© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 16. října 2007 ve věci č. 14635/02
Sýkora proti České republice
Senát páté sekce Soudu prohlásil jednomyslně za nepřijatelnou stížnost na porušení práva pokojně užívat majetek v důsledku přenosu nedoplatků na sociálním zabezpečení na privatizovaný podnik, jakož i na porušení práva na spravedlivý proces v souvisejícím správním a soudním řízení.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel v roce 1997 privatizoval státní podnik, přičemž v příslušných dokumentech týkajících se privatizace byl specifikován dosavadní dluh podniku na platbách do systému sociálního zabezpečení. V době převzetí podniku se všemi jeho závazky tento dluh přesahoval 28 milionů Kč.
Posléze stěžovatel zjistil, že platby na sociální zabezpečení, které hradil po nabytí podniku, byly v jejich přeplatcích započteny na úhradu dluhu bývalého státního podniku. S odvoláním na judikaturu Ústavního soudu poukazoval na to, že nemohl smluvně převzít veřejnoprávní závazek spjatý s povinností hradit platby do systému sociálního zabezpečení, která je podobná povinnosti platit daně.
Stěžovatel se svými námitkami neuspěl ani u České správy sociálního zabezpečení, ani u Krajského soudu v Brně, který v květnu 2000 bez nařízení jednání dospěl k závěru, že veřejnoprávní závazky sice soukromoprávními úkony postupovat nelze, že však daný případ představuje výjimku předvídanou ustanovením § 15 zákona o velké privatizaci. Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud, který v říjnu 2001 jeho ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel předně tvrdil, že skutečnost, že Česká správa sociálního zabezpečení z jeho plateb započítala na úhradu dluhu bývalého státního podniku částku přesahující 5 milionů Kč, představovala nezákonný zásah do jeho práva na pokojné užívání majetku zaručeného v článku 1 Protokolu č. 1.
Podle názoru Soudu je obtížné klasifikovat danou situaci ve světle různých norem obsažených ve zmíněném ustanovení, a protože k zásahu do vlastnického práva zjevně došlo, rozhodl se věc hodnotit ve světle obecné normy zaručující právo pokojně užívat majetek.
Soud předně uvedl, že vnitrostátní orgány se při hodnocení případu odvolaly jednak na zákon o velké privatizaci, jednak na klauzuli privatizační smlouvy; zásah do vlastnického práva tudíž nebyl nepředvídatelný ani svévolný. Dále, Soud v potřebě zabezpečit plnění smluv shledal legitimní cíl ve veřejném zájmu, který byl zásahem sledován.
Konečně, z hlediska přiměřenosti zásahu Soud zkoumal, zda nebyl stěžovatel nucen nést nadměrné břemeno, přičemž poznamenal, že státu v této oblasti přísluší velký prostor pro uvážení. Na rozdíl od vnitrostátních orgánů není Soud povolán rozhodovat o otázce, zda tu jde o veřejnoprávní nebo soukromoprávní povinnost, a proto nemůže zpochybnit závěry vnitrostátních orgánů, zejména vzhledem k tomu, že ze spisu nevyplývá, že by se dopustily zjevně nesprávné nebo svévolné aplikace zákona. Zřetel je též třeba brát na kontext přechodu od plánové ekonomiky k tržnímu hospodářství a s tím související privatizaci, kdy nelze mít za nelegitimní zákonně a smluvně podchycený požadavek, aby nabyvatel podniku převzal další závazky spjaté s privatizovaným majetkem, včetně nedoplatků na sociálním zabezpečení.
Proto Soud tuto část stížnosti odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Ve zbytku stěžovatel na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy napadal skutečnost, že jeho věc nebyla přezkoumána soudem v plné jurisdikci a ani veřejně. Soud tyto námitky odmítl pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, protože stěžovatel je neuplatnil ve své ústavní stížnosti.
Námitku nepřiměřené délky řízení Soud prohlásil za zjevně neopodstatněnou, když řízení trvalo dva a čtvrt roku a věc byla za tu dobu přezkoumána u správních i soudních orgánů dvou stupňů.
Full & Egal Universal Law Academy