© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 21. dubna 2015 ve věci č. 40356/10 – S. S. proti Spojenému království a ve věci č. 54466/10 – F. A. a ostatní proti Spojenému království
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně dospěl k závěru, že stížnost, v níž byla namítána diskriminace spočívající v odepření nároku na dávky sociálního zabezpečení vězňům dočasně umístěným v nemocnici na psychiatrickém oddělení, ačkoliv jiným osobám umístěným na tomto oddělení byl nárok přiznán, je nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelé byli v průběhu výkonu trestu odnětí svobody dočasně přemístěni do nemocnice na psychiatrické oddělení. Na tomto oddělení byly umístěny i další osoby, které lze rozdělit do čtyř skupin: první skupinu představovaly osoby, které zde byly umístěny bez jakékoli vazby na trestní řízení („civilní pacienti“), druhou skupinu osoby, které sem byly umístěny namísto výkonu trestu odnětí svobody, třetí skupinu osoby odsouzené k trestu odnětí svobody, avšak z vězení dočasně přemístěné do nemocnice (do této skupiny spadala i většina stěžovatelů), čtvrtou skupinu pak představovaly osoby odsouzené za trestný čin, ale namísto do vězení dočasně umístěné přímo do nemocnice na psychiatrické oddělení (do této skupiny náležel jeden stěžovatel). U posledních dvou skupin se předpokládá, že po odeznění důvodů hospitalizace budou dotyčné osoby přemístěny do věznice.
Podle vnitrostátních právních předpisů vězni nejsou oprávněni pobírat dávky sociálního zabezpečení po dobu výkonu trestu odnětí svobody. Toto pravidlo se kromě civilních pacientů nevztahuje ani na výše uvedenou druhou skupinu pacientů, neboť nevykonávají trest odnětí svobody. Pacienti vyloučení z pobírání dávek sociálního zabezpečení dostávají týdenní příspěvek na pokrytí jiných výdajů, jehož výše je na uvážení ministra. V praxi se příspěvek liší nemocnice od nemocnice.
Stěžovatelé se na vnitrostátní soudy neúspěšně obrátili s námitkou, že vnitrostátní právní úprava je diskriminační. Soudy však shledaly, že mezi srovnávanými skupinami pacientů jsou zásadní rozdíly, které rozdílné zacházení odůvodňují.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1
V řízení před Soudem stěžovatelé namítali porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1 tím, že jim byl během hospitalizace odepřen nárok na dávky sociálního zabezpečení, které náleží ostatním pacientům.
Soud nejprve připomněl, že dávky sociálního zabezpečení spadají do působnosti článku 1 Protokolu č. 1, a proto je na projednávanou věc použitelný i článek 14 Úmluvy (Stec a ostatní proti Spojenému království, č. 65731/01 a 65900/01, rozhodnutí velkého senátu ze dne 6. července 2005, § 39), a že status vězně spadá pod pojem „jiné postavení“ obsažený v článku 14 (Stummer proti Rakousku, č. 37452/02, rozsudek velkého senátu ze dne 7. července 2011, § 90). Soud dále připomněl, že pro účely stížnosti na diskriminaci se vězni mohou srovnávat s dalšími skupinami obyvatel, avšak rozhodující v tomto ohledu je kontext, v jakém tak činí. Soud tak v minulosti akceptoval, že pracující vězni jsou ve srovnatelném postavení s ostatními pracujícími, pokud jde o účast na veřejném penzijním pojištění, avšak nejsou ve srovnatelném postavení, pokud jde o zdravotní či úrazové pojištění (Stummer proti Rakousku, cit. výše, § 95).
V projednávané věci Soud shodně s vnitrostátními soudy shledal u stěžovatelů shodné rysy jak s vězni spadajícími do výše uvedené druhé skupiny, tak s první skupinou tzv. civilních pacientů. Ve vztahu k vězňům spadajícím do druhé skupiny Soud nicméně zdůraznil, že na rozdíl od nich se stěžovatelům doba strávená v nemocnici započítává do výkonu trestu. Tento rozdíl v jejich trestněprávním statutu je dle Soudu velmi relevantní a významný. Ve vztahu k civilním pacientům Soud zdůraznil, že pro účely srovnání nemusí být dané skupiny totožné, ale postačí, budou-li v obdobném postavení (Clift proti Spojenému království, č. 7205/07, rozsudek ze dne 13. července 2010, § 66). Stěžovatelé se tak mohou srovnávat s civilními pacienty, avšak jejich status vězně má velký vliv na posouzení souladu namítané situace s článkem 14 Úmluvy. Konečně Soud odmítl, že by v projednávané věci mohlo být relevantním kritériem zdravotní postižení, jelikož z tohoto důvodu s nimi nebylo v porovnání se zmíněnými skupinami osob zacházeno odlišně (a contrario Glor proti Švýcarsku, č. 13444/04, rozsudek ze dne 30. dubna 2009).
Soud v dalším kroku připomněl, že jde-li o otázky hospodářské či sociální strategie, požívají státy širokého prostoru pro uvážení a Soud bude respektovat rozhodnutí zákonodárce, ledaže by zjevně postrádalo rozumné zdůvodnění (Stummer proti Rakousku, cit. výše, § 87–89). Obdobně, široký prostor pro uvážení stát požívá též v otázkách vězeňské a trestní politiky (Clift proti Spojenému království, cit. výše § 73). Soud též zohlednil, že rozdíly mezi srovnávanými skupinami osob jsou velké a že Evropská vězeňská pravidla nepředpokládají výplatu životního minima vězňům, ale hovoří pouze o těch vězních, kteří vykonávají práci.
Řešení, které zvolilo Spojené království, je podle názoru Soudu z pohledu článku 14 Úmluvy jednou přípustných možností, o níž nelze říct, že by postrádala rozumné odůvodnění. Zejména argumenty, že příslušná právní úprava má zamezit dvojímu zajištění potřeb vězňů a že nevyplácení sociálních dávek je součástí trestu, mají svou váhu. Jde navíc o přiměřené opatření, jelikož vyloučení z nároku na dávky není širší, než je nezbytné. Je totiž omezeno jen na dobu výkonu trestu odnětí svobody a dnem jeho ukončení, resp. dnem, kdy by byl trest odnětí za normálních okolností ukončen, je nárok na dávky obnoven. Vězeň není ponechán bez zajištění základních potřeb a navíc dostává příspěvek na další náklady. Ačkoliv přiznání tohoto příspěvku záleží na uvážení příslušného orgánu, žádný stěžovatel nenamítal, že by mu byl příspěvek odejmut.
Soud proto rozhodl, že namítané rozdílné zacházení se stěžovateli nepředstavuje diskriminaci v rozporu s článkem 14 Úmluvy, a stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Full & Egal Universal Law Academy