Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí výboru ze dne 15. prosince 2022 ve věcech č. 43861/13 a 43883/13 – Schäfer a Todorovič proti České republice
Výbor páté sekce Soudu dospěl k závěru, že odsouzení stěžovatelů nebylo založeno v rozhodující míře na výpovědi utajeného svědka, jelikož existovala řada dalších usvědčujících důkazů. Nadto měli možnost klást svědkovi dotazy v přípravném řízení i hlavním líčení. Stížnosti na poli čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy tak byly odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatelé byli v roce 2010 odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 12 let za loupež v bance a braní rukojmí. V řízení vypovídal utajený svědek, kolega stěžovatelů, který po spáchání trestného činu odposlechl zpoza dveří rozhovor mezi stěžovateli, což ho vedlo k domněnce jejich účasti na loupeži. Stěžovatelé a jejich obhájce měli možnost klást svědkovi, který se nacházel v oddělené místnosti, dotazy prostřednictvím soudce, a to i v přípravném řízení. Svědek na některé z nich odmítl odpovídat z důvodu, aby se neodhalila jeho totožnost. Stěžovatelé zpochybňovali důvody utajení. Nalézací soud v odůvodnění rozsudku odkázal na řadu dalších svědeckých výpovědí, na znalecké posudky, listinné důkazy, pachové stopy a telefonní záznamy.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že trestní řízení nebylo spravedlivé v důsledku založení jejich viny v rozhodující míře na svědectví utajeného svědka, čímž došlo k porušení jejich práv zaručených čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy.
Soud úvodem konstatoval, že relevantní zásady týkající se výslechu svědků byly shrnuty ve věcech Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království (č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2011) a Schatschaschwili proti Německu (č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015, § 100). Prvořadým zájmem Soudu je posoudit, zda dané řízení jako celek bylo spravedlivé, přičemž utajené svědectví může vyvolávat specifické problémy (Bakir proti Turecku, č. 2257/11, rozsudek ze dne 13. října 2020, § 30–36).
Dle Soudu česká trestněprávní legislativa stanoví specifický rámec pro výslech utajeného svědka a obsahuje záruky směřující ke kompenzaci obtíží obhajoby (Bátěk a ostatní proti České republice, č. 54146/09, rozsudek ze dne 12. ledna 2017, § 55). Stěžovatelé neprokázali, že jejich právo na obhajobu bylo omezeno do takové míry, aby narušilo celkovou spravedlivost trestního řízení. Anonymní svědek nebyl policejní agent, na policii se dostavil dobrovolně a obhajoba měla možnost mu v přípravném řízení i hlavním líčení klást otázky. Nadto se v jeho případě jednalo o svědectví z doslechu, což vnitrostátní soudy zohlednily. Kromě tohoto svědectví bylo shromážděno množství dalších, i když nepřímých, usvědčujících důkazů. Jednalo se o telefonní záznamy, domovní prohlídky, ověření místa pobytu stěžovatelů v den loupeže a krátce po ní a znalecké kriminalistické ohledání jejich věcí za účelem zajištění důkazů z místa činu. Vnitrostátní soudy svá odůvodnění založily na souhrnu důkazů a zkoumaly váhu a konzistentnost výpovědi utajeného svědka a propojily ji s dalšími důkazy. Dále přezkoumaly verzi událostí předloženou obhajobou a přesvědčivě ji odmítly. Stěžovatelé měli možnost zpochybnit předložené důkazy, včetně výpovědi anonymního svědka. Dle Soudu nelze tvrdit, že odsouzení stěžovatelů bylo založeno v rozhodující míře na výpovědi utajeného svědka.
Soud proto dospěl k závěru, že trestní řízení jako celek bylo spravedlivé a stížnostní námitky jsou zjevně neopodstatněné.