© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 31. května 2016 ve věci č. 24654/12 – Štulíř a ostatní proti České republice
Výbor první sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že stížnost, v níž stěžovatelé namítali zejména porušení práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy, je nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost.
I.Skutkové okolnosti
Celkem čtyři stěžovatelé (otec nezletilé K. Š., nezletilá K. Š., teta a babička nezletilé) namítali, že v souvislosti se zákazem styku stěžovatele s nezletilou nařízeným předběžným opatřením došlo k porušení práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
V roce 2008 došlo k odloučení stěžovatele a jeho manželky. V řízení o výkonu rodičovské odpovědnosti byla nezletilá stěžovatelka svěřena do péče matky. Styk nezletilé se stěžovatelem nebyl rozsudkem o svěření do péče upraven.
Po návratu z dovolené, kterou nezletilá strávila společně se stěžovatelem, si začala stěžovat na neadekvátní chování otce. Zpráva o psychologickém vyšetření, které bylo provedeno Dětským krizovým centrem, o. s., konstatovala, že nezletilá může být stěžovatelem pohlavně zneužívána. Na základě této zprávy podala matka nezletilé Obvodnímu soudu pro Prahu 8 návrh na vydání předběžného opatření spočívajícího v povinnosti stěžovatele zdržet se styku s nezletilou. Obvodní soud dne v květnu 2010 předběžné opatření vydal.
V červnu 2010 bylo proti stěžovateli z podnětu veřejného opatrovníka zahájeno trestní stíhání. V únoru 2014 však bylo zrušeno jako nezákonné, neboť výpovědi nezletilé byly označeny za procesně nepoužitelné, přičemž s ohledem na charakter prověřovaného jednání nebylo možné opatřit další důkazy.
Stěžovatel se proti rozhodnutí o předběžném opatření odvolal. V červenci 2010 Městský soud v Praze odvolání zamítl. Stěžovatel usnesení následně neúspěšně napadl ústavní stížností. Ústavní soud však v usnesení z října 2011 vyjádřil názor, že v otázce úpravy styku nezletilé s otcem a s rodinou otce nelze pasivně vyčkávat výsledku trestního řízení.
V listopadu 2011, rok a půl po vydání předběžného opatření o zákazu styku, obvodní soud z úřední moci zahájil řízení o úpravě styku stěžovatele s nezletilou. Rozsudkem z dubna 2014 bylo předběžné opatření o zákazu styku zrušeno a stěžovateli byl přiznán asistovaný styk s nezletilou v rozsahu jedné hodiny v každém lichém týdnu.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K přijatelnosti
a)Oprávnění stěžovatele zastupovat nezletilou stěžovatelku v řízení před Soudem
Část stížnosti podanou za stěžovatelku Soud shledal ratione personae neslučitelnou s Úmluvou, neboť stěžovatel dle jeho názoru nebyl oprávněn nezletilou v řízení před Soudem zastupovat.
Oprávnění rodiče zastupovat nezletilé dítě v řízení před Soudem záleží na posouzení, zda druhá strana sporu, kterou vnitrostátní právní úprava opravňuje k zastupování dítěte, může účinně chránit práva, která dítěti zaručuje Úmluva. Z judikatury Soudu vyplývá, že v případě konfliktu mezi zájmy dítěte a opatrovníkem ustanoveným vnitrostátními orgány existuje nebezpečí, že některé zájmy dítěte uniknou pozornosti Soudu a dítěti bude v důsledku toho odepřena účinná ochrana práv zaručených Úmluvou. Proto je například rodiči, který byl zbaven rodičovské odpovědnosti, přiznáno právo zastupovat své nezletilé dítě před Soudem za účelem ochrany jeho zájmů.
Od výše uvedených závěrů se však Soud ve své judikatuře odchyluje v případě sporů mezi rodiči týkajících se styku dítěte s tím z rodičů, kterému dítě nebylo svěřeno do péče. Tyto spory totiž nestaví rodiče do pozice proti státu, kde by státní orgány mohly být považovány za subjekty nezpůsobilé účinně chránit všechna práva dítěte vyplývající z Úmluvy, jak je tomu například v případě odebrání dítěte z péče rodičů. Naopak u sporů vyplývajících z konfliktů mezi rodiči o styk s dítětem je ochranou zájmů dítěte pověřen rodič mající dítě ve své péči. Pouhá skutečnost, že stěžovatel je rodič nezletilého dítěte, není v těchto situacích dostatečným základem pro podání stížnosti jako zástupce dítěte (viz též Z. proti Slovinsku, č. 43155/05, rozsudek ze dne 30. listopadu 2010, § 112–115 a judikatura zde citovaná).
Nezletilá stěžovatelka byla rozhodnutím soudu svěřena do péče matky, stěžovatel tudíž ve světle výše uvedeného nebyl oprávněn nezletilou před Soudem zastupovat.
b)K nedostatku postavení oběti v případě třetí a čtvrté stěžovatelky
Soud se ztotožnil s námitkou vlády, že třetí a čtvrtá stěžovatelka (teta a babička nezletilé) nemohou být považovány za přímé ani nepřímé oběti porušení práv vyplývajících z Úmluvy. Stěžovatelky jednak nebyly účastny řízení o úpravě poměrů nezletilé, jelikož zákaz styku směřoval výhradně vůči stěžovateli a stěžovatelky se úpravy styku s nezletilou nedomáhaly, jednak neprokázaly existenci rodinných vazeb a skutečnost, že by v životě nezletilé hrály „zásadní roli“. Soud tudíž předmětnou část stížnosti považoval za neslučitelnou s Úmluvou ratione personae.
B.K odůvodněnosti
Soud v prvé řadě shledal, že zákaz styku stěžovatele s nezletilou nepochybně představoval zásah do jeho práva na respektování rodinného života. Toto opatření bylo však dle názoru Soudu přijato na základě zákona, který dočasnou úpravu poměrů ve formě předběžného opatření předvídal, a sledovalo legitimní zájem ochrany práv dítěte a prevence kriminality. Zákaz styku dle Soudu rovněž splňoval požadavek nezbytnosti v demokratické společnosti, neboť stěžovatel byl stíhán na základě věrohodné výpovědi nezletilé, která byla podložena psychologickým vyšetřením ve specializovaném zařízení.
Soud však dále zkoumal, zda se předmětné opatření v průběhu času nestalo nepřiměřené. Pozornosti Soudu neušlo, že řízení o úpravě styku bylo z úřední moci zahájeno až 18 měsíců po vydání předběžného opatření o zákazu styku. Soud ovšem uznal, že vnitrostátní orgány v mezidobí přiměřenost opatření přezkoumávaly, neboť se zabývaly dalšími početnými návrhy stěžovatele. Oproti tomu stěžovatel dle Soudu nevyvinul skutečné úsilí k tomu, aby byl vztah mezi ním a nezletilou před vnitrostátními orgány objasněn – nepodrobil se znaleckému zkoumání a dokumenty předložené Soudu svědčily o nedostatku spolupráce s vnitrostátními orgány.
V důsledku výše uvedeného Soud sdílel názor vnitrostátních soudů ohledně nemožnosti rozhodnout o styku stěžovatele s nezletilou před skončením trestního stíhání, neboť nebylo možné zaručit, že styk pro dítě nebude představovat újmu. Vnitrostátní orgány dle Soudu postupovaly v souladu s nejlepším zájmem dítěte a ve snaze nastolit rovnováhu mezi dotčenými zájmy. Soud proto předmětnou část stížnosti prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy