© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 2. prosince 2008 ve věci č. 42162/02 – Schwarzkopf a Taussik proti České republice
Senát páté sekce Soudu jednomyslně konstatoval, že námitka porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 k Úmluvě je zjevně neopodstatněná.
(i) Skutkové okolnosti případu
Stěžovatelé se v řízení před českými soudy domáhali restituce majetku. Jejich návrh byl však zamítnut jak Okresním soudem v Jihlavě, tak Krajským soudem v Brně. Stěžovatelé poté neuspěli ani s dovoláním k Nejvyššímu soudu, ani u Ústavního soudu.
Sporným bodem v této věci byl výklad ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Všechny soudy rozhodující ve věci stěžovatelů zaujaly shodné stanovisko, podle kterého oprávněnou osobou nemůže být ten, kdo sice měl na věc nárok podle příslušných předpisů, ale kdo tento nárok stanoveným způsobem neuplatnil. Stěžovatelé tento výklad zpochybňovali a poukazovali navíc na to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu v jejich věci je v tomto bodě v rozporu s jinými rozhodnutími téhož senátu Nejvyššího soudu.
Stěžovatelé proto měli za to, že v jejich věci došlo k porušení principu právní jistoty a tím i práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a zákazu diskriminace ve smyslu článku 14 Úmluvy ve spojení s právem na spravedlivý proces.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Soud na základě podrobné analýzy judikatury Nejvyššího soudu konstatoval, že sporné ustanovení bylo tímto soudem nejprve vykládáno restriktivním způsobem podobně jako ve věci stěžovatelů, v době rozhodování v jejich věci (v listopadu 2000) již nicméně judikatura kolísala mezi tímto výkladem a výkladem příznivějším pro osoby domáhající se restituce, který se nakonec také definitivně prosadil.
Soud uvedl, že úlohou nejvyšších soudů je řešit nejednotnost judikatury, v daném případě to byl však Nejvyšší soud sám, kdo takovouto nejednotnost založil; Soudu neušlo, že ve stejný den, kdy Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatelů, vydal rozhodnutí také v jiné věci, kde však zaujal právní názor zcela opačný. Podotkl dále, že jelikož cílem mechanismů obsažených v zákoně o soudech a soudcích bylo řešit nejednotnost rozhodování nižších soudů a Nejvyššího soudu, nikoli zabránit jejímu vzniku, vyžadovalo si sjednocení judikatury určitý čas. Skutečnost, jakkoli politováníhodná, že rozhodnutí ve věci stěžovatelů ještě neodráželo nový otevřenější názor na interpretaci příslušného ustanovení zákona, nemůže sama o sobě představovat porušení principu právní jistoty. Námitku porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy proto Soud zamítl jako nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy