© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 13. listopadu 2007 ve věci č. 25460/02
Soukupová proti České republice
Senát páté sekce Soudu prohlásil výše uvedenou stížnost, namítající neodůvodněnou diskriminaci při zásahu do pokojného užívání majetku, jednomyslně za nepřijatelnou, a to pro její neslučitelnost s ustanoveními Úmluvy a jejích protokolů ratione materiae.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelka odešla počátkem prosince 1990 do starobního důchodu. V souladu se zákonem č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, jí byl vyměřen důchod ve výši 2 698 Kč. V březnu 1992 stěžovatelka ovdověla a byl jí přiznán vdovský důchod, který jí však nebyl na základě rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení vyplácen, neboť její starobní důchod po valorizaci překročil hranici 2 900 Kč platnou pro souběh starobního a vdovského důchodu.
Stěžovatelka namítala, že odmítnutí vnitrostátních orgánů vyplácet jí vdovský důchod zakládá neodůvodněnou diskriminaci. Svou stížnost opírala o tvrzení, že ovdovělým mužům ve stejné situaci by zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, nárok na výplatu vdoveckého důchodu údajně přiznával.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Soud konstatoval, že článek 14 Úmluvy (zákaz diskriminace) není s ohledem na svou akcesorickou povahu v daném případě aplikovatelný, neboť nárok vznesený stěžovatelkou nespadá do věcné působnosti článku 1 Protokolu č. 1 (právo na pokojné užívání majetku).
Soud vyšel ze své ustálené judikatury, podle níž stěžovatel nemůže namítat porušení článku 1 Protokolu č. 1, pokud se napadené opatření nevztahuje k jeho „existujícímu majetku“ či „legitimnímu očekávání“, že takový majetek nabude. Uvedl dále, že právo na důchodové zabezpečení není jako takové Úmluvou zaručeno. Skutečnost, že určitá osoba v minulosti přispívala do fondů důchodového zabezpečení, sice může za jistých okolností vést ke vzniku majetkového práva ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1, ovšem ani tehdy nelze z uvedeného ustanovení vyvozovat právo na důchod určité výše.
V rámci aplikace těchto principů na daný případ Soud připomněl, že stěžovatelka neměla v důsledku ustanovení § 56 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb. nárok na výplatu vdovského důchodu, neboť její starobní důchod po valorizaci překračoval stanovené souběhové maximum. Díky této zákonné překážce tak právo stěžovatelky na výplatu vdovského důchodu nebylo v právním řádu dostatečně založeno, aby mohlo představovat „existující majetek“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1.
Obdobně Soud deklaroval, že nárok stěžovatelky nezakládal ani „legitimní očekávání“ na výplatu vdovského důchodu. Podstatou její stížnosti byl totiž de facto požadavek na zvýšení jejích důchodových příjmů. S ohledem na to, že takový požadavek nepředstavuje vynutitelný právní nárok, mohla stěžovatelka nanejvýš doufat, že příslušná legislativní ustanovení budou Ústavním soudem zrušena. Jak však Soud dodal, taková naděje neztělesňuje „legitimní očekávání“ ve smyslu jeho ustálené judikatury.
Jelikož se tedy nárok stěžovatelky netýkal jejího „majetku“, dospěl Soud k závěru, že nespadá do rámce věcné působnosti článku 1 Protokolu č. 1. S ohledem na fakt, že námitku diskriminace ve smyslu článku 14 Úmluvy lze uplatňovat pouze tehdy, spadají-li okolnosti případu do věcné působnosti některého z ustanovení Úmluvy či jejích protokolů, deklaroval Soud nepoužitelnost tohoto ustanovení a stížnost pro neslučitelnost ratione materiae s Úmluvou odmítl.
Full & Egal Universal Law Academy