© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 4. ledna 2005 ve věci č. 14789/04 – Sanxaridis proti České republice
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně odmítl stížnost otce nespokojeného s úpravou styku s nezletilými dětmi.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelovo manželství se rozpadlo, když matka jejich dvou dětí požádala v dubnu 1997 o rozvod. Následně bylo zahájeno řízení o úpravě poměrů nezletilých pro dobu do a po rozvodu. V červnu 1997 svěřil Okresní soud v Ostravě děti do péče matky a stěžovateli určil povinnost platit výživné.
Následně matka požádala o svěření dětí do péče též pro dobu po rozvodu; stěžovatel kontroval návrhem, aby soud rozhodl o společné výchově. V srpnu 1999 však okresní soud svěřil pro dobu po rozvodu obě děti do péče matky; podle soudu panovala mezi rodiči neshoda stran společné výchovy, stěžovatel nicméně měl možnost podílet se na výchově dětí při pravidelných stycích. Stěžovatel se proti rozsudku odvolal; Krajský soud v Ostravě však v březnu 2000 rozsudek okresního soudu potvrdil.
Stěžovatel v červnu 2000 požádal o obnovu řízení; soud však vyhodnotil jeho podání jako návrh na zahájení nového řízení o úpravě poměrů nezletilých. V září 2001 zamítl okresní soud stěžovatelův návrh na stanovení společné výchovy s tím, že se okolnosti nezměnily: stěžovatel se s dětmi pravidelně vídá a oba rodiče se nedokáží shodnout na střídavé výchově. V prosinci 2001 podal stěžovatel odvolání „proti všem řízením, v nichž otec požaduje společnou výchovu dětí“ s tím, že soudy porušují práva a legitimní zájmy účastníků takových řízení. Krajský soud však v únoru 2002 rozsudek okresního soudu potvrdil.
Stěžovatel podal následně dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, a ústavní stížnost, v níž poukazoval na to, že svěřením dětí do péče matky mu soudy brání v realizaci jeho rodičovské zodpovědnosti, a která byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Soud předně prohlásil za nepřijatelné ty části stížnosti, které se vztahují k řízením skončeným více než šest měsíců před podáním stížnosti. Soud se tudíž mohl zabývat jen řízením, které stěžovatel zahájil v červnu 2000.
a) Tvrzené porušení článku 6, resp. článku 8 Úmluvy
Stěžovatel tvrdil, že bylo v jeho případě porušeno právo na spravedlivý proces, neboť soudy nedbaly zájmů všech účastníků a jeho práva vídat se s dětmi. Soud se rozhodl tyto námitky přezkoumat ve světle článku 8 Úmluvy, který sice neobsahuje žádné výslovné procesní podmínky, avšak předpokládá, že rozhodovací proces, který vyúsťuje v zásah do práva na rodinný život, je spravedlivý a respektuje práva zakotvená v tomto ustanovení.
Podle Soudu je nezbytné, aby právní řád upravoval vztahy rodičů a dětí poté, kdy jejich společné soužití skončilo. Článek 8 Úmluvy však nepřiznává žádnému z rodičů přednostní právo na svěření dítěte do péče a úkolem Soudu není nahradit při rozhodování v těchto otázkách vnitrostátní soudy, nýbrž ověřit, zda byla soudní rozhodnutí vydána v rámci prostoru pro uvážení, jímž disponují, a zda byl zásah přiměřený sledovanému cíli.
Soud konstatoval, že v dané věci byla soudní rozhodnutí přijata v souladu se zákonem o rodině a sledovala legitimní cíl, a sice ochranu práv dětí. Soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily konkrétními okolnostmi případu.
Stěžovatel rovněž tvrdil, že soudy nerozhodly o jeho právu na styk; to však nebylo předmětem řízení, jak ostatně poznamenal už Ústavní soud: stěžovatel totiž žádal o společnou výchovu, navíc před soudem prohlásil, že se s dětmi pravidelně vídá.
Soud se tudíž domnívá, že české soudy založily svá rozhodnutí na relevantních a dostatečných důvodech a nepřekročily vymezený prostor pro uvážení. Nic nenasvědčuje tomu, že by rozhodovací proces nebyl spravedlivý nebo neposkytoval stěžovateli možnost hájit své zájmy. Podle Soudu bylo rozhodnutí nesvěřit děti rodičům do společné výchovy v souladu s ochranou zájmů nezletilých a nemůže být považováno za nepřiměřené.
Tato část stížnosti je tudíž zjevně neopodstatněná.
b) K ostatním námitkám
Soud odmítl námitku, že stěžovatel neměl k dispozici prostředky nápravy porušení jeho rodičovských práv.
Soud také odmítl námitku porušení antidiskriminačních ustanovení v Úmluvě a jejích protokolech. České soudy založily svá rozhodnutí na více objektivních důvodech a dospěly k závěru, že je v zájmu nezletilých žít nadále s matkou a stýkat se pravidelně s otcem. Žádný náznak porušení článku 14 Úmluvy a článku 5 Protokolu č. 7 tudíž Soud nezjistil.
Full & Egal Universal Law Academy