© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 25. září 2007 ve věci č. 41702/04
Teleconsult-International, s. r. o. proti České republice
Senát páté sekce Soudu jednomyslně konstatoval, že první část stížnosti na porušení práva na účinný vnitrostátní prostředek nápravy proti správnímu rozhodnutí je nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost a že druhá část stížnosti na porušení práva pokojného užívání majetku je nepřijatelná pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
(i) Skutkové okolnosti případu
Ministerstvo hospodářství – Český telekomunikační úřad vydalo v březnu 1994 rozhodnutí, kterým povolilo stěžovatelce poskytovat telekomunikační službu audiotex a zároveň uložilo stěžovatelce povinnost uhradit jednorázový poplatek ve výši 1 mil. Kč a platit pravidelný roční poplatek ve výši 5 % z hrubého výnosu z poskytované služby. Stěžovatelka se vzdala práva na opravný prostředek a začala se chovat v souladu s rozhodnutím. V roce 1998 si nechala provést soukromý audit, jehož jedním z výsledků byl závěr, že povinnost platit výše zmíněné poplatky byla stěžovatelce uložena bez zákonného podkladu. V říjnu 1998 se proto stěžovatelka obrátila na Ministerstvo dopravy a spojů se žádostí o vrácení zaplacených poplatků a v návaznosti na negativní odpověď podala v prosinci 1998 žalobu na náhradu škody. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem z dubna 2000 stěžovatelce vyhověl, nicméně k odvolání žalovaného ministerstva Městský soud v Praze v září 2000 žalobu stěžovatelky zamítl. Dovolání stěžovatelky zamítl v říjnu 2002 Nejvyšší soud a ústavní stížnost stěžovatelky odmítl v květnu 2004 Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelka namítala, že rozhodnutí, jímž ji byla uložena povinnost platit poplatky za provozování telekomunikační služby audiotex, bylo vydáno bez zákonného podkladu, jelikož výměr vrchního ředitele Českého telekomunikačního úřadu, na jehož základě bylo vydáno, nemělo oporu v zákoně č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích. Prováděcí právní předpis měl podle názoru stěžovatelky vydat ministr hospodářství a nikoli vrchní ředitel ČTÚ. Výše poplatků byla navíc neúměrně vysoká (za jednorázový a pravidelné roční poplatky zaplatila stěžovatelka v letech 1994 – 1998 více než 6 mil. Kč), zejména s ohledem na skutečnost, že nový zákon o telekomunikacích (č. 151/2000 Sb.) zrušil pravidelný roční poplatek a výši jednorázového poplatku snížil na 100 tis. Kč.
Stěžovatelka dále tvrdila, že neměla k dispozici účinný prostředek nápravy, kterým by mohla napadnout výši poplatku, aniž by jeho podání znamenalo, že nebude moci zahájit podnikatelskou činnost. O nezákonnosti rozhodnutí se navíc dozvěděla až v roce 1998, tedy po uplynutí lhůty pro podání odvolání, správní žaloby či podnětu k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení.
Soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval především otázkou, zda stěžovatelka měla k dispozici a vyčerpala vnitrostátní prostředky nápravy.
Konstatoval, že stěžovatelka byla se skutečností, že za provozování telekomunikační služby audiotex je nutné platit poplatky, seznámena před podáním žádosti o udělení povolení k jejímu provozování pracovníkem příslušného ministerstva a jejích přesná výše byla určena v rozhodnutí. Pokud se stěžovatelka rozhodla věnovat této odborné a nákladné činnosti, bylo lze od ní očekávat, že se náležitě informuje o podmínkách uložení a o výši poplatků a v případě námitek podá proti rozhodnutí o jejich uložení odvolání. Stěžovatelka se při převzetí rozhodnutí naopak práva podat odvolání vzdala. Soud odmítl jako nepodložený argument stěžovatelky o obvyklé dlouhé době odvolacího řízení, resp. řízení o správní žalobě, jež by jí zabránila zahájit podnikání. Odvolací orgán byl povinen podle správního řádu rozhodnout rychle a podání správní žaloby nemělo odkladný účinek. Soud přisvědčil též argumentu vlády, že otázku účinnosti prostředku nápravy nelze posuzovat podle toho, zda jeho využití může dané osobě přinést hospodářský prospěch či nikoli. Stěžovatelka také byla v rozporu se svým tvrzením o způsobu stanovení poplatku a o jeho právním základě informována dopisem ministra dopravy a spojů již v roce 1995, tedy v době, kdy ještě neskončila lhůta pro podání podnětu k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení. Na závěr Soud jako spekulativní označil tvrzení stěžovatelky, že výše zmíněné prostředky nápravy byly neúčinné, jelikož právní řád procházel v té době rozsáhlou přeměnou v důsledku politických a hospodářských změn po roce 1990.
Ze všech těchto důvodů dospěl Soud jednomyslně k závěru, že stěžovatelka měla k dispozici účinné vnitrostátní prostředky nápravy proti rozhodnutí o uložení poplatků, a proto je její stížnost na porušení článku 13 Úmluvy zjevně neopodstatněná a stížnost na porušení článku 1 Protokolu č. 1 zaručující právo na pokojné užívání majetku nepřijatelná pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
Full & Egal Universal Law Academy