© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 9. října 2018 ve věci č. 19120/15 – Seražin proti Chorvatsku
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že uložením preventivního zákazu vstupu na fotbalová utkání z důvodu předchozích násilností, jichž se stěžovatel, známý fotbalový výtržník, dříve dopustil a byl za ně v minulosti potrestán, nedošlo k porušení jeho práva nebýt souzen nebo trestán dvakrát za tentýž skutek ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7. Stížnost byla prohlášena za neslučitelnou ratione materiae s ustanoveními Úmluvy a jejích protokolů.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel, fanoušek fotbalového klubu Dinamo Záhřeb, byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 25 dní z důvodu výtržností spáchaných v průběhu fotbalového zápasu konaného v srpnu 2012. Současně mu bylo uloženo ochranné opatření podle § 32 zákona na ochranu před nepokoji na sportovních událostech („zákon“) spočívající v zákazu vstupu na domácí zápasy Dinama Záhřeb po dobu jednoho roku. Stěžovatel byl povinen dostavit se dvě hodiny před konáním každého takového zápasu na nejbližší policejní stanici, podat zde zprávu o místě, kde se bude po dobu utkání zdržovat, a podobně se ohlásit i dvě hodiny po jeho skončení. Stěžovatel pokračoval ve fotbalovém chuligánství v dalších zemích. Na návrh policie zakázal soud v dubnu 2014 po dobu jednoho roku stěžovateli na základě § 34a zákona účast na všech fotbalových zápasech Dinama Záhřeb a národního týmu, a to včetně zahraničních utkání. Návrh policie byl založen na judikatuře ústavního soudu, dle které nebyl uložený zákaz sankcí, ale preventivním opatřením za účelem ochrany práv ostatních diváků. Policie návrh opřela o záznamy z databáze fotbalových chuligánů, dle které byl stěžovatel odsouzen za rušení veřejného pořádku v srpnu 2012. Zákaz účasti na fotbalových zápasech byl stejně jako v předchozím případě doprovázen povinností hlásit se v době utkání na policii. Soud zdůraznil, že opatření bylo přijato za účelem zabránit stěžovateli v páchání dalších násilností. V červenci 2015 byl stěžovateli opětovně uložen zákaz vstupu na fotbalové zápasy dle § 34a zákona.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě
Stěžovatel se dovolával porušení svého práva nebýt souzen nebo potrestán dvakrát za tentýž skutek (ne bis in idem) zaručeného v článku 4 Protokolu č. 7. Konkrétně namítal, že mu byl uložen podmíněný trest a zákaz vstupu na sportovní akce dle § 32 zákona a v dalších řízeních byl za tentýž skutek vyloučen z účasti na fotbalových zápasech na základě § 34a zákona, což představovalo dle jeho názoru další trestní sankci.
Soud předně uvedl, že není sporu, že k odsouzení stěžovatele za fotbalové chuligánství v srpnu 2012 došlo v rámci trestního řízení ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7. Klíčové bylo naopak posoudit, zda dvě navazující řízení, v nichž byl stěžovateli s přihlédnutím k předchozímu odsouzení uložen zákazu vstupu na sportovní události dle § 34a zákona, vedla k uložení „trestu“ v „trestním řízení“ v rozporu s článkem 4 Protokolu č. 7.
a)Obecné zásady plynoucí z judikatury Soudu
Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát se vztahuje jen na řízení nebo odsouzení osoby v řízení, které bylo svou povahou „trestní“ (A a B proti Norsku, č. 24130/11 a 29758/11, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 2016, § 103). Co se týče určení, zda zkoumané řízení bylo trestní, nelze vycházet jen z jeho kvalifikace ve vnitrostátním právním řádu. Ve věci Sergey Zolotukhin proti Rusku (č. 14939/03, rozsudek velkého senátu ze dne 10. února 2009, § 52) Soud shledal, že pro určení povahy řízení pro účely článku 4 Protokolu č. 7 se použijí kritéria, která slouží témuž účelu na poli článků 6 a 7 Úmluvy. K těm náleží: a) právní kvalifikace deliktu dle vnitrostátního práva, b) povaha deliktu nebo opatření a c) závažnosti nejpřísnější sankce, která dané osobě hrozila (srov. Engel a ostatní proti Nizozemsku, č. 5100/71 a další, rozsudek pléna ze dne 8. června 1976, § 82). Druhé a třetí kritérium jsou v alternativním vztahu, a tudíž zpravidla postačí, bude-li splněno jedno z nich. To však nevylučuje kumulativní přístup tam, kde samostatné posouzení neumožňuje učinit jednoznačný závěr o trestní povaze daného řízení (A a B proti Norsku, cit. výše, § 105).
b)Použití obecných zásad na projednávanou věc
Soud dále přikročil k posouzení, zda opatření uložené stěžovateli dle § 34a zákona bylo ve světle tzv. Engelovských kritérií co do své povahy trestní, či nikoliv.
1.Vnitrostátní právní kvalifikace opatření
Dle zákona byl zákaz vstupu na fotbalové zápasy dle § 34a zákona preventivním opatřením, nikoli trestem uloženým v trestním řízení. S ohledem na ustálenou judikaturu vnitrostátních soudů, dle které se jednalo o preventivní opatření sui generis, a nikoliv trest, Soud dále vycházel z předpokladu, že předmětné opatření nebylo dle vnitrostátní právní úpravy trestní sankcí. Zákonná úprava však není s ohledem na autonomní výklad pojmů obsažených v Úmluvě rozhodující. Soud proto dále zkoumal samotnou povahu předmětného opatření.
2.K povaze daného opatření
Soud měl v daném případě poprvé příležitost posoudit, zda uložení zákazu vstupu na sportovní utkání za účelem potlačení a předcházení násilí mezi fanoušky představuje „trestní obvinění“ ve smyslu Úmluvy (ve věci Ostendorf proti Německu, č. 15598/08, rozsudek ze dne 7. března 2013, § 80, se Soud zabýval dopadem takového opatření na osobní svobodu dle článku 5 Úmluvy).
Soud vzal v úvahu, že podobná opatření existují v různých formách i v jiných právních systémech smluvních států a že podpora jejich zavedení a uplatňování plyne také z Evropské úmluvy o diváckém násilí a neslušném chování při sportovních událostech a zvláště při fotbalových zápasech z roku 1985 („Evropská úmluva o diváckém násilí“). Důraz je kladen především na preventivní povahu zákazu účasti na sportovních akcích při předcházení diváckého násilí a zajištění bezpečí návštěvníků těchto událostí. Některé státy tato preventivní opatření zřetelně odlišují od trestů ukládaných za násilné chování jednotlivců při sportovních utkáních. Jiné právní systémy však nečiní mezi preventivními opatřeními a sankcemi téhož druhu zásadní rozdíly. Stálý výbor, který dohlíží nad uplatňováním Evropské úmluvy o diváckém násilí, ve vztahu k Chorvatsku odkázal pouze na zákazy vstupu na sportovní akce podle § 32 zákona ukládané coby tresty, aniž se výslovně vyjádřil k povaze obdobného opatření § 34a zákona. Soud proto považoval za vhodné zabývat se rozdíly mezi těmito opatřeními dle vnitrostátního práva. Přitom zjistil, že mezi opatřeními dle § 34a a § 32 zákona existují dvě odlišnosti.
Opatření dle § 34a zákona lze uložit nezávisle na trestním řízení, tedy aniž by byl dotyčný stíhán a odsouzen. Na rozdíl od opatření dle § 32 nemohlo být opatření dle § 34a zákona uloženo jako ochranné opatření, tj. doprovodná sankce trestu. V tomto ohledu Soud vyzdvihl i odlišný důkazní standard a účel daného opatření. Jeho uložení nebylo závislé na dokazování, zda byl spáchán trestný čin, postačovala naopak informace o předchozím protiprávním chování. Na rozdíl od sankce dle § 32 zákona nebylo cílem tohoto opatření potrestat nebo odradit dotyčného jednotlivce, nýbrž ochránit ostatní účastníky sportovní události před násilnostmi. Soud připustil, že opatření bylo přijato po dřívějším odsouzení stěžovatele, a proto ho mohl vnímat jako trest, a to tím spíše, že se musel v době konání fotbalových utkání hlásit na policii. Podstatné však je, že nebylo přímým důsledkem předchozího odsouzení. Jeho vydání záviselo na posouzení policejního návrhu soudem. Předchozí odsouzení však mohlo posloužit na podporu tvrzení, že se stěžovatel dopustil protiprávního jednání. I když předchozí odsouzení mohlo zvýšit pravděpodobnost uložení opatření dle § 34a zákona, nemění to nic na skutečnosti, že k jeho uložení došlo v samostatném řízení a za účelem ochrany před budoucím násilným jednáním stěžovatele, tedy nikoliv s cílem jej znovu potrestat. Stejné úvahy se uplatní i ve vztahu k povinnosti hlásit se na policii. Převažující preventivní povaha opatření tak vedla Soud k závěru, že se nejednalo o trestní sankci ve smyslu Úmluvy.
Zadruhé, obě opatření bylo možné uložit minimálně na jeden rok, avšak na rozdíl od opatření dle § 32 zákona druhé opatření nevyžadovalo odevzdání cestovních dokumentů. Dotyčný jednotlivec se stejně tak nemusel zdržovat na policejní stanici po celou dobu utkání; postačilo jeho ohlášení před utkáním a po něm. Uvedené rozdíly rovněž podporují závěr o preventivním účelu opatření, nikoliv jeho trestně právní povahu.
3.Stupeň závažnosti opatření
Použití opatření dle § 34a zákona neznamenalo současné uložení pokuty nebo odnětí svobody, což jsou typické trestní sankce. Následkem nesplnění uložených povinností sice mohlo být uložení pokuty nebo uvěznění, ale nikoliv jako přímý důsledek. V takovém případě by se stěžovatel dopustil nového deliktu, o kterém by se vedlo samostatné řízení. Dle judikatury Soudu tato nepřímá možnost uložení uvedených sankcí nepostačuje k závěru o trestní povaze opatření. V minulosti Soud dospěl ke stejnému závěru v případech podstatně závažnějších důsledků pro stěžovatele, jakými bylo např. odmítnutí udělit stěžovateli povolení k pobytu po jeho odsouzení (Davydov proti Estonsku, č. 16387/03, rozhodnutí ze dne 31. května 2005) nebo povinnost osob podezřelých z napojení na mafiánské struktury hlásit se jednou týdně na policii (De Tommaso proti Itálii, č. 43395/09, rozsudek velkého senátu ze dne 23. února 2017, § 143).
4.Závěr
Ve světle těchto úvah Soud dospěl k závěru, že uložení daného opatření nepředstavovalo „trestní obvinění“. Článek 4 Protokolu č. 7 tudíž nebyl na daný případ použitelný, a proto stížnost prohlásil za neslučitelnou ratione materiae s ustanoveními Úmluvy a jejích protokolů.
Full & Egal Universal Law Academy