© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 5. dubna 2011 ve věci č. 31225/06
Slunský proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že stížnost na porušení práva na svobodu pohybu (článek 2 Protokolu č. 4) způsobené nepřiměřeně dlouhým odebráním cestovního pasu je nepřijatelná pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
(i) Okolnosti případu
V červnu 1998 Policie České republiky podle § 17 písm. b) zákona č. 216/1991 Sb., o cestovních dokladech a cestování do zahraničí, odňala stěžovateli cestovní pas. Důvodem bylo vedení trestního stíhání proti jeho osobě pro podezření ze spáchání trestných činů podvodu a zpronevěry. V prosinci 1998 policie stěžovateli na jeho žádost o vrácení pasu sdělila, že mu pas nebude vrácen do doby, než bude o jeho trestním stíhání meritorně rozhodnuto.
V srpnu 2005 podala spoluobviněná stěžovatele ústavní stížnost, ve které poukazovala na nepřiměřenou délku trestního řízení a též na porušení práva na svobodu pohybu z důvodu odebrání cestovního pasu. V květnu 2007 Ústavní soud její stížnost odmítl.
V rámci hlavního líčení konaného v červnu 2007 před Krajským soudem v Ostravě stěžovatel a jeho spoluobviněná požádali o vydání stanoviska soudu k zadrženým cestovním dokladům. Krajský soud po zvážení jejich žádosti a s přihlédnutím ke stádiu dokazování, kdy oba již byli k obsahu obžaloby vyslechnuti, a s ohledem na možnost cestovat v rámci Evropské unie bez cestovního pasu, dospěl k závěru, že je možné vydat souhlas s vrácením cestovních dokladů obou obviněných. Informoval proto správní orgán příslušný k vydání cestovního pasu, že souhlasí s vrácením či vydáním nových cestovních pasů stěžovateli a jeho spoluobviněné. V červenci 2007 byl stěžovateli cestovní pas na jeho žádost vydán.
V únoru 2009 Vrchní soud v Olomouci stěžovatele uznal vinným z uvedených trestných činů a odsoudil ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 6 a půl roku.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 2 Protokolu č. 4
Soud v prvé řadě konstatoval, že stěžovatel nepodal proti rozhodnutí o odnětí cestovního pasu odvolání ani žalobu ke správnímu soudu a až do června 2007, kdy jeho žádost přinesla úspěch, se nepokusil pas získat zpět. Argument stěžovatele, že v té době zákon nedával správním orgánům možnost jakéhokoli správního uvážení při odebírání cestovního pasu, jelikož mohly ověřovat toliko, zda je proti dané osobě vedeno trestní stíhání, Soud odmítl s tím, že stěžovatel měl tuto právní úpravu napadnout před správními soudy. Připomněl, že zejména Nejvyšší správní soud zaujal v dané otázce velmi progresivní postoj, když nejprve v březnu 2005 konstatoval, že dané zákonné ustanovení je třeba vykládat ústavně konformním způsobem, a následně v červnu 2007 podal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení tohoto ustanovení.
Pakliže by stěžovatel u správních soudů se svou argumentací založenou na Úmluvě neuspěl, mohl podle názoru Soudu podat ústavní stížnost a navrhnout mimo jiné zrušení příslušných ustanovení zákona o cestovních dokladech. Ústavní soud se obdobnými stížnostmi zabýval a po určitém judikatorním vývoji dospěl k závěru, že daná zákonná ustanovení jsou v rozporu s ústavním pořádkem (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 12/07 a Pl. ÚS 18/07). Následně byla přijata nová právní úprava, která rozhodování o odebírání cestovních pasů svěřuje orgánům činným v trestním řízení. Stěžovatel dle Soudu nemůže namítat, že Ústavní soud dané nálezy vydal příliš pozdě, takže nemohly jeho situaci již změnit, jestliže se sám na Ústavní soud neobrátil. Skutečnost, že ústavní stížnost podala jeho spoluobviněná, na tomto závěru nic nemění, poněvadž daná otázka vyžaduje individuální přezkum všech okolností každého jednotlivého případu a spoluobviněná stěžovatele navíc formulovala petit ústavní stížnosti tak, že se Ústavní soud otázkou zásahu do práva na svobodu pohybu nemohl zabývat.
Stěžovatel tedy neprokázal, že by vládou uváděné prostředky nápravy byly neúčinné, a jelikož je nevyčerpal a zároveň nedoložil žádné zvláštní okolnosti svého případu, které by tento postup ospravedlňovaly, prohlásil Soud jeho stížnost za nepřijatelnou.
Full & Egal Universal Law Academy