmu stěžovatelů na svobodu projevu.
S ohledem na výše uvedené a prostor státu pro uvážení dospěl Soud k závěru, že byla nastolena spravedlivá rovnováha mez soupeřícími zájmy a zásah byl nezbytný v demokratické společnosti. Námitku porušení svobody projevu proto odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy