© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. srpna 2016 ve věci č. 4835/12 – Sedlák proti České republice
Výbor první sekce Soudu jednomyslně odmítl pro zjevnou neopodstatněnost stížnost, ve které stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy v souvislosti s tvrzenou podjatostí samosoudkyně rozhodující v jeho trestní věci.
I.Skutkové okolnosti
V říjnu 2008 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, tou dobou vykonávajícího praxi advokáta, pro trestný čin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky. V dubnu 2009 byl stěžovatel obžalován a v srpnu téhož roku ho Městský soud v Brně shledal vinným a uložil mu mj. podmíněný trest odnětí svobody. K odvolání stěžovatele následně opakovaně rozhodoval Krajský soud v Brně, který nakonec v květnu 2010 sám rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným dle obžaloby a navíc mu uložil trest zákazu výkonu činnosti advokáta.
V průběhu řízení stěžovatel neúspěšně namítal podjatost soudkyně městského soudu, která v rámci hlavního líčení mj. nevyhověla jeho žádosti o provedení některých důkazů a při vyhlášení rozsudku v srpnu 2009 jej označila za odsouzeného, a nikoli jen za obžalovaného. Soudkyně měla mít navíc intimní vztah se soudcem D., který byl dříve vyloučen pro podjatost v jiném řízení, kde stěžovatel vystupoval jako právní zástupce. Stěžovatel nebyl s námitkou podjatosti úspěšný ani v dovolacím řízení, ani v řízení o ústavní stížnosti.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel zejména namítal, že soudkyně rozhodující v jeho trestní věci byla podjatá, a předmětné řízení proto nevyhovovalo požadavku na nestranný soud vyplývající z práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Soud nejprve odkázal na ustálenou judikaturu a připomněl, že požadavek na nestrannost soudu je třeba posuzovat jednak podle subjektivního, jednak podle objektivního testu. Subjektivní test spočívá ve snaze zjistit osobní přesvědčení určitého soudce v konkrétním případě. Objektivní test potom směřuje k ověření, že soud jako takový i jeho složení nabízely dostatečné záruky, které by vyloučily všechny důvodné pochybnosti týkající se nestrannosti (A. K. proti Lichtenštejnsku, č. 38191/12, rozsudek ze dne 9. července 2015, § 65).
S ohledem na subjektivní test je obecně nutné soudce pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (tamtéž, § 66). Soud například v této souvislosti zkoumá, zda se určitý soudce v průběhu řízení neprojevoval nepřátelsky. V projednávané věci však stěžovatel pádné důkazy na podporu svých tvrzení nepředložil. Soudkyně se sice dopustila určitých procesních pochybení, tato byla nicméně následně napravena, přičemž soudkyně veškerá svá rozhodnutí, včetně těch ve věci samé, vždy řádně odůvodnila. Pochybnosti o její nestrannosti přitom podle Soudu nemohl zavdávat ani tvrzený vztah se soudcem D., který dříve rozhodoval ve zcela nesouvisející věci a do trestního řízení se stěžovatelem nijak nezasahoval. Pouhá existence osobního a pracovního vztahu mezi oběma soudci sama o sobě ke zpochybnění nestrannosti soudkyně nestačí.
Ani podle objektivního testu nebylo dle Soudu o nestrannosti soudu pochyb, když soudkyně rozhodující jako samosoudce nerozhodovala v jiné věci stěžovatele (a contrario, Gillow proti Spojenému království, č. 9063/80, rozsudek ze dne 24. listopadu 1986, § 73). Soud rovněž přisvědčil námitce vlády, podle které byla případná pochybení na prvním stupni soudního řízení napravena v řízením navazujícím. Připomněl, že spravedlivost řízení je třeba posuzovat ve světle řízení jako celku, přičemž námitku podjatosti lze obecně zhojit vyššími soudy v rámci navazujícího řízení, mají-li tyto soudy tzv. „plnou jurisdikci“, tedy mají-li pravomoc zrušit napadené rozhodnutí a ve věci buď rozhodnout samy, nebo ji předat k rozhodnutí nezávislému soudu (M. S. proti Finsku, č. 46601/99, rozsudek ze dne 22. března 2005, § 35). Jelikož v projednávané věci konečný rozsudek v trestním řízení proti stěžovateli vydal odvolací soud, který napadený rozsudek soudkyně městského soudu v plném rozsahu zrušil a o otázce viny a trestu stěžovatele rozhodl sám, řízení bylo možné v souhrnu označit za spravedlivé. Soud proto stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy